2015/09 Indonésie - Jáva

8.9.

Bus, na který jsem marně už několik hodin čekal se stále neobjevil. Napsal jsem tedy na papír SINGARAJA a bez přehánění během vteřin mi zastavila místní "dodávkovitá" hromadná doprava. Bylo třeba standardně usmlouvat nabízenou cenu dopravy (tentokrát o nezanedbatelných 75%) a večer jsem se už procházel bývalým hlavním městem Bali. Působí velmi pohodově a přátelsky, opět je tady spousta jídla na ulicích místo restaurací. Jen je to jídlo úplně jiné, takže jsem opět na začátku. S angličtinou tady většinou nepochodím, takže Google Translate je skvělým pomocníkem, občas dokonce tuším, co mi přinesou, už ve chvíli, kdy jídlo objednávám. Nepotkal jsem jediného turistu. To má ale i svou stinnou stránku - podle informací na webu tady není ani jeden hostel a místní se tváří, že tady není ubytování žádné. Vydal jsem se tedy už za tmy k nejlevnějšímu na internetu dohledatelnému hotelu. Ve zkratce - sám bych to bez pomoci hned několika místních nikdy nenašel, i pro ně to byl oříšek. Pojmenování ulic i číslování domů je poměrně chaotické. 

Další den jsem strávil projížděním se po městě (na kole tady mají oproti nám prohozené ovládání brzd - přední je na pravé ruce, stejně jako na všudypřítomných motorkách / skútrech), zařizováním drobností (oprava bot apod.) a odpoledne na pláži. Majitelem hotelu byl sympaťák v mém věku s velmi slušnou angličtinou, který teprve nedávno začal rozjíždět svůj byznys. Ubytování mělo pouze jeden háček - byl jsem jediným hostem. Vyrazil jsem se tedy družit s místními do baru.

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych šel do hospody a vrátil se místo toho s taškou banánů (ne, to opravdu nemá nic společného s opicí). Prostě tady v širokém okolí bary nejsou. Jiná země potřebuje jiné řešení. Další den jsem si při opouštění Bali založil účet na couchsurfing.com a během pár hodin měl tolik pozvání, že jsem informaci o své cestě do Yogyakarty raději stáhl. Že jsem při příjezdu na Jávu změnil i časovou zónu jsem zjistil až po pár dnech. Noční přejezd vlakem do Yogyakarty byl vážně pohodlný a nečekaně přesný, vlaková doprava je tady oproti autobusům navíc obvykle rychlejší. Můj vlak vypadal výrazně lépe než to, co jezdí u nás mezi Budejcema a Prahou a na rozdíl od autobusů nebo trajektů, kde minuty a občas ani hodiny nehrají žádnou roli, byly vlaky vždy na minutu přesné. 

V Yogyakartě jsem bydlel u Laury - netradiční to couchsurfingový zážitek. Laura pracovala pro jednu ze společností produkující palmový olej. Když jí přestalo bavit se živit uplácením politiků pro následné základní plantáží v národních parcích, dala výpověď a začala budovat svůj hostel. Hostel ve výstavbě aktuálně slouží k ubytování "surfařů", kterých se u Laury najednou sejde 5-15. S dalšími členy surfařské komunity jsem vyrazil na prohlídku města nebo na východ slunce nad Borobudur, největší buddhistický chrám v jihovýchodní Asii. Opravdu impozantní podívaná. Negativem bylo jen vytvoření mého dosavadního rekordu ve vstávání - ve 3:00. U Borobudur jsem hned na několika místech potkal Thomase, dalšího dobrodružně laděného cestovatele z Německa, dali se do řeči, až z toho byl společně strávený další den. Prohlédli jsme si palác sultána (současný sultán v části paláce bydlí), který mě zaujal hlavně tím, jak neokázale byl zařízený. Víc než naše zámky připomínal vybavení domácnosti staré babičky. Když už jsme byli u zdroje, neodolal jsem a zkusil cibetkovou kávu z Bali i z Jávy. Chutnala výborně, naštěstí to ale nebyl takový zázrak, aby mi jiná káva už nechutnala - pro mě byla chuť spíš jiná, než lepší. Zajímavé bylo, jak veliký rozdíl měla chuť kávy z Bali a z Jávy nebo samotná historie cibetkové kávy, kterou začali pít místní v dobách koloniální nadvlády, kdy měli zakázáno pít jimi vypěstovanou kávu, o kočičí exkrementy ale Evropané zájem neměli. Alespoň ne tenkrát.

Půjčili jsme skútry a vyrazili na západ slunce k dalším monumentálním chrámům - k Prambanan a Sewu. Silnějším zážitkem než samotné chrámy byla už jen cesta k nim. Jedním slovem šílenství. Také že jsme těch 15 kilometrů jeli hodinu a půl.

Jeden večer jsem dostal chuť na pivo, které jsem už přes týden ani neviděl. A protože alkohol se nově v malých obchodech v Indonésii prodávat nesmí, vzal jsem za vděk nealkem. Nechtěl jsem si koupit nějaký patok, tak jsem zůstal u prověřené značky. Guinness. Netušil jsem ovšem, že nealko Guinness je sladká limonáda připomínající ledovou kávu a s pivem toho nemá moc společného. Rozhodně ne chuť. Následující večer jsem nenechal nic náhodě, zjistil od místních, kde je možné koupit skutečné pivo a vyrazil do velkého obchodu. Tam jsem se v 21:01 dozvěděl, že mají otevřeno do devíti. Začínám se děsit, že mě pivo už nemá rádo. 

V neděli jsem si prohlédl vodní zahrady, vrátil skútr (nechtěli peníze ani pas jako zálohu a při vracení se na skútr ani nepodívali - neobvyklá důvěra), po téměř 4 dnech se rozloučil s ostatními a vyrazil nočním busem do Jepary.

Plánovaný spánek se prakticky nekonal. Řidič namísto plynulé jízdy střídal zastávky se zběsilou jízdou, při které jsme na výmolech, o které tady není nouze, skutečně nadskakovali ze sedaček. Pořád jsem na tom byl dobře, na chudáka vedle mě celou cestu padaly s indonéskou pečlivostí "naskládané" batohy. Ranní trajekt na Karimun Jawa se houpal více než je obvyklé a tomu odpovídaly zvuky slabších povah linoucí se z toalet a vnější paluby. Nepřestává mě udivovat, jak se místní chovají ke svému životnímu prostředí. Na lodi, kde je několik odpadkových košů, hážou odpadky rovnou přes palubu. Kde si myslí, že to skončí? 

Souostroví Karimun Jawa ještě stále uniká masové pozornosti cizinců a až na několik výjimek tak na ostrovech trávili dovolenou samí Indonésané. Největší z ostrovů, kde jsem bydlel, je stále ještě tak malý, že se za den dá přejít tam a zpátky. Přístavní městečko dobrý přístup do hlubší vody ani pláže nemá, ty je třeba hledat jinde na ostrově. Rozhodl jsem se ho tedy projet na kole. Vyrazil jsem najít půjčovnu. Všude mi ale tvrdili, ať se zeptám jinde, že oni kola nepůjčují (i když např. vedle stála vtipná cedule hlásající "bycicle rental" nebo 10 zaprášených kol), do mé snahy o získání kola se zapojil i místní policista na motorce (samozřejmě bez helmy, tu jsem na ostrově nepotkal) a vozil mě po půjčovnách. Nakonec jsem ostrov projel na skútru bez SPZ. Tady se prostě žije jinak, nikdo nic neřeší. Provoz prakticky žádný, vtipné kruhové objezdy (postavte doprostřed klasické křižovatky sud a máte indonéský kruháč) a všudypřítomná ostrovní pohoda.

Na ostrově jsem potkal Vlaďku ze Slovenska a poprvé po měsíci a půl tak mluvil česky. V češtině píšu, na to zvyklý jsem, ale slyšet sám sebe mluvit česky byl první minuty ohromně zvláštní pocit. Jako bych to ani nemluvil já, ale někdo cizí.

S Francouzem Urielem jsem další den vyrazil na šnorchlovací výlet lodí. Zábava na celý den za pár korun. Byl jsem jediný "bílý" na lodi - Uriel díky mexickým kořenům a snad i trochu šikmým očím dokáže občas získat služby za ceny pro místní :-) Jen nesmí mluvit.

U prvního ostrova pár lidí lákalo rybičky na krmení. Moje rozpouštějící se strupy na nohou, jako vzpomínka na Agung, začalo pár ryb taky lákat a jaly se mě ožírat. Každý na vábení ryb máme jinou taktiku :-) Výlet lodí na Karimun Jawa je optimální způsob, jak si ostrovy užít, den na prohlídku ostrova po souši stačil. Na spoustu nádherných míst se logicky bez lodi nepodíváte a ty pláže i mělké vody plné korálů a ryb je třeba vidět. Zajímavé bylo, v čem místní holky chodily do vody - počínaje hábitem zakrývajícím celé tělo včetně vlasů a dvoudílnými plavkami konče. Mediánem v oblékání pak jsou kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Výlet jsme završili koupáním se žraloky v mořském bazénu. I když největší měli jen lehce přes metr a půl, moc lidí si k nim stejně nevlezlo.

