2015/08 Indonésie - Agung

24.8.


V sobotu ráno mě probudilo pár kapek padajících ze světle šedivé oblohy. V tomto období tady prší jen výjimečně, tak spím standardně bez přístřešku z ponča. Nakonec se přece jen trochu rozpršelo, ale to už jsem byl s mým typickým štěstím sbalený a připravený na cestu. Cíl byl jasný. Po týdnu v Kuta a na Gili jsem nutně potřeboval zmizet z turistických oblastí někam mezi normální lidi. Sedl jsem do první dodávky mířící na severní pobřeží a po pár hodinách vystoupil v Tulamben. To byla velmi příjemná změna - není to opuštěné místo, ale skupinky potápějících se turistů mají velmi daleko k davům předchozích dnů. Šel jsem se v tom horkém poledni zchladit do moře a tam se to stalo. Uviděl jsem Agung. Někteří místní tvrdí,  že to není sopka ale hora, protože už přece přes 40 let nevybouchla. Pořád je to ale s výškou 3 km nejvyšší "kopec" na Bali a jednoznačná výzva. Navíc kdesi hluboko jsem stále měl neuspokojenou touhu vylézt na Mayon, menšího filipínského příbuzného. Podle navigace vede stezka na východní vrchol a to byla jednoznačná volba, když jsem nechtěl trávit hodiny objížděním celého vulkánu. Nevěděl jsem co mě čeká - z mapy jsem znal vzdálenost (25km) a převýšení, ale už ne terén, takže cestu tam a zpět jsem odhadoval zhruba na 2-3 dny, ale věděl jsem, že realita může být úplně jiná. Nakoupil jsem spoustu vody a jídlo na cestu - to nebylo tak jednoduché. Kdo zná sortiment indonéských obchodů, především těch menších, ví, že poskládat stravu na několik dnů ze sladkých sušenek a slaných chips je neřešitelný úkol. Narazit na rybí konzervu je tak malým požehnáním. Naskládal jsem všechno do batohu, čímž jsem se přehoupl přes 30 kg, a po poledni vyrazil na cestu.

První část trasy vedla po frekventované silnici při pobřeží. Musel jsem odolat pokušení se nechat po asfaltu svézt blíž. Výzva zněla jasně. Od moře až na vrchol. Jakmile jsem ale opustil hlavní silnici a čekalo mě posledních 9 km asfaltu, ocitl jsem se v jiném a naprosto skvělém světě. Lidé se se mnou najednou zdravili máváním, "Hello!", úsměvem nebo troubením namísto "Cheap, cheap!", "Massage?", "Taxi?" nebo "Hotel?". O atmosféře oblastí turismem nepolíbené vypovídá i skutečnost, že na tomhle poměrně krátkém úseku jsem hned dvakrát přijal pozvání na skleničku něčeho doma vypáleného a v prvním případě ani nikdo ze skupinky místních neuměl anglicky. Nikomu to nevadilo. Ocitl jsem se mezi lidmi, kteří mi nechtějí nic prodat, chtějí si jen povídat nebo společnou fotku, kterou se později můžou chlubit.

Když jsem k večeru došel na konec asfaltky, potkal jsem prvního domorodce, který mi byl schopen říct něco o trase, kterou jsem si vybral. Dobrá zpráva je, že se na vrchol opravdu dá dojít. Zbývající úsek, pouhých 6 km, ale prý trvá 10 hodin nahoru a dalších 10 hodin dolů. Tomu se mi nechce věřit. Přece se dokážu pohybovat vyšší průměrnou rychlostí než 0.6 km/h. Vždyť to je jen 10 metrů za celou minutu!

Raději jsem pokračoval v cestě až do západu a s čelovkou i chvíli po. Každý kousek, který ujdu dneska se mi zítra může hodit. Pak už byl terén na chůzi s baterkou příliš nepřehledný - žádné značky, celé úseky pěšiny nebyly v navigaci správně zkreslené, takže riziko ztráty stezky nebo přehlédnutí rozcestí bylo moc velké. Nastal čas najít místo na přenocování. To se snáze píše, než hledá. Stromy po okolí roztroušené byly, ale všude mezi nimi velmi hustá vegetace, spousta příkrých srázů a do toho začal foukat opravdu silný vítr, takže jsem nakonec vybral jeden strom na pravé a jeden na levé straně pěšiny a hamaku pověsil přes "cestu".

