Ve čtvrtek 19.2. jsme vstali na
naše poměry nebývale brzo, protože "už" v 10 jsme opouštěli hostel v
Christchurch. Na Zélandu jsem zjistil, že Danča spí
mnohem déle než spím teď já. Že bysem stárnul? Mám víc času, to nezní špatně.
Stejně se ale nemůžu zbavit pocitu, že v tom bude nějaký háček, že to není celé...
Před odjezdem jsme ještě posbírali
pár tipů na cestu od personálu hostelu a pro
klid duše pojistili náš nový vůz. Zéland je opravdu hodně svobodná země,
zapomeňte na povinné pojištění. Na druhou stranu mě překvapila kontrola dokladu
při každém kupování piva nebo alkoholu obecně. Ne, není to tím, že vypadám moc
mladě, to je na Zélandu standard.
Opustili jsme Christchurch a vydali
se směrem na blízký poloostrov - Banks Peninsula. Místo zelených kopců, které
jsem očekával, jsme na konci léta projížděli krajinou převážně žlutou, suchou.
Taky že snad jen s výjimkou West Coast kiwáci zavlažujou, jak můžou. Nehledě na
detaily typu "už třetí den prší". Kromě zavlažování existují i další
způsoby, jak poznat kiwáka. Pokud vidíte někoho venku bez bot v ponožkách,
naboso s čepicí nebo v žabkách s ponožkama, pravděpodobně jste právě potkali
domorodce.
Kousek za Christchurch jsem si
poprvé sedl za volant na pravé straně. Příjemně mě překvapilo, že navzdory
očekávání to nebylo vůbec složité a postupem času jsem úplně změnil názor na
automat (směrem k pozitivnímu). Jediný okamžik, kdy si člověk musel dávat pozor,
aby nepodlehl tendencím jet po pravé straně, bylo při vyjíždění z parkoviště.
Jakmile už člověk jednou jede po levé straně, není problém v tom pokračovat,
zvlášť na pěkných a širokých zélandských silnicích a v tak malém provozu, jaký
na jižním ostrově panuje (jižní ostrov obývá cca milion lidí na ploše téměř
dvojnásobku České Republiky). Navíc na Zélandu s cizinci počítají, takže někde
najdete i vodorovné značení připomínající, po které straně máte jet nebo kam se
máte jako chodec rozhlížet. Bylo pro mě mnohem snazší si na jízdu vlevo
zvyknout z pozice řidiče než přecházejícího chodce.
Bezpečným poznávacím znamením
cizince pod oblohou bez mráčku jsou zapnuté stěrače při odbočování. Měl jsem
radost, že v tom nejsem sám:)
Na Bank Peninsula jsme si krátce
prohlédli městečko Akaroa a přesunuli se na odpolední výlet k Pigeon Bay. Bylo
nádherně odpoledne a tak jsme procházku završili nahým koupáním a skákáním do
moře. Nevím, jak a komu se to podařilo, ale odněkud jsme začali roznášet černý
maz. Začalo to celkem nevině, když Danča povídala "Jé, tady jsi špinavej"
a ve snaze mě trochy špíny zbavit mě začala mýt. Rukou úplně černou od mazu:) Zkoušeli
jsme to ze sebe dostat studenou slanou vodou. Neúspěšné. Nakonec jsme sáhli po
mýdlu na praní a začali se drhnout tím. To musel být pohled. Snad nás nikdo
nepozoroval, jinak bysme ho museli zkasírovat za zhlédnutí zatím neodvysílaného
dílu Pat a Mat.
Večer jsme se přesunuli do
bezplatného campu u moře. Camp byl pěkný, téměř liduprázdný a stihli jsme
dorazit ještě před západem slunce (v únoru na jihu bylo vidět ještě do devíti,
to bylo praktické). Jenže sotva jsme vylezli z auta, všimla si Danča nějakého
bublavého zvuku linoucího se z pod kapoty. Naše nemrznoucí a nevařící chladicí
kapalina vřela. Rozhodl jsem se nastartovat motor v domnění, že se zapne
ventilátor, motor se vychladí a my budeme moct v klidu jít spát. Jenže
ventilátor se nezapnul (nevšiml jsem si, že je tam ještě druhý) a především
teplota motoru opět vylétla na maximum. Program na následující den jsme tedy
měli jasný.
