Předpověď nelhala, v neděli bylo zataženo a už ráno začalo poprchávat. To
nám naštěstí vůbec nevadilo, protože první místo, kam jsme se vypravili, byl Cave
Stream kousek od Castle Hill. Je to asi kilometr dlouhá jeskyně, kterou protéká
potok. S čelovkama jsme se brodili proti proudu místy až po břicho hlubokou
vodou. Nevšední a nezapomenutelný zážitek, rozhodně doporučuju. Na konci
jeskyně dokonce tvořil potok přírodní bazének, tak jsem alespoň mohl dohnat to
včerejší nevydařené koupání.
Dál jsme pokračovali směrem Mount Cook, tedy k nejvyšší hoře Nového Zélandu, kam
jsme se chtěli podívat. Především Danča o to hodně stala. Jenže nám nepřálo
počasí. Už relativně nízké hory byly zahalené v mracích a předpověď na další
den neslibovala změnu k lepšímu. Stočili jsme se tedy zpět k východu a na jih
pokračovali podél východního pobřeží. K večeru jsme se vydali na pobřeží u Oamaru,
kde jsme viděli tučňáky (takhle to zní lépe, než když napíšu, že byli celkem 2
a z nich jeden na vzdálenost asi 200m:) ) a přespávali jsme v DOC campu kousek
před Dunedin. Department of Conseravtion (DOC) je vládní organizace pečující o
zélandskou přírodu a mimo jiné provozuje síť campů, které sice často mají jen
základní vybavení, na druhou stranu nejsou drahé nebo jsou dokonce za naši oblíbenou
cenu – zadarmo.
Pondělní dopoledne jsme zahájili návštěvou velkých kulovitých balvanů na
pláži – Moeraki Boulders. V Dunedin jsme
si dali oběd a koupání na pláži (tady už bylo moře dost osvěžující) a odpoledne
se vydali na potřebné nákupy. Sehnal jsem SIM kartu s datovým tarifem na jeden
měsíc - konečně po týdnu přestanu být odříznuty od okolního světa! Pořídili
jsme si taky stan za 17 NZD, který podle výrobce nesmí do příliš vlhkých
podmínek. Začalo mi vrtat hlavou, jak vlhký je podle výrobce takový déšť…
Z nákupů
jsme se přesunuli rovnou do knihovny, kde jsme jako správní notoři zůstali až
do zavíračky. Vyřídili jsme, co se dalo – napsal jsem pár lidem (třeba Martina
jsem přes WhatsApp vzbudil v 5:22, než jsem ho a pár dalších lidí naučil
vypínat si po dobu mého pobytu na NZ v noci zvuk nebo alespoň data:) ) a
naplánovali si výlet ve Fjordland - Kepler Track (nevěřil jsem tomu, ale fakt
je to pojmenované po „našem“ pražském Keplerovi). Je to jeden z 9
zélandských Great Walks doporučený jako 3–4denni túra. Jenže díky našemu 72h
omezení a faktu, že všechny chaty i campy byly plné, s výjimkou posledního
místa na stan v campu uprostřed trasy, měli jsme plán jasný – rezervujeme
poslední místo na stan na pozítří a dáme to za 2 dny. Bude to sice náročnější,
ale dáme to.
Dunedin jsme opouštěli poměrně pozdě a tak jsme až těsně před setměním
přijeli na parkoviště podle mapy umožňující přespání v autě. Jenže všechna
volná místa byla označena ceduli zákazu přespávání… No co, rozhodně jsme podle
okolních zaparkovaných aut ve stejné situaci nebyli sami a tak jsme se
utábořili. Hledat camp za tmy se nám už nechtělo. Do pozdního večera jsme
povídali s dvěma Němcema a píli zélandské pivo. Ve zkratce – zélandské pivo za
moc nestojí, ale naprostá většina lidí, které jsme potkali, byli moc fajn, tuto
dvojici nevyjímaje. Němci podle mého subjektivního odhadu tvoří skoro polovinu
všech cizinců na Zélandu, takže když potkáte cizince s dobrou angličtinou, zeptejte
se, jestli jsou z Německa. Většinou se diví, jak jste to poznali a šance, že se
netrefíte, je poměrně malá:)
Ráno, právě když jsme snídali, přijel ranger. Ptal se nás, jestli jsme na
parkovišti spali. Neměl jsem žaludek na výmluvy, tak jsem se "drze
přiznal" a čekal nejhorší. Pokutu 200 USD na osobu. Místo toho nám
pochválil snídani, vysvětlil, že na našem parkovacím místě se přespávat nesmí a
dal nám brožuru shrnující pravidla přespávání v okolí Dunedin. To jsem fakt
nečekal.
