2015/08 Indonésie - Gili

21.8.

Kluci v úterý domluvili dopravu na Gili, za což jsem byl velmi rád, protože mi bylo blbě a večer jsem strávil v posteli. Ve středu jsme vstávali nechutně brzo (vím, že jsou lidi, kteří před šestou vstávají standardně, ale tam jsem se ještě nedopracoval) a vyrazili minibusem a speedboat na Gili. Cestou jsem zjistil, že mam v batohu mokro. Po chvilce pátrání se ukázalo, že když řidič minibusu postavil můj batoh vzhůru nohama, udělala se díra v mém 50% repelentu a ten následně vytekl... Kdo zažil, nepotřebuje vysvětlení. Pro ty, kdo takové štěstí neměli doplním, že účinná látka repelentu skvělé leptá některé druhy materiálu, např. plasty (Kindle, adaptér, voděodolný obal, ...).

V den příjezdu ta moje nemoc, ať už to bylo cokoliv, kulminovala, takže den strávený u moře poleháváním a pospaváváním mi vyhovoval. Kluci byli také vybavení hamakama, ve kterých spali v Thajsku, takže jsme se rozhodli výlet na Gili pojmout opravdu nízkonákladově a místo hostelu spát venku. Ostrov Trawangan je místy doslova narvaný turisty, takže najít vhodné místo se zdálo být beznadějné. Alespoň do chvíle, kdy jsme objevili opuštěný a zchátralý areál s bungalovy a dostatkem stromů. Výsledek vypadal jako kombinace spaní v přírodě a squattingu. Jedinou potíž, kterou jsme museli řešit bylo co s batohy. Nechávat je bez dozoru se nám nechtělo (i když jsme je párkrát nechali schované na záchodě jednoho z rozpadlých bungalovů), tak jsme se museli prostřídat v hlídání. Kdosi místní nám sice tvrdil, že tady na ostrově se nekrade, ale nechtěli jsme si to ověřovat. V Kuta i na Gili mi chybí na Filipínách všudypřítomné obchůdky s něčím malým k jídlu. Možná je to dané turistickými oblastmi, uvidím,  až se posunu dál.

Večer byl čas vyrazit na houbový koktejl. Jsou věci, které na blog prostě psát nemůžu, ale protože houbičky jsou tady legální nebo alespoň tolerované, nemusím si tohle nechávat pro sebe. Zvolili jsme velmi zodpovědný přístup. Nejprve jsme se v důvěryhodné literatuře informovali, co nás může potkat (prý prakticky všechno až po změnu osobnosti) a když jsme zjistili, že nemáme co ztratit, vyrazili jsme do baru. Koktejl nestačil, tak jsme nakonec snědli veškeré zásoby baru. To tady očividně nebývá zvykem, takže barman z nás měl dobrou srandu, prý poprvé v životě viděl někoho jíst syrové houby.

Když jsem si vyrazil užít houbový trip na pláž, potkal jsem cestou krávu. Byl jsem si téměř jistý, že to nebyla halucinace, ale přesvědčte o tom ostatní. Kluci mě měli ještě několik dní za halucinujícího blázna. Pikantní na tom bylo, že ani já jsem si nebyl na 100% jistý. Přece jen - co by dělala kráva na pláži mezi bary a hotely?? Naštěstí v den odjezdu jsme ve středu ostrova opravdu krávy potkali a moje příčetnost tak byla zachráněna.

Ze začátku mi připadalo, že účinky jsou stejné jako u THC. Později jsem ale byl vyveden z vlastního omylu. Stačilo lehnout do hamaky, zavřít oči nebo koukat na hvězdy a nechat myšlenky "volně putovat". Moje mysl se tak na čas stala pozorovatelem svých vlastních myšlenek. Zní to divně, ale je to nejbližší popis reality.

Pokud se člověk necítí v pohodě, prý může zažít pěkně nepříjemné chvíle. Tak jsem na sebe byl zvědavý. Vím, že jsem se ještě úplně vnitřně nevypořádal s rozchodem s Dančou, i když jsem si už několikrát myslel opak. Zvlášť teď na cestách stačí dostatečně živý sen a mám těch devíti let zase plnou hlavu. Do toho mi bylo celý den blbě, tak jsem trochu očekával, že tenhle houbový večer bude smutný. Dopadlo to ale úplně jinak. Takový stav vnitřní vyrovnanosti, klidu a pohody jsem snad ještě nezažil.