Zmeškal jsem ten večer tátovu svatbu. Škoda, moc rád bych tam byl. Ale na té jeho první jsem taky nebyl, tak už je to zřejmě taková rodinná tradice...

V noci mě budil pořádný vichr, ale naštěstí nepršelo. Vstal jsem před východem slunce, během balení se nasnídal a vyrazil na cestu. Nevím, co všechno mě dneska čeká, ale vím, že to bude dlouhý den. První změnou nového dne byly vůně. Neměl jsem moc času pátrat po rostlině, která tak nádherně voněla, ale čaj z ní bych určitě neodmítl. Slunce stoupalo a i přes přibývající nadmořskou výšku se začalo oteplovat, protože poměrně brzy jsem se dostal nad mraky, které mě ráno chvíli schovaly do příjemného stínu. Bylo mi jasné, že vodou budu muset šetřit, jestli chci se zbývajícími 8 litry v tom vedru dva dny vystačit. Zvířata jsem k mému překvapení nepotkal téměř žádná. Stoupání bylo stále intenzivnější a já musel zvolnit, abych hned všechny tekutiny nevypotil. Hustou vegetaci vystřídala tráva, stromů ubývalo a byly častěji ohořelé/pokryté popelem. Začal jsem se děsit, jak bude vypadat finální úsek pod kráterem. Terén byl pořád těžší a já musel na skále cca 1.5 km pod vrcholem lézt za pomoci rukou. Následovalo lávové pole porostlé už jen křovím a cesta se ztratila úplně. Držel jsem se alespoň přibližného kurzu podle navigace a stoupal na horizontálním metru občas se drolící lávy cca jeden metr výškový. Pochopil jsem, jak je možné se dostat na průměrnou rychlost 0.6 km/h. Vždyť já se těch 500 metrů prodíral 2 hodiny! Naštěstí jsem podle navigace trefil "kemp" (široko daleko jediné rovné místo na hřebeni, kde by se nechal postavit stan). Zbývající necelý kilometr na vrchol se vymykal pravidlu zvyšující se obtížnosti a nechal se vyběhnout do dvaceti minut.

Tak se to podařilo! Před 24 hodinami jsem se z moře koukal na sopku a teď se dívám ze tří kilometrů dolů na moře. Slovy ten pocit nedokážu popsat. Prostě: JO!

Dostal jsem se na vrchol rychleji, než jsem očekával, tak mi zbyl čas na hodinovou pauzu ve stínu, než nastal čas na návrat, abych se do setmění dostal pod hranici, kde rostou stromy a já tak mohl najít místo pro hamaku. Od včerejšího večera, tedy od okamžiku, kdy jsem opustil asfalt, jsem na cestě nepotkal jediného člověka. Trochu mě to děsí. Většina trasy není ani pokrytá signálem. Pořád si opakuji "Hlavně opatrně, tady si nechceš zlomit nohu". Nemám dost vody na to tady na někoho čekat a plazit se dolů nezní lákavě...

Na ten nejnáročnější úsek přes křovím porostlé lávové pole jsem si nechal opět 2 hodiny a navíc hodinovou rezervu. Nechci tam zůstat ve tmě "uvězněný", že? Tajně jsem doufal, že to dolů zvládnu rychleji.

Se stabilitou mi pomáhaly 2 rovné suché stromky/hole a velmi se mi osvědčily i moje trekové boty (jako pozůstatek pádu na motorce na nich povolil jeden šev - ještě, že jsem o tom nevěděl při hlášení škody, jinak by mi za takovou drobnost Kooperativa určitě vnutila další cca 3000...). Cestou dolů to ale stejně pěkně klouzalo. Nejzrádnější povrch vypadal jako skála/kámen, ale byla to jen tenká vrstva ztuhlé lávy na vulkanickém štěrku, která občas po došlápnutí povolila. Cesta žádná, tak jsem držel alespoň přibližný směr pomocí navigace. Jenže jsem byl na sestupu už přes 2 hodiny a stále jsem se nedostal ke skále ukončující křovinatý úsek. Dál jsem se prodíral tím houštím a pokračoval v sestupu. V okamžiku, kdy mi zbývala půlhodina světla, jsem začal být opravdu nervózní. Tady není kde přespat! A cestovat po tmě s čelovkou tam, kde i za světla ztrácím stabilitu, zní jako vyslovený hazard. Opatrnost při sestupu musela jít stranou, potřebuji sestoupit do míst, kde můžu přenocovat. Najednou jsem přestával ta podklouznutí ustávat a začal padat. Prakticky neustále. Kašlu na pády, do tmy musím být dole!