V Indonésii mimo turistické oblasti obecně a na Karimun Jawa obzvlášť se se mnou stále chce někdo fotit. Vtipný je pravděpodobný důvod - považují mě za herce případně jiného umělce. Napřed jsem tomuhle zdůvodnění nechtěl věřit, ale pak jsem byl svědkem tolika situací, kdy se někdo chlubil čerstvou fotkou rodině nebo kamarádům a první reakce byla "On je herec? Nebo zpěvák?". Pro někoho, kdo zná bělochy povětšinou jen z televize, je těžko představitelné, že běloch nemusí být slavný umělec...

Každý večer se zdejší travnaté hřiště a náměstí v jednom změnilo v malý trh skládající se z několika stánků rozmístěných po jeho okraji. Stačilo si vybrat něco z bohaté nabídky toho, co okolní moře poskytuje, a najíst se na trávníku u malých stolečků. Měl jsem tady snad nejlepší grilovanou mořskou rybu, jakou jsem kdy ochutnal, navíc s výbornou čili omáčkou. 

V den odjezdu bylo třeba v přístavu nejprve koupit lístek. Není to tak nudná informace, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nevynalezli tady totiž ještě fronty. Kdo chce lístek, musí se k přepážce probojovat davem. Klíčové je odhadnout, kudy se budou lidé s lístkem od přepážky prodírat zpět a postupovat z jiného směru (jinak vám budou obsloužení zákazníci tlačící se proti znemožňovat postup). Ve chvíli, kdy je jeden z lidí před vámi obsloužen, je třeba se nadechnout a tlačit se ze všech sil, další šanci k postupu zase dlouho mít nebudete. Těsně před cílem je pak nutné změnit taktiku, nejde totiž o to, být co nejblíže přepážky, ale jako první dovnitř strčit ruku s penězi a případnými doklady a zabránit ostatním udělat totéž. 

Po návratu na Jávu jsem přespal u pláže (z bezpečnostních důvodů standardně s batohem v hamace) a po rozednění vyrazil busmo směrem k náhorní plošině Dieng. Večer jsem dorazil do Wonosobo, posledního městečka před Dieng a jal jsem se shánět motorku na další den. To překvapivě nebylo tak snadné jako všude jinde v Indonésii (resp. v té části, kterou jsem navštívil). V jedné autoopravně jsem narazil na kluka, který nevěříc, že nemůžu motorku sehnat, mě začal vozit po půjčovnách a kamarádech. U jednoho z kamarádů jsem byl i doma na čaji, ale motorka stále žádná. Zato jsem zjistil, jak v Indonésii muslimové kupují vodku (je třeba znát obchodníka a ten i ve svém pojízdném krámku na motorce má skrytou přihrádku...), nebo jak vypadá místní "privátní" karaoke a co všechno se tam dá koupit. Nakonec jsem skončil v celé partě kamarádů doma u jednoho z nich, všichni popíjejíc vodku a jakési místní sladké "víno" (přirovnal bych spíš k punči). Až v průběhu večera jsem zjistil, že všichni z party nejsou muslimové, například hostitel byl křesťan. Všem islámofobům doporučuji si rozšířit obzory návštěvou nejlidnatějšího islámského státu. Označovat islám jako celek za zlý, nepřátelský a nebezpečný má stejný smysl, jako burcovat národ proti vodě, protože babičce před rokem vytopila sklep a v novinách psali o utonulé holčičce.

Uvědomil jsem si, že na cestování je pro mě nejatraktivnější potkávání tolika naprosto odlišných lidí a překonávání osobních výzev. Krásná místa jsou často "pouze" pozadím, byť často samo o sobě nezapomenutelným. 

Jako jeden z důsledků večera jsem se stal čestným členem motorkářského gangu Kings Wonosobo. Nemám přitom vlastní motorku a dokonce ani půjčenou. Nemůžu se zbavit dojmu, že to beru za opačný konec...

Dalšího dne ráno jsem tedy vyrazil do Dieng prvním ranním busem a motorku bez problémů sehnal tam. Den na projetí náhorní plošiny stačí. Jezírka bublajícího bahna, gejzíry i oblaka sirné páry mi silně připomněly Zeland. Projel jsem nejvýše položenou vesnici na Jávě (Sembungan), navštívil jezero, které vypadalo jako velká bahnitá louže, ze které zbývající vodu sosají desítky a možná stovky čerpadel. Nezapomenutelné pak bylo koupání s místními staříky u termálního pramene v bazénku stále horké vody.

Už od Filipín mám podezření, které se postupně mění v jistotu. Spousta místních neumí počítat. Nemám na mysli žádné složité operace, obyčejné sčítání dvojciferných čísel je bez kalkulačky neřešitelný úkol. Nemalá komplikace pro lidi živícími se obchodováním. 

Čekal jsem, že největší zimu v Indonésii zažiji v noci v horách. To se ukázalo být pravdivé jen z poloviny. Z Dieng jsem to vzal nočním busem (stojí přibližně stejně, jako noc v hostelu) rovnou do Jakarty a zažil tak nejledovějši noc, kdy jsem poprvé využil veškeré teplé oblečení po ruce a stále mi byla zima. V místních vedrech se prostě někteří řídí pravidlem "čím chladněji, tím lépe".

V Jakartě jsem strávil poslední 2 dny v Indonésii. Dokážu si představit žít na většině míst, která jsem navštívil, ale v Jakartě opravdu ne. Smog, špína, smrad, věčné zácpy a řeky / kanály odpovídající Pratchettovu popisu řeky Ankh. Ne všechno je tady ale zlé. Mešita (mimochodem největší v JV Asii, pojme řádově stovky tisíc lidí) stojí téměř naproti katedrále a z Národního monumentu si po vystání několikahodinové fronty můžete prohlédnout Jakartu kam až oko dohlédne (tedy kam až smog dovolí). V suterénu monumentu se pak nachází výstava stručně shrnující celé indonéské dějiny. Na fotekchtivé Indonésany jsem už zvyklý, ale v Jakartě to dostává jiný rozměr - občas mi nezbylo nic jiného, než se dát do pohybu, jinak by proud žadatelů o společnou fotku nikdy neskončil. Na druhou stranu, pokud bych se v Jakartě ocitnul bez peněz a focení zpoplatnil, byl by ze mě brzy milionář (to vzhledem ke kurzu indonéské rupie znamená, že bych se uživil).

Obyčejné přecházení silnice může být také malým dobrodružstvím. Světla pro chodce na většině míst nejsou, je třeba se řídit semaforem pro vozidla. Pokud ale semafor nezobrazuje, kdy padne zelená, může k tomu dojít právě v okamžiku, kdy jste ve třetím pruhu pětiproudé silnice...

Po měsíci v Indonésii jsem měl už dost smaženého jídla. Smaží tady totiž téměř všechno. Proto když jsem spatřil stánek prodávající kebab, s nadšením jsem si jeden objednal. Konečně změna! Fakt, že kebab neobsahoval ani kousek zeleniny ale množství čili a majonézu je možné svést na jiné chuťové preference Indonésanů. Ale po zabalení celý kebab ze všech stran osmažit? Vážně??

O překvapení prostě není na cestě nouze. Druhý večer jsem byl s lidmi z hostelu, ale ten první bylo na hostelu mrtvo, tak jsem šel do baru. Po týdnech převážné abstinence jsem se dostal do města, kde nehledě na islám bary jsou. Našel jsem na google maps ten nejbližší a vyrazil. Dal jsem si pivo a pak koukám, že všechny holky v baru mají čísla... To mi samozřejmě samo o sobě nevadí, já čísla rád. Dokonce si je i pamatuji. Ale prostě to nebyl bar. Začaly se obsazovat tyče a tak... Jediný, kdo tam uměl anglicky byla bordelmamá. Tak jsme si aspoň "popovídali" přes Google Translator s jednou členkou personálu. Psina :-)

 Odkaz na fotky z Indonésie

2015/08 Indonésie - Agung

24.8.


V sobotu ráno mě probudilo pár kapek padajících ze světle šedivé oblohy. V tomto období tady prší jen výjimečně, tak spím standardně bez přístřešku z ponča. Nakonec se přece jen trochu rozpršelo, ale to už jsem byl s mým typickým štěstím sbalený a připravený na cestu. Cíl byl jasný. Po týdnu v Kuta a na Gili jsem nutně potřeboval zmizet z turistických oblastí někam mezi normální lidi. Sedl jsem do první dodávky mířící na severní pobřeží a po pár hodinách vystoupil v Tulamben. To byla velmi příjemná změna - není to opuštěné místo, ale skupinky potápějících se turistů mají velmi daleko k davům předchozích dnů. Šel jsem se v tom horkém poledni zchladit do moře a tam se to stalo. Uviděl jsem Agung. Někteří místní tvrdí,  že to není sopka ale hora, protože už přece přes 40 let nevybouchla. Pořád je to ale s výškou 3 km nejvyšší "kopec" na Bali a jednoznačná výzva. Navíc kdesi hluboko jsem stále měl neuspokojenou touhu vylézt na Mayon, menšího filipínského příbuzného. Podle navigace vede stezka na východní vrchol a to byla jednoznačná volba, když jsem nechtěl trávit hodiny objížděním celého vulkánu. Nevěděl jsem co mě čeká - z mapy jsem znal vzdálenost (25km) a převýšení, ale už ne terén, takže cestu tam a zpět jsem odhadoval zhruba na 2-3 dny, ale věděl jsem, že realita může být úplně jiná. Nakoupil jsem spoustu vody a jídlo na cestu - to nebylo tak jednoduché. Kdo zná sortiment indonéských obchodů, především těch menších, ví, že poskládat stravu na několik dnů ze sladkých sušenek a slaných chips je neřešitelný úkol. Narazit na rybí konzervu je tak malým požehnáním. Naskládal jsem všechno do batohu, čímž jsem se přehoupl přes 30 kg, a po poledni vyrazil na cestu.

První část trasy vedla po frekventované silnici při pobřeží. Musel jsem odolat pokušení se nechat po asfaltu svézt blíž. Výzva zněla jasně. Od moře až na vrchol. Jakmile jsem ale opustil hlavní silnici a čekalo mě posledních 9 km asfaltu, ocitl jsem se v jiném a naprosto skvělém světě. Lidé se se mnou najednou zdravili máváním, "Hello!", úsměvem nebo troubením namísto "Cheap, cheap!", "Massage?", "Taxi?" nebo "Hotel?". O atmosféře oblastí turismem nepolíbené vypovídá i skutečnost, že na tomhle poměrně krátkém úseku jsem hned dvakrát přijal pozvání na skleničku něčeho doma vypáleného a v prvním případě ani nikdo ze skupinky místních neuměl anglicky. Nikomu to nevadilo. Ocitl jsem se mezi lidmi, kteří mi nechtějí nic prodat, chtějí si jen povídat nebo společnou fotku, kterou se později můžou chlubit.

Když jsem k večeru došel na konec asfaltky, potkal jsem prvního domorodce, který mi byl schopen říct něco o trase, kterou jsem si vybral. Dobrá zpráva je, že se na vrchol opravdu dá dojít. Zbývající úsek, pouhých 6 km, ale prý trvá 10 hodin nahoru a dalších 10 hodin dolů. Tomu se mi nechce věřit. Přece se dokážu pohybovat vyšší průměrnou rychlostí než 0.6 km/h. Vždyť to je jen 10 metrů za celou minutu!

Raději jsem pokračoval v cestě až do západu a s čelovkou i chvíli po. Každý kousek, který ujdu dneska se mi zítra může hodit. Pak už byl terén na chůzi s baterkou příliš nepřehledný - žádné značky, celé úseky pěšiny nebyly v navigaci správně zkreslené, takže riziko ztráty stezky nebo přehlédnutí rozcestí bylo moc velké. Nastal čas najít místo na přenocování. To se snáze píše, než hledá. Stromy po okolí roztroušené byly, ale všude mezi nimi velmi hustá vegetace, spousta příkrých srázů a do toho začal foukat opravdu silný vítr, takže jsem nakonec vybral jeden strom na pravé a jeden na levé straně pěšiny a hamaku pověsil přes "cestu".

Zmeškal jsem ten večer tátovu svatbu. Škoda, moc rád bych tam byl. Ale na té jeho první jsem taky nebyl, tak už je to zřejmě taková rodinná tradice...

V noci mě budil pořádný vichr, ale naštěstí nepršelo. Vstal jsem před východem slunce, během balení se nasnídal a vyrazil na cestu. Nevím, co všechno mě dneska čeká, ale vím, že to bude dlouhý den. První změnou nového dne byly vůně. Neměl jsem moc času pátrat po rostlině, která tak nádherně voněla, ale čaj z ní bych určitě neodmítl. Slunce stoupalo a i přes přibývající nadmořskou výšku se začalo oteplovat, protože poměrně brzy jsem se dostal nad mraky, které mě ráno chvíli schovaly do příjemného stínu. Bylo mi jasné, že vodou budu muset šetřit, jestli chci se zbývajícími 8 litry v tom vedru dva dny vystačit. Zvířata jsem k mému překvapení nepotkal téměř žádná. Stoupání bylo stále intenzivnější a já musel zvolnit, abych hned všechny tekutiny nevypotil. Hustou vegetaci vystřídala tráva, stromů ubývalo a byly častěji ohořelé/pokryté popelem. Začal jsem se děsit, jak bude vypadat finální úsek pod kráterem. Terén byl pořád těžší a já musel na skále cca 1.5 km pod vrcholem lézt za pomoci rukou. Následovalo lávové pole porostlé už jen křovím a cesta se ztratila úplně. Držel jsem se alespoň přibližného kurzu podle navigace a stoupal na horizontálním metru občas se drolící lávy cca jeden metr výškový. Pochopil jsem, jak je možné se dostat na průměrnou rychlost 0.6 km/h. Vždyť já se těch 500 metrů prodíral 2 hodiny! Naštěstí jsem podle navigace trefil "kemp" (široko daleko jediné rovné místo na hřebeni, kde by se nechal postavit stan). Zbývající necelý kilometr na vrchol se vymykal pravidlu zvyšující se obtížnosti a nechal se vyběhnout do dvaceti minut.

Tak se to podařilo! Před 24 hodinami jsem se z moře koukal na sopku a teď se dívám ze tří kilometrů dolů na moře. Slovy ten pocit nedokážu popsat. Prostě: JO!

Dostal jsem se na vrchol rychleji, než jsem očekával, tak mi zbyl čas na hodinovou pauzu ve stínu, než nastal čas na návrat, abych se do setmění dostal pod hranici, kde rostou stromy a já tak mohl najít místo pro hamaku. Od včerejšího večera, tedy od okamžiku, kdy jsem opustil asfalt, jsem na cestě nepotkal jediného člověka. Trochu mě to děsí. Většina trasy není ani pokrytá signálem. Pořád si opakuji "Hlavně opatrně, tady si nechceš zlomit nohu". Nemám dost vody na to tady na někoho čekat a plazit se dolů nezní lákavě...

Na ten nejnáročnější úsek přes křovím porostlé lávové pole jsem si nechal opět 2 hodiny a navíc hodinovou rezervu. Nechci tam zůstat ve tmě "uvězněný", že? Tajně jsem doufal, že to dolů zvládnu rychleji.

Se stabilitou mi pomáhaly 2 rovné suché stromky/hole a velmi se mi osvědčily i moje trekové boty (jako pozůstatek pádu na motorce na nich povolil jeden šev - ještě, že jsem o tom nevěděl při hlášení škody, jinak by mi za takovou drobnost Kooperativa určitě vnutila další cca 3000...). Cestou dolů to ale stejně pěkně klouzalo. Nejzrádnější povrch vypadal jako skála/kámen, ale byla to jen tenká vrstva ztuhlé lávy na vulkanickém štěrku, která občas po došlápnutí povolila. Cesta žádná, tak jsem držel alespoň přibližný směr pomocí navigace. Jenže jsem byl na sestupu už přes 2 hodiny a stále jsem se nedostal ke skále ukončující křovinatý úsek. Dál jsem se prodíral tím houštím a pokračoval v sestupu. V okamžiku, kdy mi zbývala půlhodina světla, jsem začal být opravdu nervózní. Tady není kde přespat! A cestovat po tmě s čelovkou tam, kde i za světla ztrácím stabilitu, zní jako vyslovený hazard. Opatrnost při sestupu musela jít stranou, potřebuji sestoupit do míst, kde můžu přenocovat. Najednou jsem přestával ta podklouznutí ustávat a začal padat. Prakticky neustále. Kašlu na pády, do tmy musím být dole!

Pak jsem se dostal na místo, které jsem poznal. Tuhle skalní stěnu si pamatuji! Jenže cestou nahoru jsem šel pod tou skalní stěnou a teď jsem nahoře!! Tomu říkám smíšené pocity. Sledování domnělé trasy v navigaci mě zavedlo mimo skutečnou stezku mnohem níže (cestou nahoru jsem tenhle problém neřešil, protože jsem se na tomto úseku nedíval na navigaci a držel se pěšiny). Co teď? Nemám čas se vracet nahoru, už se stmívá a zbývá mi cca 10 minut světla. Musím těch 4-5 metrů dolů nějak slézt. Našel jsem strom rostoucí kousek od stěny. Ten mi pomůže, protože na samotné skále se nebylo čeho pořádně chytit. Rád bych napsal, jak jsem využil skrovné lezecké zkušenosti a elegantně se dostal dolů. Pravda je ale taková, že se mi klepaly ruce a já se toho zčernalého stromu s batohem na zádech držel jako klíště. Nesmím spadnout, jsem si stále opakoval. Jakmile jsem se dostal dolů, byla už jen otázka chvíle najít 2 stromy ve vhodné vzdálenosti. Se stanem bych si na tom svahu neškrtl, ale s hamakou bylo fuk, že výškový rozdíl mezi stromy je skoro 2 metry. Jen po přezutí do žabek jsem se musel držet hamaky, abych ten náklon ustal :-) 

Vypil jsem za den přes veškerou snahu o šetření vodou 5 litrů a celých 5 litrů jen a pouze vypotil. Taky že jsem si dával pozor, abych při převlékání nezlomil triko :-) Z přibližně 12 hodin světla, které jsem měl za den k dispozici, jsem jich 11 strávil v pohybu. Abych se zbavil nejhorší špíny, použil jsem vlhčené plavky (ještě neuschly a jak se mi hodily) a padl do hamaky. Utahaný, se zvýšenou teplotou, do krve podrápaný, k nepoznání špinavý a hlavně maximálně šťastný.

Ze všech probuzení nezahrnující probuzení se s někým výjimečným vedle sebe, tohle probuzeni bylo nejlepší. Stačilo otevřít oči a skrz moskytiéru jsem viděl začátek rozednívání. Chvíli mi trvalo, než jsem se přestal kochat a vylezl ze spacáku.

Další cesta dolů byla už poměrně snadná. Sice jsem přehlédl nějaké rozcestí, takže jsem se ocitl na jiné cestě, než po které jsem přišel, ale směr byl správný a pěšina vypadala používaně. Dopil jsem veškerou vodu a v 11 se unavený a žíznivý ocitl opět na prahu civilizace. První domorodec, kterého jsem na silnici potkal mě pozval k sobě domů. Taková nabídka se neodmítá.

Po měsících sucha neměl můj hostitel žádnou pitnou vodu, tak vylezl na palmu pro pár ořechů. Žádné jištění, pouze ruce a nohy, a za pár vteřin byl nahoře v cca 15 metrech. Netušil jsem, že je možné vypít na posezení několik litrů kokosového mléka... Následovalo představení široké rodiny a pozvání na rybu s rýži a něco, co chutnalo skoro jako brambory (název jsem v hlavě neudržel). Byl to úžasný pocit, taková otevřenost a pohostinnost bez jakéhokoliv náznaku zištnosti. Zlatý hřeb výpravy. Naštěstí jsem sebou měl ještě nějaký rum z Filipín (příklad toho, že má výbava na cestu na sopku nebyla typická treková...), takže kromě lepšího trávení obědu posloužil zbytek lahve jako poděkování. Vzhledem k cenám alkoholu v muslimské Indonésii je rum z křesťanských Filipín malým požehnáním bez ohledu na vyznání. Nakonec mě hostitel svezl 9km k hlavní silnici u pobřeží, kudy projíždí autobus. Prý projíždí. Z avizovaných 20 minut čekání jsou už 2 hodiny. Aspoň mám čas na psaní. Snažil jsem se o cestě na východní vrchol něco vygooglit, ale ten jako by téměř neexistoval.

Uplynulých 48 hodin pro mě byly výzvou napěchovanou silnými zážitky. Nejtěžší tůra, jakou jsem kdy absolvoval. Tohle se bude těžko překonávat. Nejen pro většinu místních, teď už i pro mě je Agung posvátnou horou.
  
Odkaz na fotky z Indonésie 

2015/08 Indonésie - Gili

21.8.

Kluci v úterý domluvili dopravu na Gili, za což jsem byl velmi rád, protože mi bylo blbě a večer jsem strávil v posteli. Ve středu jsme vstávali nechutně brzo (vím, že jsou lidi, kteří před šestou vstávají standardně, ale tam jsem se ještě nedopracoval) a vyrazili minibusem a speedboat na Gili. Cestou jsem zjistil, že mam v batohu mokro. Po chvilce pátrání se ukázalo, že když řidič minibusu postavil můj batoh vzhůru nohama, udělala se díra v mém 50% repelentu a ten následně vytekl... Kdo zažil, nepotřebuje vysvětlení. Pro ty, kdo takové štěstí neměli doplním, že účinná látka repelentu skvělé leptá některé druhy materiálu, např. plasty (Kindle, adaptér, voděodolný obal, ...).

V den příjezdu ta moje nemoc, ať už to bylo cokoliv, kulminovala, takže den strávený u moře poleháváním a pospaváváním mi vyhovoval. Kluci byli také vybavení hamakama, ve kterých spali v Thajsku, takže jsme se rozhodli výlet na Gili pojmout opravdu nízkonákladově a místo hostelu spát venku. Ostrov Trawangan je místy doslova narvaný turisty, takže najít vhodné místo se zdálo být beznadějné. Alespoň do chvíle, kdy jsme objevili opuštěný a zchátralý areál s bungalovy a dostatkem stromů. Výsledek vypadal jako kombinace spaní v přírodě a squattingu. Jedinou potíž, kterou jsme museli řešit bylo co s batohy. Nechávat je bez dozoru se nám nechtělo (i když jsme je párkrát nechali schované na záchodě jednoho z rozpadlých bungalovů), tak jsme se museli prostřídat v hlídání. Kdosi místní nám sice tvrdil, že tady na ostrově se nekrade, ale nechtěli jsme si to ověřovat. V Kuta i na Gili mi chybí na Filipínách všudypřítomné obchůdky s něčím malým k jídlu. Možná je to dané turistickými oblastmi, uvidím,  až se posunu dál.

Večer byl čas vyrazit na houbový koktejl. Jsou věci, které na blog prostě psát nemůžu, ale protože houbičky jsou tady legální nebo alespoň tolerované, nemusím si tohle nechávat pro sebe. Zvolili jsme velmi zodpovědný přístup. Nejprve jsme se v důvěryhodné literatuře informovali, co nás může potkat (prý prakticky všechno až po změnu osobnosti) a když jsme zjistili, že nemáme co ztratit, vyrazili jsme do baru. Koktejl nestačil, tak jsme nakonec snědli veškeré zásoby baru. To tady očividně nebývá zvykem, takže barman z nás měl dobrou srandu, prý poprvé v životě viděl někoho jíst syrové houby.

Když jsem si vyrazil užít houbový trip na pláž, potkal jsem cestou krávu. Byl jsem si téměř jistý, že to nebyla halucinace, ale přesvědčte o tom ostatní. Kluci mě měli ještě několik dní za halucinujícího blázna. Pikantní na tom bylo, že ani já jsem si nebyl na 100% jistý. Přece jen - co by dělala kráva na pláži mezi bary a hotely?? Naštěstí v den odjezdu jsme ve středu ostrova opravdu krávy potkali a moje příčetnost tak byla zachráněna.

Ze začátku mi připadalo, že účinky jsou stejné jako u THC. Později jsem ale byl vyveden z vlastního omylu. Stačilo lehnout do hamaky, zavřít oči nebo koukat na hvězdy a nechat myšlenky "volně putovat". Moje mysl se tak na čas stala pozorovatelem svých vlastních myšlenek. Zní to divně, ale je to nejbližší popis reality.

Pokud se člověk necítí v pohodě, prý může zažít pěkně nepříjemné chvíle. Tak jsem na sebe byl zvědavý. Vím, že jsem se ještě úplně vnitřně nevypořádal s rozchodem s Dančou, i když jsem si už několikrát myslel opak. Zvlášť teď na cestách stačí dostatečně živý sen a mám těch devíti let zase plnou hlavu. Do toho mi bylo celý den blbě, tak jsem trochu očekával, že tenhle houbový večer bude smutný. Dopadlo to ale úplně jinak. Takový stav vnitřní vyrovnanosti, klidu a pohody jsem snad ještě nezažil.

Druhý den jsme trávili opět v moři, na pláži a postupným přesouváním se okolo ostrova. Celý týden jsem se cítil jako bych se vrátil na střední (kluci taky byli o 10 let mladší) a Gili nebyly výjimkou. Jeden příklad za všechny - vrhat se do toho nádherně průzračného moře se slovy "I will just shit in the water" znejistilo prakticky všechny turisty v doslechu. Byla sranda je pozorovat, jak se po sobě začali dívat pravděpodobně zároveň přemýšlejíc, kolik nás celkem je a kolik mořské vody už dneska vypili. Chudáci netušili, že kluci jsou z Quebec a když mezi sebou nemluví francouzsky, má to nějaký důvod.

Jeden z Indonésanů, se kterými jsem se dal na ostrově do řeči, mě dokonce pozval k sobě domů na Lombok. Měl už jsem na následující den rezervovanou loď zpět na Bali, tak jsem odmítl. Pak mě to ale mrzelo - příště se nesmím nechat odradit komplikacemi. Mnohem víc lituji toho, co jsem kdy v životě neudělal, když jsem mohl, než toho, co jsem udělal špatně.

I tento večer nebylo jednoduché najít vhodné místo na spaní. Nakonec jsme pověsili 4 hamaky mezi 3 stromy (to možná vypadá jako logická úloha bez řešení, pokud nechcete spát nad sebou, ale jde to, když stromy mají vhodně narostlé větve) přímo na pláži mezi těmi nejluxusnějšími hotely, jaké jsem na ostrově viděl. Možná jsem blázen, ale já bych tu hamaku za takový hotelový pokoj nevyměnil. Rozhodně ne ten večer.

Náš věčný problém s batohy jsme nakonec vyřešili jednoduše - nechali jsme je na recepci jednoho z hotelů, kde nám vyšli vstříc a vyrazili jsme na druhou stranu ostrova do baru. Nabyl jsem za poslední týden dojmu, že kanadským národním sportem není ani hokej, ani lakros, ale beerpong. Trénoval jsem poctivě :-) Jen od nočního života na Gili jsem čekal víc - kolem druhé hodiny jsme v baru byli už sami.

Po pár hodinách spánku mě i ostatní dnes ráno Louif probudil. Batohy jsme přes noc měli naskládané pod hamakama, jenže ráno jeho malý batoh chyběl. Shodou okolností v něm neměl telefon ani moc peněz, takže si dotyčný zloděj moc nepřilepšil. JENŽE... V batohu měl i svůj jediný pas, takže nemůže pozítří odletět domů, vyřízení nového pasu na ambasádě trvá prý cca týden. Letenky nelze přerezervovat na jiné datum a nové letenky na příští týden stojí cca 2500 CAD. To si někdo pomohl... Od ted budu raději spát s batohem v hamace, pokud nebudu někde opravdu v bezpečí. 

Přesnost ani dochvilnost Indonésanům nic neříká. Místo trajektu jsme si připlatili za speedboat, která nás na Bali dopraví za 2 hodiny. Jenže loď měla takové zpoždění, že celá snaha o rychlejší dopravu ztratila smysl. Nezbývá, než se s tím smířit a udělat si náhradní program. Nikdo z dopravní společnosti nebyl schopen říct, jak dlouho budem na loď ještě čekat. Životní tempo je tady prostě jiné, čas mnoho neznamená. Myslel jsem, že Filipínci jsou pomalí, ale to jsem ještě nebyl v Indonésii. Když tady skenují zboží na pokladně, provádí to takovým tempem, že by téměř stíhali přečíst složení všeho, co kupujete... Tady se jednoduše pospíchat ani nedá.

Chtěl jsem před odjezdem ještě doplavat na sousední ostrov, je blízko. Raději jsem se ale místních zeptal na mořské proudy a to mě zachránilo. Tam bych opravdu nedoplaval. Takhle silný proud jsem ještě nezažil. Par desítek metrů od břehu jsem při plavání proti proudu téměř zůstal na místě.

Naše loď nakonec připlula a odvezla nás zpět na Bali, kde jsem se po týdnu s klukama rozloučil. Stálo to za to!

Přemýšlím teď, jak moc mě cestování změní. Když jsem dneska večer zjistil, že veškeré cenově dostupné ubytování je plné, ani mi to nevadilo. A to už jsem byl alespoň částečný flegmatik před odjezdem. Teď ležím opět v hamace a přemýšlím, jaký se vrátím. Super-flegmatik? Trochu mě to děsí.

2015/08 Indonésie - Kuta

18.8.

V Denpasar hned u letiště jsem potkal 3 zoufalé Kanaďany. A protože si z Tokia stále pamatuji, jaké to je, když bankomat zatvrzele odmítá vydat jakoukoliv hotovost, nabídl jsem jim, ať se ke mě připojí, než se jim povede problém s penězi vyřešit. Nemít ani na láhev vody je po letu bez občerstvení v takovém horku nezáviděníhodná situace. Cestou jsme zjistili, že jsme podobná krevní skupina, máme na následujících několik dnů stejné plány, tak jsme se dali dohromady. Snažil jsem se uplatnit čerstvé nabyté zkušenosti o smlouvání a najít pro nás optimální ubytování. Bylo to mnohem těžší než na Filipínách, ale podařilo se. Kluci se do výběru prakticky nezapojovali. Jak se později ukázalo, hlavním důvodem byla otrava jídlem, kterou si všichni s sebou přivezli. Kluci se s ničím netajili, takže vím, že rekordem bylo 31 návštěv záchodu za den :-)

Zatímco všichni 3 spali, udělal jsem si poznávací procházku po Kuta a závěr je jednoznačný. Kuta se mi vůbec nelíbí. Z Filipín jsem byl zvyklý na časté nabídky taxi nebo trojkolky. Tady mi ale dotěrně každých pár metrů nabízí taxi, ojek, ubytování, masáž a snažili se mi prodat i luk a šípy... Připadám si tady jako jako chodící peněženka, nic jiného tady pro většinu domácích nepředstavuji. Nemůžu to vztáhnout plošně na všechny obyvatele Kuty, to by nebylo fér, ale spousta z nich nejsou nic jiného než vlezlý a drzý ignoranti.

Hlavní důvody, proč vůbec být v Kuta jsou ale jiné. Pokud pominu válení se na pláži a vysedávání v předražených restauracích (tohle naštěstí nelákalo nikoho z nás), zbýval nám surf nebo večerní párty. A protože kluci byli stále přichcíplý a mě čím dál tím víc bolelo v krku, místo večerů ve Skygarden jsme si akorát zahráli beerpong, než jsme ulehli k minimálně 10-hodinovému spánku... Surfování byla sranda. Tedy ne, že by to bylo tak jednoduché, ale zábavné rozhodně ano. První den jsme na surfu s Laurence vydrželi 5 nebo 6 hodin a večer si připadali, jako by nám měly upadnout ruce v ramenou. Po úvodním šoku si ale člověk na novou zátěž zvykl a na velkém prkně a dobrých vlnách to už šlo. Když ale přišla přišla větší vlna než obvykle, pozorovateli se obvykle nabízel pohled na semleté surfaře a prkna vyskakující ze zpěněné vody. Když to takhle jednou semlelo mě, jakmile jsem se vynořil, přistálo mi vlastní prkno na hlavě a ploutví na krku. Kdybych to nezažil, nevěřím. Nebezpečný sport :-) Ještě, že prkna pro začátečníky mají ploutve z měkkého plastu.

Ceny jsou na samostatnou kapitolu. Přirážka za dražší bílou kůži mě už nepřekvapuje, někde prostě musím (i oficiálně) zaplatit např. o 50% víc než místní. Na Bali to ale má jiné měřítko. Nikde jinde na mě lidi nezkoušeli přirážku 1500%. Chudáci cizinci, kteří se chytí. I smlouvání je tady jiné. S někým se o ceně jednat dá, ale když jsem první den surfování hledal slušnou půjčovnu, narážel jsem stále na borce, kteří za 3 prkna chtěli minimálně 600 k IDR a jakékoliv další smlouvání odmítali. Raději o obchod přišli, pravděpodobně s vědomím, že dřív nebo později se nějaký turista chytí. Přitom jsme později 3 stejná prkna bez problémů půjčili za 150 k IDR...

V sobotu večer jsem se konečně dostal k zašifrování telefonu. Nechci přece podceňovat bezpečnost. V průběhu procesu mi můj milý Sony ale ohlásil, že došlo k chybě a telefon uvedl do továrního nastavení. Smazal data i z karty, které se šifrování vůbec netýkalo... Naštěstí jsem měl zálohu fotek cca 3 dny starou, takže jsem toho tolik neztratil, přišel jsem ale o všechny texty na blog, který budu muset dlouze dopisovat :-/ Proč jsem předem neudělal kompletní zálohu? Snad mi už neměkne mozek.

Následující den se mi povedl další husarský kousek. Vyrazil jsem na pláž naboso. Je to prý i zdravé, ne? Pod rozpáleným sluncem byl chodník pěkně horký, ale až když jsem dorazil na pláž jsem zjistil, že jsem si udělal popáleniny / puchýře na chodidlech. Je na čase začít opět myslet!

Nechci, aby to vyznělo příliš pesimisticky. I přes všechny ty nedokonalosti pořád přece jen čas měřím pohledem na slunce :-)

Navzdory zklamání z Kuty a nemizející bolení v krku jsem se rozhodl. Pojedu na Gili. Sice je to další bublina pro turisty, ale když už tady jsem... Jestli se mi tam nebude líbit, aspoň si tady budu moct pořádně postěžovat :-)

Předevčírem jsem na stránkách Kooperativy vyplnil hlášení škody ze Sabang, celková škoda na zavazadlech mnou odhadnutá je cca 4500 CZK. Druhý den mi přišel mail, že škoda je zlikvidována a posílají mi na účet něco přes 10000. Nedalo mi to a napsal jsem zpátky, jestli neudělala likvidátorka chybu. Pravděpodobně jsem první člověk, kdo reklamuje vysoké pojistné plnění. Prý je ale všechno v pořádku a díky pojištění na novou cenu si mám peníze nechat. Co se dá dělat :-)

2015/08 Filipíny - Palawan

12.8.

Zatím každá část mé cesty po Filipínách byla úplně jiná, než ty ostatní a stejně unikátní byl i tento více než týden, který jsem strávil na ostrově Palawan. Lví podíl na tom měli Miguel (z Malty) a Inese (Lotyška), které jsem potkal v letadle. Miguel seděl vedle mě, tak jsem se s ním cestou dal do řeči a než jsme přistáli, bylo jasné, že budeme chvíli cestovat spolu – nakonec to byl více než týden. Oba jsou pohodoví, přátelští, takoví „opravdoví“ a nedělají si těžkou hlavu z ničeho, co za to nestojí. Takovýhle přístup mám rád. Po 5 letech vztahu vyrazili na cestu, aby neupadli do rutiny a cestují spolu už 8 měsíců. Možná i to je důvodem, proč chtěli vyměnit své soukromí za mou společnost a díky vzájemným sympatiím jsme tak byli tři.