Druhý den jsme trávili opět v moři, na pláži a postupným přesouváním se okolo ostrova. Celý týden jsem se cítil jako bych se vrátil na střední (kluci taky byli o 10 let mladší) a Gili nebyly výjimkou. Jeden příklad za všechny - vrhat se do toho nádherně průzračného moře se slovy "I will just shit in the water" znejistilo prakticky všechny turisty v doslechu. Byla sranda je pozorovat, jak se po sobě začali dívat pravděpodobně zároveň přemýšlejíc, kolik nás celkem je a kolik mořské vody už dneska vypili. Chudáci netušili, že kluci jsou z Quebec a když mezi sebou nemluví francouzsky, má to nějaký důvod.

Jeden z Indonésanů, se kterými jsem se dal na ostrově do řeči, mě dokonce pozval k sobě domů na Lombok. Měl už jsem na následující den rezervovanou loď zpět na Bali, tak jsem odmítl. Pak mě to ale mrzelo - příště se nesmím nechat odradit komplikacemi. Mnohem víc lituji toho, co jsem kdy v životě neudělal, když jsem mohl, než toho, co jsem udělal špatně.

I tento večer nebylo jednoduché najít vhodné místo na spaní. Nakonec jsme pověsili 4 hamaky mezi 3 stromy (to možná vypadá jako logická úloha bez řešení, pokud nechcete spát nad sebou, ale jde to, když stromy mají vhodně narostlé větve) přímo na pláži mezi těmi nejluxusnějšími hotely, jaké jsem na ostrově viděl. Možná jsem blázen, ale já bych tu hamaku za takový hotelový pokoj nevyměnil. Rozhodně ne ten večer.

Náš věčný problém s batohy jsme nakonec vyřešili jednoduše - nechali jsme je na recepci jednoho z hotelů, kde nám vyšli vstříc a vyrazili jsme na druhou stranu ostrova do baru. Nabyl jsem za poslední týden dojmu, že kanadským národním sportem není ani hokej, ani lakros, ale beerpong. Trénoval jsem poctivě :-) Jen od nočního života na Gili jsem čekal víc - kolem druhé hodiny jsme v baru byli už sami.

Po pár hodinách spánku mě i ostatní dnes ráno Louif probudil. Batohy jsme přes noc měli naskládané pod hamakama, jenže ráno jeho malý batoh chyběl. Shodou okolností v něm neměl telefon ani moc peněz, takže si dotyčný zloděj moc nepřilepšil. JENŽE... V batohu měl i svůj jediný pas, takže nemůže pozítří odletět domů, vyřízení nového pasu na ambasádě trvá prý cca týden. Letenky nelze přerezervovat na jiné datum a nové letenky na příští týden stojí cca 2500 CAD. To si někdo pomohl... Od ted budu raději spát s batohem v hamace, pokud nebudu někde opravdu v bezpečí. 

Přesnost ani dochvilnost Indonésanům nic neříká. Místo trajektu jsme si připlatili za speedboat, která nás na Bali dopraví za 2 hodiny. Jenže loď měla takové zpoždění, že celá snaha o rychlejší dopravu ztratila smysl. Nezbývá, než se s tím smířit a udělat si náhradní program. Nikdo z dopravní společnosti nebyl schopen říct, jak dlouho budem na loď ještě čekat. Životní tempo je tady prostě jiné, čas mnoho neznamená. Myslel jsem, že Filipínci jsou pomalí, ale to jsem ještě nebyl v Indonésii. Když tady skenují zboží na pokladně, provádí to takovým tempem, že by téměř stíhali přečíst složení všeho, co kupujete... Tady se jednoduše pospíchat ani nedá.

Chtěl jsem před odjezdem ještě doplavat na sousední ostrov, je blízko. Raději jsem se ale místních zeptal na mořské proudy a to mě zachránilo. Tam bych opravdu nedoplaval. Takhle silný proud jsem ještě nezažil. Par desítek metrů od břehu jsem při plavání proti proudu téměř zůstal na místě.

Naše loď nakonec připlula a odvezla nás zpět na Bali, kde jsem se po týdnu s klukama rozloučil. Stálo to za to!

Přemýšlím teď, jak moc mě cestování změní. Když jsem dneska večer zjistil, že veškeré cenově dostupné ubytování je plné, ani mi to nevadilo. A to už jsem byl alespoň částečný flegmatik před odjezdem. Teď ležím opět v hamace a přemýšlím, jaký se vrátím. Super-flegmatik? Trochu mě to děsí.