Dopoledne jsme vyrazili hledat
někoho, kdo nám auto za pár hodin opraví (do nejbližší větší obce jsme se
dostali kolem pátečního poledne) a ideálně skoro zadarmo. Zeptali jsme se
několika lidí a po krátkém řetězci se dostali do autoservisu. Podívali se na
náš vůz, vysvětlili jsme problém a bylo nám řečeno, že se pokusí poštelovat
senzor a ať se vrátíme za 2 hodiny. Zapadli jsme tedy do knihovny (jako ještě
mnohokrát) pro přístup na web a po návratu do servisu na nás už čekalo opravené
auto včetně dolitého oleje. To všechno za pouhých 40NZD! Navíc děda, který naše
auto opravoval, nám dal několik rad (ve chvílích, kdy jsme mu rozuměli přes
jeho šílený přízvuk) o brzdění motorem s naším automatem. Od té doby nás čekalo
každodenní kontrolování hladiny chladicí kapaliny a případné doplňování, na
druhou stranu to byla nejen první, ale hlavně poslední technická komplikace na
celé naší cestě.
Opojení faktem, že máme funkční
chlazení motoru, jsme vyrazili do hor. Skrz místy až kýčovité nádhernou krajinu
jsme pozdě odpoledne přijeli do Castle Hill (nebuďte tak naivní jako my, tohle
není hrad ale skály…), kde jsme si dali malou procházku. Byla to opravdu
nádherná podívaná na okolní krajinu, která vypadá pěkně dokonce i na fotkách.
Přespávali jsme opět v autě v kufru se sklopenými zadními sedadly, jako
naprostou většinu noci, tentokrát nedaleko Arthur's Pass na divoko kousek od
silnice.
V sobotu ráno jsme popojeli do
Arthur's Pass, kde jsme po ranní hygieně prošli i-SITE (informační centrum) a
vydali se na celodenní výlet na Avalanche Peak, tedy cca 1100 metrů nahoru a
dolů. Rádi bychom podnikli něco vícedenního, ale tomu nepřálo počasí
(následující den mělo začít pršet). Po celou dobu cestování jsme měli ještě
jednu překážku dlouhých výletů. Víza do Kanady, resp. plán o ně požádat. Jediná
informace z kanadské strany zněla "termín pro podání žádosti o víza bude
oznámen 72 hodin předem", takže jsme pořád museli počítat s nutností
náhlého přesunu do civilizace za stabilním připojením k internetu. Výlet na
Avalanche Peak byl parádní (žádná nuda, cestou nahoru člověk zapojil i ruce),
navíc jsme v půlce stoupání k našemu nadšení potkali i horské papoušky Kea.
Nejprve jsem se bál, že je vyplaším, a tak jsem je fotil z 20 metrů. Ve chvíli,
kdy jsme došli na vrchol, už bylo jasné, že Kea se lidi nebojí a bezostyšně
žebrají. Nejspíš jim nikdo neřekl, že lidi mají zakázáno je krmit:) Zpáteční
trasa už byla mírnější, ale stejně jsem už cítil pravé koleno ve chvíli, kdy
jsme dorazili do údolí k Devil's Punchbowl Waterfall. Večer jsme popojeli
údolím o pár kilometru níže a zastavili na odpočívadle umožňující přespání. Tam
také několik Kea poletovalo a ve chvíli, kdy jsem se vzdálil od auta a Danča
tam zůstala sama, podnikli v pětičlenném komandu rafinovaný útok. 2 papoušci
odváděli Danči pozornost oklováváním mých větrajících pohorek (předpokládám, že
tito chrabří papoušci po pár dnech na následky otravy pošli) a ostatní 3 kradli
odpadky a začali je roznášet po okolí. Když jsme zabezpečili naše ležení proti
nájezdníkům, rozhodli jsme se nehledě na očekávanou teplotu vody umýt v řece.
Přece jen jsme za sebou měli celodenní pochod. Minulou noc jsme přespávali
kousek od malé řeky v tom samém údolí, jen dále proti proudu. Vypravili jsme se
tedy po kamenité pláni na dně údolí (pravděpodobně koryto řeky při jarním tání)
najít vodu. Prošli jsme celou kamennou plán (300 - 400 metrů), ale řeka nikde!
Do dneška netuším, kam se nám schovala…Odkaz na fotky ze Zélandu
Žádné komentáře:
Okomentovat