Plán na úterý byl jasný. Přesunout se do Te Anau, abychom ve středu ráno
mohli vyrazit na túru. Cestou jsme se rozhodli, že nepojedeme nejkratší cestou,
ale jednu až dvě hodiny si zajedeme, abychom viděli vodopády Parakaunui falls,
údajně jedny z nejhezčích vodopádů na Zélandu. Očividně to neplatí na konci
suchého léta – kaskádovitý vodopád na malém potoce nebyl ošklivý, ale k
parádním vodopádům, kterých jsme cestou viděli několik, má ještě daleko. Na
druhou stranu jsme si díky zajížďce udělali parádní vyhlídkovou jízdu, svezli
pár stopařů (všichni Němci, jak jinak…) a pozdě odpoledne dorazili do Te Anau.
Tam jsme se potkali s Dany kamarádkou Catherine (cestovala po Zélandu na kole,
takže a priori sympaťačka:) ). Horší bylo, když jsme potkali Němce, který se
právě vrátil z Kepler Track ve dvou dnech. Vypadal naprosto zničeně…
Ubytovali jsme se v nedalekém campu, abychom si dali sprchu. Já bych se bez
ní samozřejmě obešel, moře nebo sladká voda stačí, ale Danča byla neoblomná:)
Ve středu jsme vytvořili rekord v dobrovolném vstávání (7:30), který zůstal
nepřekonán až do odjezdu na letiště. Díky tomu jsme už v 9 vyrazili s batohy na
cestu. Přesně podle předpovědi pršelo vydatné přes noc, čekaly nás mírné srážky
dopoledne a pak až do dalšího dne jenom sluníčko. Šlo se nám tím nádherným
lesem (podle českých měřítek pralesem) parádně, až do chvíle, kdy jsem si
vzpomněl, že jsem na Zélandu už týden a za cca 11 hodin zasedá představenstvo
Kooperativy, které schvaluje výběrová řízení. Potřeboval jsem předložit ke
schválení hned 2. Jenže co teď? O notebooku i wi-fi jsem si v lese mohl nechat
jen zdát a i když jsem měl zélandskou SIM s datovým tarifem, operátor mi
odeslal SMS ve smyslu "další zprávy měnící nastavení Vašeho telefonu budou
následovat" a tím to skončilo. Takže i ty úseky lesu, které ještě byly
pokryty signálem, mi k ničemu nebyly. Zkoušel jsem měnit nastavení telefonu i
prohodit SIM s Dančou, ale všechno neúspěšně. Další variantou bylo dlouhý seznam
instrukcí nejprve poslat Danče do telefonu. Spojení přes bluetooth se
nepodařilo zprovoznit, tak jsem se uchýlil k variantě roztrhání textu do 3 dlouhých
SMS, které jsem poslal Danče, ta je složila a z Dany telefonu už prosba o záchranu
putovala do Prahy k Alče. V té době mě musela mrznoucí Danča už proklínat.
Záchranná akce se ale nakonec opravdu podařila!
Malou perličkou na závěr je už jen fakt, že při posledním prohození SIM
dorazila Dance SMS s údaji pro správné nastavení mého telefonu, takže hned po
celém tomhle dramatu jsem začal být online (a vzápětí na 2 dny zmizel mimo
signál)…
Na Zélandu žije velké množství nejrůznějších ptáků. Celý měsíc mě
nepřestávalo fascinovat, jak hloupý nebo líný takový typický zélandský opeřenec
je. Nedivím se, že celá řada z nich jsou ohroženi dovezenými predátory.
Obvyklou reakci takového zélandského ptáka na blížící se nebezpečí (například
přijíždějící auto), je odejít. V lepším případě odskákat. Až když jde opravdu
do tuhého, připadá v úvahu vzlétnout.
Chtěl jsem několik těch hloupých zvířat vyfotit, abych měl co ukázat
Marcelovi, až se vrátím do Prahy (Marcel je nadšenec do ptactva a fotografování
obecně). To se v některých případech ukázalo jako realizovatelné i bez
maskování, teleobjektivu a dalších technických vychytávek. Stačilo, aby za náma
některý z ptáčků exhibicionistů přišel a začal pózovat. Uznávám, ne vždycky jim
to pózování šlo, často se amatérsky dívali přímo do objektivu, ale za malou
odměnu na závěr představení to určitě stálo.
V národním parku jsem čekal nedotčenou přírodu s klikatou pěšinou a sem tam
nějakou značkou. Když jsme potkali zaměstnankyní národního parku s hráběma a
dalším zahradnickým vybavením, bylo mi jasné, že divoká příroda smí začínat až
mimo udržovanou stezku. Korunu tomu nasadil malý bagr, na který jsme narazili
pozdě odpoledne. Samozřejmě jsme se u něj na chvíli zdrželi, Danča naštěstí má
pro moji vášeň pochopení:)
Po 35 km jsme dorazili do campu, postavili stan a vydali se k nedalekému
jezírku s vodopádem trochu osvěžit. Na nedostatek osvěžení jsme si nemohli
stěžovat. Nechápu, jak tam Danča mohla vydržet tak dlouho (skoro 2 minuty), to
musela o ty fotky opravdu hodně stát. Já se během chvilky opláchl a byl zas
venku.
Dalšího dne ráno, chvíli před rozbřeskem, náš vzbudila směsice různých
podivných zvuků. Od šustění stanu až po rachtání kovu o kov. Nejdříve jsem
podezříval někoho ze sousedů, ale po chvíli bylo jasné, že za tím stojí nějaké
vytrvalé zvíře. Když randál neutichal a vzdal jsem se naděje na další chvíli
zaslouženého spánku, vykoukl jsem ze stanu a spatřil Kea. Ta mrcha nám právě
klovala do pláštěnky na batozích, pak přelétla k ešusu a začala si hrát opět s
ním. Ne, že by se snažila dostat k čaji pod pokličkou, prostě chytla rukojeť
ešusů do zobáku a natřásala s ní nahoru a dolu, že víko na ešusu jen
poskakovalo a rachtalo. Ven ze stanu se mi fakt nechtělo, z mojí přítomnosti si
Kea nic nedělal, "kša!" si očividně nepřeložil a házení větviček a
jiného drobného materiálu ze země mu taky nevadilo. Kdyby nebyl přísně chráněný,
tak si sem troufnu napsat, že jsem skončil házením malého kamení:) Stejně jsem
ale nakonec musel ven. Jeden z nás se královsky bavil...
Díky zlomyslnému papouškovi jsme opět vyrazili velmi brzo (na naše poměry)
na druhou, tentokrát horskou, etapu. Nadšení z pohybu během prvního stoupání
vystřídala mírná frustrace, když nás předběhli (opravdu běželi) 2 vedoucí
dětské výpravy. Batohy nechali nahoře, seběhli dolů pomoct pomalejším dětem a s
dalším batohem na zádech nás za chvíli zase předběhli. Tohle se opakovalo několikrát.
Dokonce když jsme zpomalili, předcházeli nás i ty děti… Nahoře se ukázalo, že
některé děti jsou už bez vody (kdo byl někdy vedoucím na dětském táboře ví, jak
to vypadá, když řeknete "každý si vemte alespoň litr vody" a následně
to nezkontrolujete. Předpokládám, že tohle byl ten případ). My byli zásobení dobře,
tak jsme se podělili o 3 litry, abysme ukázali, že alespoň v něčem máme
navrch:)
Nápad jít kvůli počasí Kepler track (je to okruh) po směru hodinových
ručiček se ukázal jako dobrý, odměnou nám byly nádherné výhledy za druhého
slunečného dne pochodu. Stejně jako ve středu jsme šli téměř celý den, ale
nevynechali jsme žádnou odbočku z hlavní trasy (včetně vrcholku Luxmore nebo jeskyni,
kde se člověk musel chvílema téměř plazit), pili vodu dešťovou i z potůčků,
prostě žádný stres a žádný problém.
K večeru jsme došli k Lake Te Anau a od auta nás dělila už jen asi hodina
cesty. Jenže v okolí byly jen poměrně drahé campy, tak jsme místo návratu k
autu sešli z cesty, vydali se podél břehů jezera a utábořili se na divoko na
hranici lesa u liduprázdné pláže. Večer jsme usínali za zvuku šplouchajících
vln, co víc si přát…
Odkaz na fotky ze Zélandu
Odkaz na fotky ze Zélandu
Žádné komentáře:
Okomentovat