Po 11 hodinách poctivého spánku nás
probudily kroky. Že by další ranger? Jak to dopadne tentokrát? Danča
zapštrosila hlavu do spacáku (omlouvám se za tento výraz všem pštrosům, ti to
na rozdíl od Danči nedělají). Očividně to však byla účinná reakce, kroky se za
chvíli opět vzdálily:)
Od Danči jsem se dozvěděl, že moc jim a
nevejdeme se tudíž do rozpočtu:) Na naše cestování měla našetřeno asi 2000 NZD.
Z mého účtu jsme zaplatili auto a z Dany účtu jsme měli pokrýt
náklady na cestě. Jenže už před Kepler Track se začalo ukazovat, že se
současnými náklady se do takového rozpočtu nevejdeme. Každý jsme měli jinou
teorii, co je příčinou. Danča viděla důvod v mé žravosti (Otu na ní! Jeho
2 obědy a nepočítaně „menších“ jídel), já zase myslim, že to při plánování
zapomněla vynásobit dvěma – inu standardní cestovatelská chyba…
Po návratu k autu a obligatorní fish and
chips jsme se už tradičně píchli na web v knihovně. Na naši túru jsme vyčerpali
jediné dva dny hezkého počasí a tak jsme místo plánovaného Milford Sound nebo
dvou dnů na kajacích na jezeře Manapouri opustili Fjordland a zbytek
odpočinkového dne využili k přemístění před Queenstown, kde jsme zakempili na
odpočívadle bez záchodů. Snad nám to zase projde:)
Prošlo. Sobotní dopoledne jsme strávili
prohlídkou Queenstown. Je to malé, živé, sympatické a turisty zaplavené město u
jezera na úpatí hor. Jedním slovem paráda. Měli jsme v plánu si vybrat jednu z
mnoha turistických atrakcí – v nabídce je vše od projížďky lodí až po seskok s
padákem. Danča se těšila na canyoning, to vůbec neznělo špatně. Horší to už
bylo s počasím a především cenou všech atrakcí (většinou cca 200 NZD za osobu)
a tak jsme skončili u pizzy za 5 NZD a vyrazili do okolí Queenstown se podívat
na pár míst, kde se točil Pan prstenů. Neúspěšné hledání povědomých scenérií (tam,
kde se natáčel Ithilien camp jsme např. spali. Spali, ale nepoznali) se po čase
změnilo ve zpočátku stejně neúspěšné hledání benzínové pumpy (podle mapy jsme
jeli k pumpě, ale ve slepé ulici mezi rodinnými domy opravdu nebyla…). S plnou
nádrží jsme se vypravili na odpolední výlet kolem Moke Lake, ve kterém se
zrcadlily vrcholky hor, kterými bylo jezero ze všech stran obklopeno. Byl to
nádherný relax, na celé trase jsme byli úplně sami.
Večer jsme se vydali zpět do Queenstown,
kde jsme pozorovali západ slunce nad jezerem a především navštívili Ice Bar.
Danča při dopolední návštěvě městečka ulovila slevový kupón, takže jsme se
navlékli do zapůjčených kabátu a rukavic a vydali se do -8°C na několik koktejlů
za pár dolarů. Společnost nám v baru v průběhu času tvořila trojgenerační
rodina i dámská rozlučka se svobodou. Bar to byl poměrně malý, zato všechno
ostatní bylo přesně tak, jak jsem si představoval. Celý byl z ledu, včetně
skleniček (jak se to řekne česky? Ledničky?) a soch. Neodolali jsme a trochu
jsme jim interiér oblízli:)
Večer jsem se s lehce připitou Dančou (řídil
jsem, tak většina koktejlů byla na Danče) vydal do blízkého kempu, kde jsme se
potkali s Finnem - mlaďoch z Německa, kterého Danča znala z Opotiki. Nechtěl za
náma přijet do Queenstown, protože v kempu obsadil "moc pěkné místo".
Úplně stejné místo, jako všude okolo, kdybyste se zeptali mě. Přemýšleli jsme s
Dančou, jestli jsme takovýhle kdysi taky byli… Pohostili jsme Finna teplým zélandským
pivem (to mu relativně chutnalo), teplým Becherem (to mu nejelo, ani když mu z
toho Danča udělala "koktejl" Becher:tonic hezky 2:1). Teplej Fernet
mu taky nejel, ale to chápu, nám taky ne. Na závěr jsme mu půjčili powerbank,
bez autonabíječky s vybitým telefonem vypadal trochu zoufale…
Nedělí 1.3. jsme zahájili tak dlouhým
spánkem, že se z toho stihlo udělat hezky. Pokračovali jsme stále na sever se
zastávkou na koupání za Cromwell u jezera Dunstan, a večer dojeli až k Lake
Wanaka. To bylo tak sytě modré, že to vypadalo až nepřirozeně, přesto ale
nádherně. Navíc nedaleko na břehu jezera Danča našla parádní bezplatný kemp,
kde jsme následně zakotvili.
Jezero Wanaka bylo nedaleko Mount Cook a
my tak měli druhou a poslední příležitost se k Mount Cook podívat. Jenže i
tentokrát nám nepřálo počasí a tak jsme dopoledne vyrazili ke Clay Cliffs, kam
jsme předchozího dne nejeli, protože bylo špatné světlo na focení. Už se zdálo,
že nám to ani tentokrát nevyjde, ale nakonec si slunce nechalo říct a vylezlo alespoň
na závěr.
Čekala nás další z dlouhých cest,
tentokrát přejezd na West Coast. Západní pobřeží nezklamalo, už cestou začalo
pršet a ve chvíli, kdy jsme dojeli k moři, lilo tak moc, že jsme ani nikde
nezastavovali a byli rádi, že můžeme zůstat v suchu (zvlášť při pohledu na těch
několik chudáků cyklistů tam venku). Jedinou výjimečnou zastávku na svačinu
jsme udělali u Fantail Falls, kde na chvíli skoro přestalo pršet. Pak se počasí
ihned vrátilo do normálu (tak prudkého deště, že bylo třeba zpomalit). Na druhou
stranu to vypadalo stylově, přesně jak jsem si Zéland představoval. Moře,
zelené hory, rychlé řeky a to všechno místy zahalené do mlhy nebo mraků. Navíc
díky tak vydatnému dešti byly některé kopce poseté něčím, co z dálky vypadalo
jako sněhově bílé fleky – velikými vodopády. Když jsme večer dojeli do kempu na
břehu jezera, kde na nás čekalo poslední místo, míň rozhodně nepršelo. Jenom za
těch pár desítek metrů cestou na záchod byl člověk promočenější, než kdyby to
pustil do nohavice. Jak teď uvaříme, bez přístřešku? Nějaký postavíme.
Respektive já nás oficiálně ubytuju a Danča postaví:) Stačila dvě ponča
připevněna k otevřenému kufru, jeden člověk, který celou konstrukci
stabilizoval (konstruktérka Danča) a vyléval bazénky vznikající v kapsách a prověšených
plochách a druhý (Péťa vařič) mohl v klidu připravit večeři. Na parkovišti
kousek pod náma stála cedule hlásající, že při vydatném dešti dosáhne hladina
jezera až k ceduli. Snad opravdu "jen" k ceduli a ne až k nám...
Úterní ráno 3.3. překvapivě nepršelo.
Zatím co Danča balila auto, vydal jsem se udělat pár fotek u našeho nádherného
jezera, které naštěstí zůstalo tam, kde bylo předchozí večer. Čekal mě velmi
"hustý" vzduch díky hejnům sandflies, které mě okamžitě obklopily. Na
sandflies, malé hladové mušky, které na Zélandu mají místo komárů
(komáry mají taky, ale je jich relativně málo) jsme si už celkem zvykli a
červené štípance už rezignovaně ignorovali. Ty fotky jsem ale poctivě zaplatil
vlastní krví.
V plánu na úterý jsme měli návštěvu dvou
ledovců sahajících až do deštného pralesa pouhých pár set metrů nad hladinu moře.
Jelikož West Coast nezklamalo a po snídani začalo opět pršet, uvítali jsme
vstřícný krok ze strany Zélandské přírody alespoň v podobě absence srážek při
samotné návštěvě Fox Glacier a Franz Josef Glacier (druhy jmenovaný byl
rozhodně hezčí). Místy dokonce prosvítala modrá obloha a slunce.
Zastavili jsme se večer a ubytovali až
za Greymouth v malém kempu hned vedle pláže. Vypadalo to, jako když jsme k
někomu přijeli na zahradu. Pravděpodobně proto, že kdysi to opravdu zahrada
byla, včetně dřevěného domku, kde byla nejen kuchyně, ale i obývák. Potkali
jsme tam pár mladých Němců na cestách, se kterýma jsme se dali do řeči a následně
popíjejíc "oslavili" mé narozky. Oba měli téměř stejné brýle a
vypadali jako bratr a sestra. Až zpětně jsme si uvědomili, že když Danča nosí
své staré brýle (nové praskly), vypadáme jako sourozenci taky…
Večer jsem nemohl spát. Honily se mi
hlavou myšlenky o Danče, o nás, o naší společné budoucnosti. Danča
mi řekla jen "Hmm", otočila se a šla spát. Podporu jsem našel na pro někoho
možná překvapivém místě – u kamarádů z práce. Stačila jedna zpráva a hned jsem
(ve virtuální rovině) kolem sebe měl Martina, Alču i Davida, kteří si se mnou
povídali celé hodiny. Přestávky jsem vyplnil běháním v dešti po pláži. Svým
způsobem nádherný večer – sice trochu smutný, ale nezapomenutelný.
Odkaz na fotky ze Zélandu
Odkaz na fotky ze Zélandu
Žádné komentáře:
Okomentovat