Už ani nevím, jak se ten nápad zrodil, ale všichni jsme se nadchli pro pronajmutí trojkolky. To je oblíbený místní dopraví prostředek postavený z motorky a postranní konstrukce pro další pasažéry. Osobně jsem na ní jel prozatím maximálně v 5 lidech (+ řidič), ale prý se na tom dá jet i v devíti (alespoň po rovině). Je to místní spartánská alternativa taxi. Ve srovnání s půjčením si dvou motorek by výhodou byla pouze střecha, všechno ostatní mluvilo proti – je pomalejší, hůř se řídí, nevhodné do terénu, dražší, ... Na druhou stranu je to výzva – po světě můžete cestovat stopem, tuk-tukem, na kole, motorce, ale příležitostí jet sami na filipínské trojkolce moc není. Byl tu ale problém. Nikdo nám jí nechtěl půjčit. Alespoň ne za přijatelnou cenu. A to jsme samozřejmě zatajovali, že chceme jet až do El Nido. Myslím, že jsme byli první cizinci, kteří si chtěli trojkolku půjčit, ještě k tomu na celý týden. Dívali se na nás jako na blázny.

Den před tím, než jsme opustili Puerto Princesa a vydali se na cestu po Palawan, pozvala nás při návratu z pláže skupinka místních na právě probíhající narozeninovou oslavu. Kromě Emperador (všudypřítomná místní pálenka) nám nabídli i jakousi polévku. Nic podobného jsem nikdy předtím neochutnal. Základem byl syrový tuňák, čili papričky, limetka a okurka (víc si toho nepamatuji).

V podvečer našeho odjezdu, po dni, který jsme z velké části strávili sháněním trojkolky, jsme konečně uspěli – našli jsme majitele ochotného nám jednu trojkolku za rozumnou cenu půjčit. Bohužel až pozdě večer vyplavalo na povrch, že trojkolka není registrovaná a do ilegálního řízení se nám nechtělo, z toho koukal průšvih. Na sehnání jiné trojkolky už nebyl čas a my tak ráno vyrazili trapně na motorkách :(

Po autoškole na „velké“ motorce jsem si na téhle 125 připadal spíš jako na kole. Rozhodně to ale nebyla nuda. Emise tedy nikdo neřeší, takže potkat náklaďák je opravdový plicní zážitek. Rekordmanem byl pak náklaďák pomalu se šinoucí do kopce zahalený do takového černého dýmu, že nebyl ani vidět. Bezpečnost tady nikdo nepodceňuje, většina lidí na motorkách má i helmy. Pravda, v případě spolujezdců většinou v ruce, ale litera zákona je splněna.

Na sever od Filipín se právě proháněl tajfun a my tak zažívali velmi časté a intenzivní srážky dokonce i na poměry období dešťů. Obvykle jsme opět zmokli dřív, než jsme stihli uschnout. Řešením bylo se s tím smířit. Hned první den jsme jeli v tom největším slejváku, abychom dojeli do Sabang včas. Turistické centrum v Puerto Princesa se vyjádřilo jasně. Pokud v Sabang nebudete do 14:00, zakoupené lístky na prohlídku jeskyně nám propadají. Přerezervace není možná.

Když jsme v 13:58 dorazili naprosto promočení do kanceláře v Sabang, dozvěděli jsme se, že stačilo přijet před čtvrtou. Není nad spolehlivé informace z oficiálního zdroje :-/ Vyždímali jsme oblečení a vyrazili na prohlídku podzemní řeky. Byla to úchvatná podívaná – nejvyšší „místnost“ jeskyně je 55 metrů vysoká!

Během období dešťů převyšuje nabídka poptávku, především pak v ubytování. Ideální podmínky pro smlouvání a ve třech lidech jsme tak opravdu měli extrémně levné ubytování. Navíc Miguel a Inese procestovali i země, kde smlouvání je prakticky povinností, takže jsem měl příležitost se od nich leccos naučit. Na oplátku jsem je zasvětil do mnou prozatím objevených tajů Filipín. To zahrnovalo mimo jiné i místní alkohol a Miguel s Inese tak po 8 měsících téměř abstinence každý večer se mnou něco ochutnávali.

Před odjezdem ze Sabang jsem se rozhodl, že nechci být promočený jako předchozí den a oblékl jsem vodě-odolnou výbavu – nepromokavé kalhoty a pončo. S čím jsem už ale napočítal a co se samozřejmě vzápětí stalo, bylo pončo zamotané v řetězu, smyk a já se vezl po mokrém betonu. Mě samotnému se prakticky nic nestalo, trocha odřenin na ruce a noze, ale odnesly to kalhoty, pončo, částečně i batoh a druhé kalhoty. Tak mám za sebou první škodní událost a uvidím, co na to řekne Kooperativa. Na druhou stranu zmoknutí po té nehodě nezní jako špatná alternativa.

Celý týden jsme jeli ve stylu roadtrip. Nechtěli jsme řídit od rána do večera, takže jsme každý den pár hodin jeli a zastavili jsme tam, kde se nám líbilo. Jen z plánovaného přespávání na plážích nic nebylo. Stan Inese a Miguela nebyl v dešti ještě testován, já byl čerstvě bez ponča a deště byly časté a vydatné.

El Nido je malebné městečko a za návštěvu rozhodně stojí. Na nikoho z naší trojice ale neudělalo tak silný dojem, jak bych očekával podle vyprávění jiných cestovatelů a turistů. Může za to snad i počasí (všechny tolik oblíbené výlety lodí byly zrušeny) a vysoká koncentrace turistů (my už byli zvyklí, že jsme jediní bílí široko daleko). A to jsme v El Nido byli mimo sezónu. V našem zapadlém apartmánu jsme podle registrační knihy dokonce byli první hosté po 2 měsících. Naštěstí jsme díky motorkám mohli projet okolí sami. Potkal jsem vůbec poprvé volně žijící opice, vyzkoušel, jaké je to vylézt pro kokos na palmu, získal kvalifikaci v otevírání kokosů pomocí kapesního nože a rukou (nezdá se, ale takový ořech dokáže být kvalitním posilovacím nástrojem), nechal si spravit píchlou duši (úžasná podívaná na lidskou zručnost, to celé za 30 PHP), byl jsem megafonem volán z moře zpátky ke břehu, navštívili jsme vodopád i termální jezírko, kde byste si v klidu udělali vajíčka natvrdo. Prostě paráda. Jedinou výjimkou mezi samými hezkými zážitky bylo setkání s Filipíncem, který se nám nabízel jako průvodce k vodopádům. Odmítli jsme ho, protože pěšina byla na mapě v navigaci vyznačená. On nás upozornil, že ta cesta je značená chybně a alespoň nám ukázal „správnou“ cestu. Ta ale nikam nevedla a jak jsme si ověřili cestou zpět od vodopádů, úmyslně nás ze správné cesty svedl. Bylo to poprvé, co jsem na Filipínách narazil na lidskou svini. Měl štěstí, že jsme ho na zpáteční cestě už nepotkali, protože to by mě veškerá mírumilovnost a klid opustily. Krev mi v tu chvíli v žilách bublala.

Z El Nido jsme se začali vracet v neděli a to je ten správný čas na kohoutí zápasy. Na Filipínách jsou na rozdíl od většiny zemí, kde se kohoutí zápasy provozují, tato klání legální. Čekal jsem kruté a krvavé souboje i dav přihlížejících a sázejících, to celé okořeněné spoustou emocí. To všechno se naplnilo. Stejně jsem se ale dočkal překvapení. Tím prvním byly vsázené částky převyšující všechna má očekávání od „kolik může obyčejný Filipínec vsadit“ až po „jak vysokou částkou v hotovosti může disponovat“. Druhé překvapení mě čekalo po jednom ze zápasů. Do dnes si nejsem jistý, který kohout tehdy vyhrál. Oba mi připadali stejně mrtví. Místní v tom ale měli jasno a polomrtvý vítěz (opravdu ještě dýchal, jak jsem později viděl) neskončil jako Chicken Adobo, ale na klíně místního veterináře. Otrhat trochu peří, toaleťákem vyčistit přeříznuté svaly, do toho trocha jódu, aby se neřeklo, že podceňujeme hygienu, a pěkně svaly opět sešít. Možnost si připlatit za anestezii kohout neměl. Ale prý bude zase v pořádku.

Více než El Nido se nám líbil Port Barton. Pohodové městečko s výbornou atmosférou, minimem turistů a nádherným mořem. Pronajali jsme si na půl dne loď a vypluli šnorchlovat mezi úžasné korály včetně zastávky na ostrůvku skoro jak z dětského obrázku – písečná pláž a pár palem.

Jen budu muset někde sehnat nový nůž, protože mi můj 17 let starý Victorinox někdo z ostatních hostů ukradl. Potkal jsem na Filipínách lidi, pro které by takový obyčejný zavírací nůž představoval značný majetek a nikdo se mě ani nepokusil okrást. A pak potkám někoho z „vyspělého“ světa (AU/UK/PL/DE), komu to za to stojí. Smutné.

Jediné, co mi za celý týden s Miguel a Inese chybělo, byl kontakt s místními. Byli jsme téměř stále spolu. Miguel i Inese ale odlétali z Palawan o den dříve, tak jsem měl jeden večer k dispozici si to vynahradit. Ani jsem si nemusel hostel na poslední noc shánět. Taky jsem pekelně unavenej... Skvělý týden!

13.8.

Když jsem se s Katherine a Gretou  před časem loučil, netušil jsem, jestli se ještě někdy uvidíme. Holky ale za mnou přijely do Manily a my tak měli ještě jeden společný večer. Není moc o čem psát – snad jen, že poprvé v životě jsem v hotelu odmítl pokoj, protože byl naprosto otřesný, hemžící se brouky velikosti celého palce. Pobytu ve městě jsem využil k doplnění výbavy (už mám zase nůž a nově i pořádnou lepící pásku, takže díry ve výbavě můžu upravit) a za pár hodin přistávám na Bali. Jaká Indonésie asi bude?

Filipíny jsou skvělé. Kdyby mi zítra nekončilo vízum, určitě bych ještě zůstal. Je to země krásná, přátelská a pro Evropana i v mnohém paradoxní. „Kafe“ tady znamená instantní 3v1, na espreso jsem narazil jen ve městech a i tam spíš výjimečně. A to tady kávu prosím pěstují. Pobavil mě taky inzerát nabízející práci – požadavky byly jasné. Výška, věk a pohlaví. Mimo jiné jsem si tady rozšířil obzory v oblasti dopravy. Chcete předjíždět, ale blíží se nepřehledná zatáčka? Nevadí! Třeba v protisměru nic nepojede. A kdyby jelo, jste na to 3 a stačí, když se uhne jeden... Dopravní značení i přednosti se na Filipínách moc neřeší. Zvlášť v hustější dopravě provoz prostě plyne a všichni jsou v pohodě. Neustálé troubení neznamená agresivitu, ale „chci jet“, „teď jedu já“, „nechceš svézt?“, „budu předjíždět“, „pozor“, „ahoj“ a podobně. Myslím, že jsem se místní akusticko–automobilní nářečí naučil, jen s „ahoj“ versus „nechceš svézt?“ jsem si občas nebyl jistý. A jízdní pruhy? To je takové doporučení, jakým směrem můžete jet, pokud se vám nelíbí víc některý z pruhů v protisměru...

Na závěr trocha humoru v podání T-Mobile. V Čechách jsem se u T-mobile ujišťoval, že mám aktivní roaming. Prý ano. Už od Saúdské Arábie jsem ale bez signálu. Poté, co jsem jim z Filipín psal z nich vypadlo, že mám roaming jen po EU, že kvůli převodu čísla musím zaplatit 5000 CZK zálohu, nebo roaming nebude. Jak mám ze svého účtu převést 5000 na jejich účet, když potvrzovací SMS mi přijde na jejich SIM, která mi nefunguje dokud nedostanou 5000... na to už experti v T-mobile odpověď nemají :-) 

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila

2015/07 Filipíny - Sagada

28.7.

Měl jsem představu, kolik toho stihnu napsat cestou do hor, ale realita byla jiná. Prvním busem do Manily jsem jel převážně oblastmi nepokrytými signálem, standardní třídou. To znamená bez klimatizace (když je bus v pohybu a vzduch se hýbe, je to v pohodě, jinak je to stroj na jezírka – na každého člověka jedno), 5 sedaček vedle sebe místo 4 a ulička zacpaná stojícími lidmi a zavazadly. Na Filipínách se v běžné hromadné dopravě neříká „máme plno“, je na každém člověku, jestli se dokáže vmáčknout. Po 9 hodinách cesty jsem po druhé hodině ranní dorazil „někam do Manily“ s plánem „jet na sever do hor“. Telefon a stabilní síť naštěstí dokážou zázraky, takže za chvíli jsem věděl, z jaké části Manily mi jede bus do Baguio. I když je doprava na Filipínách a v Manile obzvlášť pěkný chaos, nemohu hromadné dopravě upřít ohromnou dostupnost a efektivitu. V Legazpi jsem pronikl do tajů cestování jeepney (prodloužený jeep s dvěma řadami lavic proti sobě, slouží především jako dopravní prostředek na střední vzdálenosti) a za pár minut jsem seděl ve správném jeepu. Díky navigaci jsem věděl, kde vystoupit, a pohodlně se tak uprostřed noci dostal přes skoro půl Manily přímo k mému autobusovému nádraží za zanedbatelných nákladů. Manila opravdu nikdy nespí.

Do Baguio jsem jel dalších 7 hodin, dal si oběd a nastoupil do posledního busu, který mě těch zbývajících 150 km skrz hory za dalších 6 hodin dopraví. A to byl zážitek. Nejen, že cesta vede serpentinami 2 km nad mořem (buď jsme projížděli mlhou nebo pršelo, takže fotky bohužel nejsou), ale hlavně jsem si společně s obědem v Baguio pořídil první otravu jídlem. Cesta se tak změnila v šestihodinový privátní horor, během kterého jsem se soustředil výhradně na to, aby mě obsah žaludku a střev neopustil dřív, než se dostanu do cíle, tedy do Sagady. Párkrát mnoho nechybělo, ale nakonec jsem to ještě ustál. Tohle už zažít podruhé nepotřebuju.

V horách jsou samozřejmě všudypřítomné utrhané části silnic a pozůstatky po závalech. Jeden takový čerstvý zával nám zablokoval cestu. Naštěstí během pár minut přijel ten dokonal lidský vynález – bagr – a my měli během chvilky opět volnou cestu. Paradoxně se všechno to sezení v kanceláři a u počítače ukazuje jako skvělá příprava na cestování – z 26 hodin jsem jich 22 strávil na zadku v autobuse...

Druhý den ráno mi po 13 hodinách spánku bylo už celkem dobře, tak jsem se opět mohl vrátit do normálního života. Poté, co jsem našel pekárnu a koupil snídani (pečivo mají na Filipínách dobré a extrémně levné) a zaregistroval se v turistickém centru (nutnost v některých oblastech), vydal jsem se porozhlédnout po okolí. Ze Sagady mám jednoznačně nejlepší dojem mezi všemi městy a vesnicemi, které jsem zatím viděl. I klima je tady v cca 1540 m.n.m. výrazně chladnější a tak jsem si cestou lesem mezi těmi borovicemi připadal jak na Šumavě. Alespoň do okamžiku, kdy jsem uviděl kolibříka. Sagada je známá „úsporným“ způsobem pohřbívání – mrtvé tady nezakopávali do půdy, ale rakve místo toho věšeli na skalní stěny. Těch tady mají dost :-)

Právě u rakví mě zastihl déšť a než jsem se vrátil do hostelu, byl jsem totálně promočený. Ve vlhkosti kolem 97% ale nic neusušíte – jedinou šancí je snížil relativní vlhkost pověšením na slunci (to ale musí svítit, že?), nebo to usušit na sobě.

Během období dešťů se tady v horách po úsvitu obvykle vyjasní, před polednem zatáhne a odpoledne začne pršet a prší do večera nebo i do noci. Zdálo se tedy rozumné jít brzo spát – v tom dešti toho stejně moc dělat nemůžu a v hostelů jsem jediný host. Vlastně jsem úplně sám poprvé od příletu na Filipíny. Tady je opravdu vidět, že není sezóna. Jdu spát, zítra vstávám brzy na východ slunce.

29.7.

Dneska jsem vstával ve 4, abych po 5 byl na dobrém místě (vrchol Kiltepan) s výhledem na východ slunce. Kdo víte, jaký mám vztah ke spánku si nejspíš musíte myslet, že jsem se pomátl. A jak jsem se později sám přesvědčil, je to skutečně tak.

Ještě než se dostanu k důkazu, popíšu předcházející události. Dlouze vyspávat může být v některých částech Filipín problém – žije tady ohromné množství psů (obzvláště v Sagadě jich bylo...) a kohoutů (jsou tady legální kohoutí zápasy a každou neděli zápasníků ubývá, je tedy nutné neustále doplňovat stavy). Nejen tahle zvířata pak ráno dělají takový kravál, že člověk raději vstane. V Sagadě to zašlo ale až moc daleko. První kohout zakokrhal v 2:30. Jako bych viděl všechny ty ostatní kohouty, které vzbudil. "Proboha, já zaspal! Soused už kokrhal, bude svítat. To musim kokrhat taky, abych nebyl za retarda!". Za chvíli kokrhala celá Sagada. V tom se fakt nedá spát! Ovšem východ slunce byl kouzelnej, navíc jsem měl notnou dávku štěstí. Celá obloha byla zatažená s výjimkou úzkého pruhu právě na východě. Cestou zpět jsem se byl zeptat v turistickém centru, jestli neví o někom, kdo také plánuje prohlídku jeskyní (sólo vstup stoji stejně jako pro 2). Samozřejmě, že tam právě přišly 2 Slovinky a měli jsme skupinu. Fakt nevim, kde to štěstí beru :-)

K snídani jsem si dal nejlepší jogurt svého života (s medem, oříšky a ovocem – vše místní a čerstvé. Tedy až na mléko v prášku na výrobu toho jogurtu...) a výborný citronový koláč (citrony tady také pěstují). Odpoledne jsme se s průvodcem (zde opravdu nutnost) vydali projít 2 propojené jeskyně. Namlsaný z Cave Stream na Zélandu jsem měl vysoká očekávání a nebyl jsem zklamán. Tohle byl opravdu prvotřídní zážitek. Netopýři, koupání, spousta lezení, protahování, ... Jen škoda, že to nebylo delší (trasa je údajně dlouhá 4h, my to ale prošli za 2h).

A tady je slibovaný důkaz. Celé odpoledne pršelo, když ale k večeru začal déšť slábnout, rozhodl jsem se. Je na čase vyzkoušet hamaku naostro. Vyrazil jsem tedy ze Sagady k malému horskému jezírku Danum. Mezitím déšť ovšem opět zesílil. Akorát jsem stihl kousek nad jezerem výhled na západ slunce (takže to mám dneska komplet) a vyrazil do lesa/džungle najít 2 vhodné stromy. Záměrně jsem chtěl první ostré přespání v hamace v náročnějších podmínkách, ale chvílemi jsem si už říkal, jestli to nepřehánim a nezbláznil jsem se. Místo přespání v hostelu za pár korun (resp. pesos) v dešti a s čelovkou za pomocí toho, co les nabízí, nejprve věším pončo a pod něj následně hamaku. Teoreticky jsem to měl rozmyšlené. Co je ale podstatnější – fakt to fungovalo! Všechno zůstalo suché, já teď po večeři ležím v hamace a poslouchám bubnování deště na pončo. Skvělý pocit!

31.7.

Hamaka byla nečekaně pohodlná. Standardně nespim na zádech, tak jsem velká očekávání neměl – budík jsem si nařídil jen pro jistotu s předpokladem, že 11 hodin stejně spát nemůžu. Šlo to. Vyspal jsem se líp než v hostelu. Žádní kohouti, psi, auta, ... Jenom božský klid. Navíc jsem se vzbudil opravdu suchý, takže jsem ráno jen usušil pončo a šel do Sagady, odkud mě jeepney dovezly až do Banaue.

Banaue je dalším z turistických/backpackerských center v horách. Během obědu jsem se tady seznámil se starším australským párem, který toho po světě nemálo procestoval s karavanem a do Banaue se teď pravidelně vrací a snaží se pomáhat místním v odlehlých oblastech. Velmi zajímavé vyprávění (chvílemi monolog, on se asi rád poslouchal :-)) o začarovaném kruhu chudoby a z našeho pohledu primitivnímu chování lidí žijících relativně izolovaně stále jako před stovkami let.

Nechtěl jsem si nechat ujít Batad, odlehlou vesničku v horách obklopenou rýžovými terasami starými přes 2000 let. Optimálním logistickým řešením, jak stihnout projet okolí Banaue i Batad za den a půl, bylo nejprve vyrazit do Batad. Až do Batad nic nejezdí (nevede tam silnice) a i spojů na nejbližší konec silnice je jen pár za den. Ovšem poslední nejel ve 4, jak tvrdili v turistickém centru, ale ve 3. Tahle informace v 15:05 nepotěší. Nevadí, ještě jede poslední jeepney v 15:30 do sousedního údolí a odtud do Batad do hodiny a půl dojdu. Jene tenhle jeep kvůli technickým problémům vyjížděl pozdě a po cestě vypověděl službu úplně.

Nakonec nás po 4 hodinách už za tmy odtáhl jiný jeep na ocelovém prutu (lano nebylo po ruce, ale jeden z jeepů právě vezl cca 7-metrové pruty a Filipínci umí improvizovat). V důsledku toho jsem ale s čelovkou do Batad, kam zavedli elektrický proud teprv před několika lety, dorazil v deset večer, tedy dlouho po západu. I když možností ubytování jsou v Batad desítky, nebylo mi to nic platné, protože celá vesnice spala. Dokonce jsem vlezl i k někomu domu (no co, měli tam ceduli, že můžu dál), ale nikde jsem nikoho nenašel. Ve chvíli, kdy jsem se jal hledat 2 stromy s vhodným rozestupem, objevila se Josefina, která vzbudila svého známého a já tak nakonec měl postel, sprchu a dokonce i vyhlazené pivo.

Ráno jsem brzy vstal a téměř oběhl okolí Batad (vodopád i terasy), abych stihl bus zpět do Banaue. Když jsem se vrátil pro batoh, trhl jsem další rekord v pocení – tentokrát mi z trika na zem stékaly kapky. A to mě nejnáročnější část teprv čekala. Pod rozpáleným sluncem s batohem na zádech byly na cestě místy schody tak vysoké, že co krok, to prakticky dřep na jedné noze. Po těch týdnech fyzického lenošení to byl drsný tréning.

Odpoledne v Banaue jsem strávil procházkou po vyhlídkách na rýžové terasy a na doporučení Australanů uzavřel okruh návratem skrz terasy. Doteď nevím, jestli se mi snažili poradit nádhernou trasu, nebe se mě pokusili zbavit. Byla to totiž nádherná cesta, ze které bych se ale bez navigace nejspíš už nikdy nevrátil. Navigator (aplikace pro Android) se mi na cestách zatím velmi osvědčila – i bezplatné mapy obsahují poměrně přesné trasy stezek, kam lidé obvykle chodí jen s průvodci. Podíval jsem se tak už na mnoho „skrytých“míst, aniž bych musel mít průvodce.

Obyčejná cesta mezi rýžovými terasami nakonec byla jedním z top momentů na Filipínách. Jen doteď nevím, jestli ten had, na kterého jsem málem šlápl, nebyl jedovatý...

3.8.

Noční přejezd busem do Manily byl nečekaně pohodlný. Jakmile jsem skončil s psaním, usnul jsem a po 9 hodinách cesty mě v Manile museli budit :-) Ve 4 ráno bylo na ubytování se příliš brzy, tak jsem zvolil nejdelší cestu k hostelu – pěšky. I když se mi Manila nelíbí a vracím se sem především z logistických důvodů, nemůžu popřít určitou fascinaci tímhle špinavým městem. Ohromné množství lidí tady přespává na ulici – na kartonech od krabic, na hadrech, nebo rovnou na betonu, malé děti nevyjímaje. Na druhou stranu ani v těch nejchudších čtvrtích jsem se necítil v nebezpečí. Malé děti si s vámi chtějí plácnout a ptají se vás na jméno, ty větší si s vámi chtějí zahrát basket (nejoblíbenější místní sport). Když jste o hlavu vyšší než všichni ostatní, musíte jim za hlasitého povzbuzování ukázat, že vy na ten koš vyskočíte :-) Dospělí si s vámi občas chtějí povídat, nebo vás prostě pozvou na skleničku Emperador. Nezapomenutelné bylo setkání se ženou, která ke mě natahovala ruku, když jsem kolem procházel. Žebráků potkávám tolik, že už jsem zcela automaticky prohlásil, že peníze nedávám. Na to mi ona plynou angličtinou odpověděla, že chce jen prázdnou plastovou lahev, kterou jsem držel v ruce (najít tady odpadkový koš obvykle chvíli trvá). Živí se sběrem odpadu a sama se označila jako „scavenger“. Nejsem z Čech zvyklý na bezdomovce ovládající cizí jazyky.

Hlavním důvodem, proč jsem příjezd nasměřoval na sobotu bylo pozvání Moniky a Paola na víkendovou prohlídku Manily. Poté, co jsem si na pondělí koupil letenku na Palawan (v horách bylo i na wifi tak mizerné připojení, že jsem tam rezervaci nikdy nedokončil) a dohnal část spánkového deficitu, vyrazil jsem odpoledne s Monikou na prohlídku okolí – tržiště, nákupní centra, parky, ...

Na večer jsem byl pozván na narozeninovou oslavu, ale protože se Monika zdržela na pracovní akci, nic z toho nebylo. Vyrazil jsem tedy do baru na střeše hostelu za společností. Stále mě baví kontrast mezi křesťany z Evropy a Filipín – „Hi, my name is Mark and I’m gay“ není netypický způsob představení. Na sex obecně se tady dívají mnohem otevřeněji.

Cestou do historického středu města (Intramuros) jsem objevil další derivát české kuchyně – tentokrát hovězí guláš. Pouze ho jinak nazývají a podává se samozřejmě s rýží. Stejně jako když přijdu k Hintnausům na návštěvu. Přemýšlím, kdo se to od koho naučil. Intramuros je pěkné, ale zázraky nečekejte. Nejstarší budovy pochází z dob španělské kolonizace a jsou tedy cca 400 let staré.

Nechal jsem se tady pěkně napálit. Abych nemusel běhat přes 4-6proudé silnice (v jednom směru), nechal jsem se zbývající kousek do Intramuros svézt koňským povozem. Taková snobárna, přiznávám. Oproti plánu jsem byl do intramuros nejen dopraven, ale i proveden a následně podveden. Z původních „padesáti“ PHP se na konci vozka dožadoval „patnácti“. Patnácti set. Co teď? Adekvátní cena by byla tak 300. Nakonec to vyřešila 500 PHP bankovka. Na vyjednávacích schopnostech budu muset ještě zapracovat, abych člověka dožadujícího se 1500 přesvědčil, aby mi na 500 ještě něco vrátil :-)

Víza mám už jen na týden a půl, tak bylo třeba vymyslet další krok. Využil jsem na filipínské poměry dobrého připojení na web a koupil letenku na Bali. Bali jsem se původně chtěl obloukem vyhnout, protože mě nebaví žít v bublině pro turisty, ale potkal jsem v Manile pár lidí, kteří byli z Bali nadšení, tak tomu dám šanci.

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila