2015/08 Filipíny - Palawan

12.8.

Zatím každá část mé cesty po Filipínách byla úplně jiná, než ty ostatní a stejně unikátní byl i tento více než týden, který jsem strávil na ostrově Palawan. Lví podíl na tom měli Miguel (z Malty) a Inese (Lotyška), které jsem potkal v letadle. Miguel seděl vedle mě, tak jsem se s ním cestou dal do řeči a než jsme přistáli, bylo jasné, že budeme chvíli cestovat spolu – nakonec to byl více než týden. Oba jsou pohodoví, přátelští, takoví „opravdoví“ a nedělají si těžkou hlavu z ničeho, co za to nestojí. Takovýhle přístup mám rád. Po 5 letech vztahu vyrazili na cestu, aby neupadli do rutiny a cestují spolu už 8 měsíců. Možná i to je důvodem, proč chtěli vyměnit své soukromí za mou společnost a díky vzájemným sympatiím jsme tak byli tři.

Už ani nevím, jak se ten nápad zrodil, ale všichni jsme se nadchli pro pronajmutí trojkolky. To je oblíbený místní dopraví prostředek postavený z motorky a postranní konstrukce pro další pasažéry. Osobně jsem na ní jel prozatím maximálně v 5 lidech (+ řidič), ale prý se na tom dá jet i v devíti (alespoň po rovině). Je to místní spartánská alternativa taxi. Ve srovnání s půjčením si dvou motorek by výhodou byla pouze střecha, všechno ostatní mluvilo proti – je pomalejší, hůř se řídí, nevhodné do terénu, dražší, ... Na druhou stranu je to výzva – po světě můžete cestovat stopem, tuk-tukem, na kole, motorce, ale příležitostí jet sami na filipínské trojkolce moc není. Byl tu ale problém. Nikdo nám jí nechtěl půjčit. Alespoň ne za přijatelnou cenu. A to jsme samozřejmě zatajovali, že chceme jet až do El Nido. Myslím, že jsme byli první cizinci, kteří si chtěli trojkolku půjčit, ještě k tomu na celý týden. Dívali se na nás jako na blázny.

Den před tím, než jsme opustili Puerto Princesa a vydali se na cestu po Palawan, pozvala nás při návratu z pláže skupinka místních na právě probíhající narozeninovou oslavu. Kromě Emperador (všudypřítomná místní pálenka) nám nabídli i jakousi polévku. Nic podobného jsem nikdy předtím neochutnal. Základem byl syrový tuňák, čili papričky, limetka a okurka (víc si toho nepamatuji).

V podvečer našeho odjezdu, po dni, který jsme z velké části strávili sháněním trojkolky, jsme konečně uspěli – našli jsme majitele ochotného nám jednu trojkolku za rozumnou cenu půjčit. Bohužel až pozdě večer vyplavalo na povrch, že trojkolka není registrovaná a do ilegálního řízení se nám nechtělo, z toho koukal průšvih. Na sehnání jiné trojkolky už nebyl čas a my tak ráno vyrazili trapně na motorkách :(

Po autoškole na „velké“ motorce jsem si na téhle 125 připadal spíš jako na kole. Rozhodně to ale nebyla nuda. Emise tedy nikdo neřeší, takže potkat náklaďák je opravdový plicní zážitek. Rekordmanem byl pak náklaďák pomalu se šinoucí do kopce zahalený do takového černého dýmu, že nebyl ani vidět. Bezpečnost tady nikdo nepodceňuje, většina lidí na motorkách má i helmy. Pravda, v případě spolujezdců většinou v ruce, ale litera zákona je splněna.

Na sever od Filipín se právě proháněl tajfun a my tak zažívali velmi časté a intenzivní srážky dokonce i na poměry období dešťů. Obvykle jsme opět zmokli dřív, než jsme stihli uschnout. Řešením bylo se s tím smířit. Hned první den jsme jeli v tom největším slejváku, abychom dojeli do Sabang včas. Turistické centrum v Puerto Princesa se vyjádřilo jasně. Pokud v Sabang nebudete do 14:00, zakoupené lístky na prohlídku jeskyně nám propadají. Přerezervace není možná.

Když jsme v 13:58 dorazili naprosto promočení do kanceláře v Sabang, dozvěděli jsme se, že stačilo přijet před čtvrtou. Není nad spolehlivé informace z oficiálního zdroje :-/ Vyždímali jsme oblečení a vyrazili na prohlídku podzemní řeky. Byla to úchvatná podívaná – nejvyšší „místnost“ jeskyně je 55 metrů vysoká!