Pak jsem se dostal na místo, které jsem poznal. Tuhle skalní stěnu si pamatuji! Jenže cestou nahoru jsem šel pod tou skalní stěnou a teď jsem nahoře!! Tomu říkám smíšené pocity. Sledování domnělé trasy v navigaci mě zavedlo mimo skutečnou stezku mnohem níže (cestou nahoru jsem tenhle problém neřešil, protože jsem se na tomto úseku nedíval na navigaci a držel se pěšiny). Co teď? Nemám čas se vracet nahoru, už se stmívá a zbývá mi cca 10 minut světla. Musím těch 4-5 metrů dolů nějak slézt. Našel jsem strom rostoucí kousek od stěny. Ten mi pomůže, protože na samotné skále se nebylo čeho pořádně chytit. Rád bych napsal, jak jsem využil skrovné lezecké zkušenosti a elegantně se dostal dolů. Pravda je ale taková, že se mi klepaly ruce a já se toho zčernalého stromu s batohem na zádech držel jako klíště. Nesmím spadnout, jsem si stále opakoval. Jakmile jsem se dostal dolů, byla už jen otázka chvíle najít 2 stromy ve vhodné vzdálenosti. Se stanem bych si na tom svahu neškrtl, ale s hamakou bylo fuk, že výškový rozdíl mezi stromy je skoro 2 metry. Jen po přezutí do žabek jsem se musel držet hamaky, abych ten náklon ustal :-) 

Vypil jsem za den přes veškerou snahu o šetření vodou 5 litrů a celých 5 litrů jen a pouze vypotil. Taky že jsem si dával pozor, abych při převlékání nezlomil triko :-) Z přibližně 12 hodin světla, které jsem měl za den k dispozici, jsem jich 11 strávil v pohybu. Abych se zbavil nejhorší špíny, použil jsem vlhčené plavky (ještě neuschly a jak se mi hodily) a padl do hamaky. Utahaný, se zvýšenou teplotou, do krve podrápaný, k nepoznání špinavý a hlavně maximálně šťastný.

Ze všech probuzení nezahrnující probuzení se s někým výjimečným vedle sebe, tohle probuzeni bylo nejlepší. Stačilo otevřít oči a skrz moskytiéru jsem viděl začátek rozednívání. Chvíli mi trvalo, než jsem se přestal kochat a vylezl ze spacáku.

Další cesta dolů byla už poměrně snadná. Sice jsem přehlédl nějaké rozcestí, takže jsem se ocitl na jiné cestě, než po které jsem přišel, ale směr byl správný a pěšina vypadala používaně. Dopil jsem veškerou vodu a v 11 se unavený a žíznivý ocitl opět na prahu civilizace. První domorodec, kterého jsem na silnici potkal mě pozval k sobě domů. Taková nabídka se neodmítá.

Po měsících sucha neměl můj hostitel žádnou pitnou vodu, tak vylezl na palmu pro pár ořechů. Žádné jištění, pouze ruce a nohy, a za pár vteřin byl nahoře v cca 15 metrech. Netušil jsem, že je možné vypít na posezení několik litrů kokosového mléka... Následovalo představení široké rodiny a pozvání na rybu s rýži a něco, co chutnalo skoro jako brambory (název jsem v hlavě neudržel). Byl to úžasný pocit, taková otevřenost a pohostinnost bez jakéhokoliv náznaku zištnosti. Zlatý hřeb výpravy. Naštěstí jsem sebou měl ještě nějaký rum z Filipín (příklad toho, že má výbava na cestu na sopku nebyla typická treková...), takže kromě lepšího trávení obědu posloužil zbytek lahve jako poděkování. Vzhledem k cenám alkoholu v muslimské Indonésii je rum z křesťanských Filipín malým požehnáním bez ohledu na vyznání. Nakonec mě hostitel svezl 9km k hlavní silnici u pobřeží, kudy projíždí autobus. Prý projíždí. Z avizovaných 20 minut čekání jsou už 2 hodiny. Aspoň mám čas na psaní. Snažil jsem se o cestě na východní vrchol něco vygooglit, ale ten jako by téměř neexistoval.

Uplynulých 48 hodin pro mě byly výzvou napěchovanou silnými zážitky. Nejtěžší tůra, jakou jsem kdy absolvoval. Tohle se bude těžko překonávat. Nejen pro většinu místních, teď už i pro mě je Agung posvátnou horou.
  
Odkaz na fotky z Indonésie