Během období dešťů převyšuje nabídka poptávku, především pak v ubytování. Ideální podmínky pro smlouvání a ve třech lidech jsme tak opravdu měli extrémně levné ubytování. Navíc Miguel a Inese procestovali i země, kde smlouvání je prakticky povinností, takže jsem měl příležitost se od nich leccos naučit. Na oplátku jsem je zasvětil do mnou prozatím objevených tajů Filipín. To zahrnovalo mimo jiné i místní alkohol a Miguel s Inese tak po 8 měsících téměř abstinence každý večer se mnou něco ochutnávali.

Před odjezdem ze Sabang jsem se rozhodl, že nechci být promočený jako předchozí den a oblékl jsem vodě-odolnou výbavu – nepromokavé kalhoty a pončo. S čím jsem už ale napočítal a co se samozřejmě vzápětí stalo, bylo pončo zamotané v řetězu, smyk a já se vezl po mokrém betonu. Mě samotnému se prakticky nic nestalo, trocha odřenin na ruce a noze, ale odnesly to kalhoty, pončo, částečně i batoh a druhé kalhoty. Tak mám za sebou první škodní událost a uvidím, co na to řekne Kooperativa. Na druhou stranu zmoknutí po té nehodě nezní jako špatná alternativa.

Celý týden jsme jeli ve stylu roadtrip. Nechtěli jsme řídit od rána do večera, takže jsme každý den pár hodin jeli a zastavili jsme tam, kde se nám líbilo. Jen z plánovaného přespávání na plážích nic nebylo. Stan Inese a Miguela nebyl v dešti ještě testován, já byl čerstvě bez ponča a deště byly časté a vydatné.

El Nido je malebné městečko a za návštěvu rozhodně stojí. Na nikoho z naší trojice ale neudělalo tak silný dojem, jak bych očekával podle vyprávění jiných cestovatelů a turistů. Může za to snad i počasí (všechny tolik oblíbené výlety lodí byly zrušeny) a vysoká koncentrace turistů (my už byli zvyklí, že jsme jediní bílí široko daleko). A to jsme v El Nido byli mimo sezónu. V našem zapadlém apartmánu jsme podle registrační knihy dokonce byli první hosté po 2 měsících. Naštěstí jsme díky motorkám mohli projet okolí sami. Potkal jsem vůbec poprvé volně žijící opice, vyzkoušel, jaké je to vylézt pro kokos na palmu, získal kvalifikaci v otevírání kokosů pomocí kapesního nože a rukou (nezdá se, ale takový ořech dokáže být kvalitním posilovacím nástrojem), nechal si spravit píchlou duši (úžasná podívaná na lidskou zručnost, to celé za 30 PHP), byl jsem megafonem volán z moře zpátky ke břehu, navštívili jsme vodopád i termální jezírko, kde byste si v klidu udělali vajíčka natvrdo. Prostě paráda. Jedinou výjimkou mezi samými hezkými zážitky bylo setkání s Filipíncem, který se nám nabízel jako průvodce k vodopádům. Odmítli jsme ho, protože pěšina byla na mapě v navigaci vyznačená. On nás upozornil, že ta cesta je značená chybně a alespoň nám ukázal „správnou“ cestu. Ta ale nikam nevedla a jak jsme si ověřili cestou zpět od vodopádů, úmyslně nás ze správné cesty svedl. Bylo to poprvé, co jsem na Filipínách narazil na lidskou svini. Měl štěstí, že jsme ho na zpáteční cestě už nepotkali, protože to by mě veškerá mírumilovnost a klid opustily. Krev mi v tu chvíli v žilách bublala.

Z El Nido jsme se začali vracet v neděli a to je ten správný čas na kohoutí zápasy. Na Filipínách jsou na rozdíl od většiny zemí, kde se kohoutí zápasy provozují, tato klání legální. Čekal jsem kruté a krvavé souboje i dav přihlížejících a sázejících, to celé okořeněné spoustou emocí. To všechno se naplnilo. Stejně jsem se ale dočkal překvapení. Tím prvním byly vsázené částky převyšující všechna má očekávání od „kolik může obyčejný Filipínec vsadit“ až po „jak vysokou částkou v hotovosti může disponovat“. Druhé překvapení mě čekalo po jednom ze zápasů. Do dnes si nejsem jistý, který kohout tehdy vyhrál. Oba mi připadali stejně mrtví. Místní v tom ale měli jasno a polomrtvý vítěz (opravdu ještě dýchal, jak jsem později viděl) neskončil jako Chicken Adobo, ale na klíně místního veterináře. Otrhat trochu peří, toaleťákem vyčistit přeříznuté svaly, do toho trocha jódu, aby se neřeklo, že podceňujeme hygienu, a pěkně svaly opět sešít. Možnost si připlatit za anestezii kohout neměl. Ale prý bude zase v pořádku.

Více než El Nido se nám líbil Port Barton. Pohodové městečko s výbornou atmosférou, minimem turistů a nádherným mořem. Pronajali jsme si na půl dne loď a vypluli šnorchlovat mezi úžasné korály včetně zastávky na ostrůvku skoro jak z dětského obrázku – písečná pláž a pár palem.

Jen budu muset někde sehnat nový nůž, protože mi můj 17 let starý Victorinox někdo z ostatních hostů ukradl. Potkal jsem na Filipínách lidi, pro které by takový obyčejný zavírací nůž představoval značný majetek a nikdo se mě ani nepokusil okrást. A pak potkám někoho z „vyspělého“ světa (AU/UK/PL/DE), komu to za to stojí. Smutné.

Jediné, co mi za celý týden s Miguel a Inese chybělo, byl kontakt s místními. Byli jsme téměř stále spolu. Miguel i Inese ale odlétali z Palawan o den dříve, tak jsem měl jeden večer k dispozici si to vynahradit. Ani jsem si nemusel hostel na poslední noc shánět. Taky jsem pekelně unavenej... Skvělý týden!

13.8.

Když jsem se s Katherine a Gretou  před časem loučil, netušil jsem, jestli se ještě někdy uvidíme. Holky ale za mnou přijely do Manily a my tak měli ještě jeden společný večer. Není moc o čem psát – snad jen, že poprvé v životě jsem v hotelu odmítl pokoj, protože byl naprosto otřesný, hemžící se brouky velikosti celého palce. Pobytu ve městě jsem využil k doplnění výbavy (už mám zase nůž a nově i pořádnou lepící pásku, takže díry ve výbavě můžu upravit) a za pár hodin přistávám na Bali. Jaká Indonésie asi bude?

Filipíny jsou skvělé. Kdyby mi zítra nekončilo vízum, určitě bych ještě zůstal. Je to země krásná, přátelská a pro Evropana i v mnohém paradoxní. „Kafe“ tady znamená instantní 3v1, na espreso jsem narazil jen ve městech a i tam spíš výjimečně. A to tady kávu prosím pěstují. Pobavil mě taky inzerát nabízející práci – požadavky byly jasné. Výška, věk a pohlaví. Mimo jiné jsem si tady rozšířil obzory v oblasti dopravy. Chcete předjíždět, ale blíží se nepřehledná zatáčka? Nevadí! Třeba v protisměru nic nepojede. A kdyby jelo, jste na to 3 a stačí, když se uhne jeden... Dopravní značení i přednosti se na Filipínách moc neřeší. Zvlášť v hustější dopravě provoz prostě plyne a všichni jsou v pohodě. Neustálé troubení neznamená agresivitu, ale „chci jet“, „teď jedu já“, „nechceš svézt?“, „budu předjíždět“, „pozor“, „ahoj“ a podobně. Myslím, že jsem se místní akusticko–automobilní nářečí naučil, jen s „ahoj“ versus „nechceš svézt?“ jsem si občas nebyl jistý. A jízdní pruhy? To je takové doporučení, jakým směrem můžete jet, pokud se vám nelíbí víc některý z pruhů v protisměru...

Na závěr trocha humoru v podání T-Mobile. V Čechách jsem se u T-mobile ujišťoval, že mám aktivní roaming. Prý ano. Už od Saúdské Arábie jsem ale bez signálu. Poté, co jsem jim z Filipín psal z nich vypadlo, že mám roaming jen po EU, že kvůli převodu čísla musím zaplatit 5000 CZK zálohu, nebo roaming nebude. Jak mám ze svého účtu převést 5000 na jejich účet, když potvrzovací SMS mi přijde na jejich SIM, která mi nefunguje dokud nedostanou 5000... na to už experti v T-mobile odpověď nemají :-) 

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila