2015/08 Indonésie - Agung

24.8.


V sobotu ráno mě probudilo pár kapek padajících ze světle šedivé oblohy. V tomto období tady prší jen výjimečně, tak spím standardně bez přístřešku z ponča. Nakonec se přece jen trochu rozpršelo, ale to už jsem byl s mým typickým štěstím sbalený a připravený na cestu. Cíl byl jasný. Po týdnu v Kuta a na Gili jsem nutně potřeboval zmizet z turistických oblastí někam mezi normální lidi. Sedl jsem do první dodávky mířící na severní pobřeží a po pár hodinách vystoupil v Tulamben. To byla velmi příjemná změna - není to opuštěné místo, ale skupinky potápějících se turistů mají velmi daleko k davům předchozích dnů. Šel jsem se v tom horkém poledni zchladit do moře a tam se to stalo. Uviděl jsem Agung. Někteří místní tvrdí,  že to není sopka ale hora, protože už přece přes 40 let nevybouchla. Pořád je to ale s výškou 3 km nejvyšší "kopec" na Bali a jednoznačná výzva. Navíc kdesi hluboko jsem stále měl neuspokojenou touhu vylézt na Mayon, menšího filipínského příbuzného. Podle navigace vede stezka na východní vrchol a to byla jednoznačná volba, když jsem nechtěl trávit hodiny objížděním celého vulkánu. Nevěděl jsem co mě čeká - z mapy jsem znal vzdálenost (25km) a převýšení, ale už ne terén, takže cestu tam a zpět jsem odhadoval zhruba na 2-3 dny, ale věděl jsem, že realita může být úplně jiná. Nakoupil jsem spoustu vody a jídlo na cestu - to nebylo tak jednoduché. Kdo zná sortiment indonéských obchodů, především těch menších, ví, že poskládat stravu na několik dnů ze sladkých sušenek a slaných chips je neřešitelný úkol. Narazit na rybí konzervu je tak malým požehnáním. Naskládal jsem všechno do batohu, čímž jsem se přehoupl přes 30 kg, a po poledni vyrazil na cestu.

První část trasy vedla po frekventované silnici při pobřeží. Musel jsem odolat pokušení se nechat po asfaltu svézt blíž. Výzva zněla jasně. Od moře až na vrchol. Jakmile jsem ale opustil hlavní silnici a čekalo mě posledních 9 km asfaltu, ocitl jsem se v jiném a naprosto skvělém světě. Lidé se se mnou najednou zdravili máváním, "Hello!", úsměvem nebo troubením namísto "Cheap, cheap!", "Massage?", "Taxi?" nebo "Hotel?". O atmosféře oblastí turismem nepolíbené vypovídá i skutečnost, že na tomhle poměrně krátkém úseku jsem hned dvakrát přijal pozvání na skleničku něčeho doma vypáleného a v prvním případě ani nikdo ze skupinky místních neuměl anglicky. Nikomu to nevadilo. Ocitl jsem se mezi lidmi, kteří mi nechtějí nic prodat, chtějí si jen povídat nebo společnou fotku, kterou se později můžou chlubit.

Když jsem k večeru došel na konec asfaltky, potkal jsem prvního domorodce, který mi byl schopen říct něco o trase, kterou jsem si vybral. Dobrá zpráva je, že se na vrchol opravdu dá dojít. Zbývající úsek, pouhých 6 km, ale prý trvá 10 hodin nahoru a dalších 10 hodin dolů. Tomu se mi nechce věřit. Přece se dokážu pohybovat vyšší průměrnou rychlostí než 0.6 km/h. Vždyť to je jen 10 metrů za celou minutu!

Raději jsem pokračoval v cestě až do západu a s čelovkou i chvíli po. Každý kousek, který ujdu dneska se mi zítra může hodit. Pak už byl terén na chůzi s baterkou příliš nepřehledný - žádné značky, celé úseky pěšiny nebyly v navigaci správně zkreslené, takže riziko ztráty stezky nebo přehlédnutí rozcestí bylo moc velké. Nastal čas najít místo na přenocování. To se snáze píše, než hledá. Stromy po okolí roztroušené byly, ale všude mezi nimi velmi hustá vegetace, spousta příkrých srázů a do toho začal foukat opravdu silný vítr, takže jsem nakonec vybral jeden strom na pravé a jeden na levé straně pěšiny a hamaku pověsil přes "cestu".

Zmeškal jsem ten večer tátovu svatbu. Škoda, moc rád bych tam byl. Ale na té jeho první jsem taky nebyl, tak už je to zřejmě taková rodinná tradice...

V noci mě budil pořádný vichr, ale naštěstí nepršelo. Vstal jsem před východem slunce, během balení se nasnídal a vyrazil na cestu. Nevím, co všechno mě dneska čeká, ale vím, že to bude dlouhý den. První změnou nového dne byly vůně. Neměl jsem moc času pátrat po rostlině, která tak nádherně voněla, ale čaj z ní bych určitě neodmítl. Slunce stoupalo a i přes přibývající nadmořskou výšku se začalo oteplovat, protože poměrně brzy jsem se dostal nad mraky, které mě ráno chvíli schovaly do příjemného stínu. Bylo mi jasné, že vodou budu muset šetřit, jestli chci se zbývajícími 8 litry v tom vedru dva dny vystačit. Zvířata jsem k mému překvapení nepotkal téměř žádná. Stoupání bylo stále intenzivnější a já musel zvolnit, abych hned všechny tekutiny nevypotil. Hustou vegetaci vystřídala tráva, stromů ubývalo a byly častěji ohořelé/pokryté popelem. Začal jsem se děsit, jak bude vypadat finální úsek pod kráterem. Terén byl pořád těžší a já musel na skále cca 1.5 km pod vrcholem lézt za pomoci rukou. Následovalo lávové pole porostlé už jen křovím a cesta se ztratila úplně. Držel jsem se alespoň přibližného kurzu podle navigace a stoupal na horizontálním metru občas se drolící lávy cca jeden metr výškový. Pochopil jsem, jak je možné se dostat na průměrnou rychlost 0.6 km/h. Vždyť já se těch 500 metrů prodíral 2 hodiny! Naštěstí jsem podle navigace trefil "kemp" (široko daleko jediné rovné místo na hřebeni, kde by se nechal postavit stan). Zbývající necelý kilometr na vrchol se vymykal pravidlu zvyšující se obtížnosti a nechal se vyběhnout do dvaceti minut.

Tak se to podařilo! Před 24 hodinami jsem se z moře koukal na sopku a teď se dívám ze tří kilometrů dolů na moře. Slovy ten pocit nedokážu popsat. Prostě: JO!

Dostal jsem se na vrchol rychleji, než jsem očekával, tak mi zbyl čas na hodinovou pauzu ve stínu, než nastal čas na návrat, abych se do setmění dostal pod hranici, kde rostou stromy a já tak mohl najít místo pro hamaku. Od včerejšího večera, tedy od okamžiku, kdy jsem opustil asfalt, jsem na cestě nepotkal jediného člověka. Trochu mě to děsí. Většina trasy není ani pokrytá signálem. Pořád si opakuji "Hlavně opatrně, tady si nechceš zlomit nohu". Nemám dost vody na to tady na někoho čekat a plazit se dolů nezní lákavě...

Na ten nejnáročnější úsek přes křovím porostlé lávové pole jsem si nechal opět 2 hodiny a navíc hodinovou rezervu. Nechci tam zůstat ve tmě "uvězněný", že? Tajně jsem doufal, že to dolů zvládnu rychleji.

Se stabilitou mi pomáhaly 2 rovné suché stromky/hole a velmi se mi osvědčily i moje trekové boty (jako pozůstatek pádu na motorce na nich povolil jeden šev - ještě, že jsem o tom nevěděl při hlášení škody, jinak by mi za takovou drobnost Kooperativa určitě vnutila další cca 3000...). Cestou dolů to ale stejně pěkně klouzalo. Nejzrádnější povrch vypadal jako skála/kámen, ale byla to jen tenká vrstva ztuhlé lávy na vulkanickém štěrku, která občas po došlápnutí povolila. Cesta žádná, tak jsem držel alespoň přibližný směr pomocí navigace. Jenže jsem byl na sestupu už přes 2 hodiny a stále jsem se nedostal ke skále ukončující křovinatý úsek. Dál jsem se prodíral tím houštím a pokračoval v sestupu. V okamžiku, kdy mi zbývala půlhodina světla, jsem začal být opravdu nervózní. Tady není kde přespat! A cestovat po tmě s čelovkou tam, kde i za světla ztrácím stabilitu, zní jako vyslovený hazard. Opatrnost při sestupu musela jít stranou, potřebuji sestoupit do míst, kde můžu přenocovat. Najednou jsem přestával ta podklouznutí ustávat a začal padat. Prakticky neustále. Kašlu na pády, do tmy musím být dole!

Pak jsem se dostal na místo, které jsem poznal. Tuhle skalní stěnu si pamatuji! Jenže cestou nahoru jsem šel pod tou skalní stěnou a teď jsem nahoře!! Tomu říkám smíšené pocity. Sledování domnělé trasy v navigaci mě zavedlo mimo skutečnou stezku mnohem níže (cestou nahoru jsem tenhle problém neřešil, protože jsem se na tomto úseku nedíval na navigaci a držel se pěšiny). Co teď? Nemám čas se vracet nahoru, už se stmívá a zbývá mi cca 10 minut světla. Musím těch 4-5 metrů dolů nějak slézt. Našel jsem strom rostoucí kousek od stěny. Ten mi pomůže, protože na samotné skále se nebylo čeho pořádně chytit. Rád bych napsal, jak jsem využil skrovné lezecké zkušenosti a elegantně se dostal dolů. Pravda je ale taková, že se mi klepaly ruce a já se toho zčernalého stromu s batohem na zádech držel jako klíště. Nesmím spadnout, jsem si stále opakoval. Jakmile jsem se dostal dolů, byla už jen otázka chvíle najít 2 stromy ve vhodné vzdálenosti. Se stanem bych si na tom svahu neškrtl, ale s hamakou bylo fuk, že výškový rozdíl mezi stromy je skoro 2 metry. Jen po přezutí do žabek jsem se musel držet hamaky, abych ten náklon ustal :-) 

Vypil jsem za den přes veškerou snahu o šetření vodou 5 litrů a celých 5 litrů jen a pouze vypotil. Taky že jsem si dával pozor, abych při převlékání nezlomil triko :-) Z přibližně 12 hodin světla, které jsem měl za den k dispozici, jsem jich 11 strávil v pohybu. Abych se zbavil nejhorší špíny, použil jsem vlhčené plavky (ještě neuschly a jak se mi hodily) a padl do hamaky. Utahaný, se zvýšenou teplotou, do krve podrápaný, k nepoznání špinavý a hlavně maximálně šťastný.

Ze všech probuzení nezahrnující probuzení se s někým výjimečným vedle sebe, tohle probuzeni bylo nejlepší. Stačilo otevřít oči a skrz moskytiéru jsem viděl začátek rozednívání. Chvíli mi trvalo, než jsem se přestal kochat a vylezl ze spacáku.

Další cesta dolů byla už poměrně snadná. Sice jsem přehlédl nějaké rozcestí, takže jsem se ocitl na jiné cestě, než po které jsem přišel, ale směr byl správný a pěšina vypadala používaně. Dopil jsem veškerou vodu a v 11 se unavený a žíznivý ocitl opět na prahu civilizace. První domorodec, kterého jsem na silnici potkal mě pozval k sobě domů. Taková nabídka se neodmítá.

Po měsících sucha neměl můj hostitel žádnou pitnou vodu, tak vylezl na palmu pro pár ořechů. Žádné jištění, pouze ruce a nohy, a za pár vteřin byl nahoře v cca 15 metrech. Netušil jsem, že je možné vypít na posezení několik litrů kokosového mléka... Následovalo představení široké rodiny a pozvání na rybu s rýži a něco, co chutnalo skoro jako brambory (název jsem v hlavě neudržel). Byl to úžasný pocit, taková otevřenost a pohostinnost bez jakéhokoliv náznaku zištnosti. Zlatý hřeb výpravy. Naštěstí jsem sebou měl ještě nějaký rum z Filipín (příklad toho, že má výbava na cestu na sopku nebyla typická treková...), takže kromě lepšího trávení obědu posloužil zbytek lahve jako poděkování. Vzhledem k cenám alkoholu v muslimské Indonésii je rum z křesťanských Filipín malým požehnáním bez ohledu na vyznání. Nakonec mě hostitel svezl 9km k hlavní silnici u pobřeží, kudy projíždí autobus. Prý projíždí. Z avizovaných 20 minut čekání jsou už 2 hodiny. Aspoň mám čas na psaní. Snažil jsem se o cestě na východní vrchol něco vygooglit, ale ten jako by téměř neexistoval.

Uplynulých 48 hodin pro mě byly výzvou napěchovanou silnými zážitky. Nejtěžší tůra, jakou jsem kdy absolvoval. Tohle se bude těžko překonávat. Nejen pro většinu místních, teď už i pro mě je Agung posvátnou horou.
  
Odkaz na fotky z Indonésie 

2015/08 Indonésie - Gili

21.8.

Kluci v úterý domluvili dopravu na Gili, za což jsem byl velmi rád, protože mi bylo blbě a večer jsem strávil v posteli. Ve středu jsme vstávali nechutně brzo (vím, že jsou lidi, kteří před šestou vstávají standardně, ale tam jsem se ještě nedopracoval) a vyrazili minibusem a speedboat na Gili. Cestou jsem zjistil, že mam v batohu mokro. Po chvilce pátrání se ukázalo, že když řidič minibusu postavil můj batoh vzhůru nohama, udělala se díra v mém 50% repelentu a ten následně vytekl... Kdo zažil, nepotřebuje vysvětlení. Pro ty, kdo takové štěstí neměli doplním, že účinná látka repelentu skvělé leptá některé druhy materiálu, např. plasty (Kindle, adaptér, voděodolný obal, ...).

V den příjezdu ta moje nemoc, ať už to bylo cokoliv, kulminovala, takže den strávený u moře poleháváním a pospaváváním mi vyhovoval. Kluci byli také vybavení hamakama, ve kterých spali v Thajsku, takže jsme se rozhodli výlet na Gili pojmout opravdu nízkonákladově a místo hostelu spát venku. Ostrov Trawangan je místy doslova narvaný turisty, takže najít vhodné místo se zdálo být beznadějné. Alespoň do chvíle, kdy jsme objevili opuštěný a zchátralý areál s bungalovy a dostatkem stromů. Výsledek vypadal jako kombinace spaní v přírodě a squattingu. Jedinou potíž, kterou jsme museli řešit bylo co s batohy. Nechávat je bez dozoru se nám nechtělo (i když jsme je párkrát nechali schované na záchodě jednoho z rozpadlých bungalovů), tak jsme se museli prostřídat v hlídání. Kdosi místní nám sice tvrdil, že tady na ostrově se nekrade, ale nechtěli jsme si to ověřovat. V Kuta i na Gili mi chybí na Filipínách všudypřítomné obchůdky s něčím malým k jídlu. Možná je to dané turistickými oblastmi, uvidím,  až se posunu dál.

Večer byl čas vyrazit na houbový koktejl. Jsou věci, které na blog prostě psát nemůžu, ale protože houbičky jsou tady legální nebo alespoň tolerované, nemusím si tohle nechávat pro sebe. Zvolili jsme velmi zodpovědný přístup. Nejprve jsme se v důvěryhodné literatuře informovali, co nás může potkat (prý prakticky všechno až po změnu osobnosti) a když jsme zjistili, že nemáme co ztratit, vyrazili jsme do baru. Koktejl nestačil, tak jsme nakonec snědli veškeré zásoby baru. To tady očividně nebývá zvykem, takže barman z nás měl dobrou srandu, prý poprvé v životě viděl někoho jíst syrové houby.

Když jsem si vyrazil užít houbový trip na pláž, potkal jsem cestou krávu. Byl jsem si téměř jistý, že to nebyla halucinace, ale přesvědčte o tom ostatní. Kluci mě měli ještě několik dní za halucinujícího blázna. Pikantní na tom bylo, že ani já jsem si nebyl na 100% jistý. Přece jen - co by dělala kráva na pláži mezi bary a hotely?? Naštěstí v den odjezdu jsme ve středu ostrova opravdu krávy potkali a moje příčetnost tak byla zachráněna.

Ze začátku mi připadalo, že účinky jsou stejné jako u THC. Později jsem ale byl vyveden z vlastního omylu. Stačilo lehnout do hamaky, zavřít oči nebo koukat na hvězdy a nechat myšlenky "volně putovat". Moje mysl se tak na čas stala pozorovatelem svých vlastních myšlenek. Zní to divně, ale je to nejbližší popis reality.

Pokud se člověk necítí v pohodě, prý může zažít pěkně nepříjemné chvíle. Tak jsem na sebe byl zvědavý. Vím, že jsem se ještě úplně vnitřně nevypořádal s rozchodem s Dančou, i když jsem si už několikrát myslel opak. Zvlášť teď na cestách stačí dostatečně živý sen a mám těch devíti let zase plnou hlavu. Do toho mi bylo celý den blbě, tak jsem trochu očekával, že tenhle houbový večer bude smutný. Dopadlo to ale úplně jinak. Takový stav vnitřní vyrovnanosti, klidu a pohody jsem snad ještě nezažil.

Druhý den jsme trávili opět v moři, na pláži a postupným přesouváním se okolo ostrova. Celý týden jsem se cítil jako bych se vrátil na střední (kluci taky byli o 10 let mladší) a Gili nebyly výjimkou. Jeden příklad za všechny - vrhat se do toho nádherně průzračného moře se slovy "I will just shit in the water" znejistilo prakticky všechny turisty v doslechu. Byla sranda je pozorovat, jak se po sobě začali dívat pravděpodobně zároveň přemýšlejíc, kolik nás celkem je a kolik mořské vody už dneska vypili. Chudáci netušili, že kluci jsou z Quebec a když mezi sebou nemluví francouzsky, má to nějaký důvod.

Jeden z Indonésanů, se kterými jsem se dal na ostrově do řeči, mě dokonce pozval k sobě domů na Lombok. Měl už jsem na následující den rezervovanou loď zpět na Bali, tak jsem odmítl. Pak mě to ale mrzelo - příště se nesmím nechat odradit komplikacemi. Mnohem víc lituji toho, co jsem kdy v životě neudělal, když jsem mohl, než toho, co jsem udělal špatně.

I tento večer nebylo jednoduché najít vhodné místo na spaní. Nakonec jsme pověsili 4 hamaky mezi 3 stromy (to možná vypadá jako logická úloha bez řešení, pokud nechcete spát nad sebou, ale jde to, když stromy mají vhodně narostlé větve) přímo na pláži mezi těmi nejluxusnějšími hotely, jaké jsem na ostrově viděl. Možná jsem blázen, ale já bych tu hamaku za takový hotelový pokoj nevyměnil. Rozhodně ne ten večer.

Náš věčný problém s batohy jsme nakonec vyřešili jednoduše - nechali jsme je na recepci jednoho z hotelů, kde nám vyšli vstříc a vyrazili jsme na druhou stranu ostrova do baru. Nabyl jsem za poslední týden dojmu, že kanadským národním sportem není ani hokej, ani lakros, ale beerpong. Trénoval jsem poctivě :-) Jen od nočního života na Gili jsem čekal víc - kolem druhé hodiny jsme v baru byli už sami.

Po pár hodinách spánku mě i ostatní dnes ráno Louif probudil. Batohy jsme přes noc měli naskládané pod hamakama, jenže ráno jeho malý batoh chyběl. Shodou okolností v něm neměl telefon ani moc peněz, takže si dotyčný zloděj moc nepřilepšil. JENŽE... V batohu měl i svůj jediný pas, takže nemůže pozítří odletět domů, vyřízení nového pasu na ambasádě trvá prý cca týden. Letenky nelze přerezervovat na jiné datum a nové letenky na příští týden stojí cca 2500 CAD. To si někdo pomohl... Od ted budu raději spát s batohem v hamace, pokud nebudu někde opravdu v bezpečí. 

Přesnost ani dochvilnost Indonésanům nic neříká. Místo trajektu jsme si připlatili za speedboat, která nás na Bali dopraví za 2 hodiny. Jenže loď měla takové zpoždění, že celá snaha o rychlejší dopravu ztratila smysl. Nezbývá, než se s tím smířit a udělat si náhradní program. Nikdo z dopravní společnosti nebyl schopen říct, jak dlouho budem na loď ještě čekat. Životní tempo je tady prostě jiné, čas mnoho neznamená. Myslel jsem, že Filipínci jsou pomalí, ale to jsem ještě nebyl v Indonésii. Když tady skenují zboží na pokladně, provádí to takovým tempem, že by téměř stíhali přečíst složení všeho, co kupujete... Tady se jednoduše pospíchat ani nedá.

Chtěl jsem před odjezdem ještě doplavat na sousední ostrov, je blízko. Raději jsem se ale místních zeptal na mořské proudy a to mě zachránilo. Tam bych opravdu nedoplaval. Takhle silný proud jsem ještě nezažil. Par desítek metrů od břehu jsem při plavání proti proudu téměř zůstal na místě.

Naše loď nakonec připlula a odvezla nás zpět na Bali, kde jsem se po týdnu s klukama rozloučil. Stálo to za to!

Přemýšlím teď, jak moc mě cestování změní. Když jsem dneska večer zjistil, že veškeré cenově dostupné ubytování je plné, ani mi to nevadilo. A to už jsem byl alespoň částečný flegmatik před odjezdem. Teď ležím opět v hamace a přemýšlím, jaký se vrátím. Super-flegmatik? Trochu mě to děsí.

2015/08 Indonésie - Kuta

18.8.

V Denpasar hned u letiště jsem potkal 3 zoufalé Kanaďany. A protože si z Tokia stále pamatuji, jaké to je, když bankomat zatvrzele odmítá vydat jakoukoliv hotovost, nabídl jsem jim, ať se ke mě připojí, než se jim povede problém s penězi vyřešit. Nemít ani na láhev vody je po letu bez občerstvení v takovém horku nezáviděníhodná situace. Cestou jsme zjistili, že jsme podobná krevní skupina, máme na následujících několik dnů stejné plány, tak jsme se dali dohromady. Snažil jsem se uplatnit čerstvé nabyté zkušenosti o smlouvání a najít pro nás optimální ubytování. Bylo to mnohem těžší než na Filipínách, ale podařilo se. Kluci se do výběru prakticky nezapojovali. Jak se později ukázalo, hlavním důvodem byla otrava jídlem, kterou si všichni s sebou přivezli. Kluci se s ničím netajili, takže vím, že rekordem bylo 31 návštěv záchodu za den :-)

Zatímco všichni 3 spali, udělal jsem si poznávací procházku po Kuta a závěr je jednoznačný. Kuta se mi vůbec nelíbí. Z Filipín jsem byl zvyklý na časté nabídky taxi nebo trojkolky. Tady mi ale dotěrně každých pár metrů nabízí taxi, ojek, ubytování, masáž a snažili se mi prodat i luk a šípy... Připadám si tady jako jako chodící peněženka, nic jiného tady pro většinu domácích nepředstavuji. Nemůžu to vztáhnout plošně na všechny obyvatele Kuty, to by nebylo fér, ale spousta z nich nejsou nic jiného než vlezlý a drzý ignoranti.

Hlavní důvody, proč vůbec být v Kuta jsou ale jiné. Pokud pominu válení se na pláži a vysedávání v předražených restauracích (tohle naštěstí nelákalo nikoho z nás), zbýval nám surf nebo večerní párty. A protože kluci byli stále přichcíplý a mě čím dál tím víc bolelo v krku, místo večerů ve Skygarden jsme si akorát zahráli beerpong, než jsme ulehli k minimálně 10-hodinovému spánku... Surfování byla sranda. Tedy ne, že by to bylo tak jednoduché, ale zábavné rozhodně ano. První den jsme na surfu s Laurence vydrželi 5 nebo 6 hodin a večer si připadali, jako by nám měly upadnout ruce v ramenou. Po úvodním šoku si ale člověk na novou zátěž zvykl a na velkém prkně a dobrých vlnách to už šlo. Když ale přišla přišla větší vlna než obvykle, pozorovateli se obvykle nabízel pohled na semleté surfaře a prkna vyskakující ze zpěněné vody. Když to takhle jednou semlelo mě, jakmile jsem se vynořil, přistálo mi vlastní prkno na hlavě a ploutví na krku. Kdybych to nezažil, nevěřím. Nebezpečný sport :-) Ještě, že prkna pro začátečníky mají ploutve z měkkého plastu.

Ceny jsou na samostatnou kapitolu. Přirážka za dražší bílou kůži mě už nepřekvapuje, někde prostě musím (i oficiálně) zaplatit např. o 50% víc než místní. Na Bali to ale má jiné měřítko. Nikde jinde na mě lidi nezkoušeli přirážku 1500%. Chudáci cizinci, kteří se chytí. I smlouvání je tady jiné. S někým se o ceně jednat dá, ale když jsem první den surfování hledal slušnou půjčovnu, narážel jsem stále na borce, kteří za 3 prkna chtěli minimálně 600 k IDR a jakékoliv další smlouvání odmítali. Raději o obchod přišli, pravděpodobně s vědomím, že dřív nebo později se nějaký turista chytí. Přitom jsme později 3 stejná prkna bez problémů půjčili za 150 k IDR...

V sobotu večer jsem se konečně dostal k zašifrování telefonu. Nechci přece podceňovat bezpečnost. V průběhu procesu mi můj milý Sony ale ohlásil, že došlo k chybě a telefon uvedl do továrního nastavení. Smazal data i z karty, které se šifrování vůbec netýkalo... Naštěstí jsem měl zálohu fotek cca 3 dny starou, takže jsem toho tolik neztratil, přišel jsem ale o všechny texty na blog, který budu muset dlouze dopisovat :-/ Proč jsem předem neudělal kompletní zálohu? Snad mi už neměkne mozek.

Následující den se mi povedl další husarský kousek. Vyrazil jsem na pláž naboso. Je to prý i zdravé, ne? Pod rozpáleným sluncem byl chodník pěkně horký, ale až když jsem dorazil na pláž jsem zjistil, že jsem si udělal popáleniny / puchýře na chodidlech. Je na čase začít opět myslet!

Nechci, aby to vyznělo příliš pesimisticky. I přes všechny ty nedokonalosti pořád přece jen čas měřím pohledem na slunce :-)

Navzdory zklamání z Kuty a nemizející bolení v krku jsem se rozhodl. Pojedu na Gili. Sice je to další bublina pro turisty, ale když už tady jsem... Jestli se mi tam nebude líbit, aspoň si tady budu moct pořádně postěžovat :-)

Předevčírem jsem na stránkách Kooperativy vyplnil hlášení škody ze Sabang, celková škoda na zavazadlech mnou odhadnutá je cca 4500 CZK. Druhý den mi přišel mail, že škoda je zlikvidována a posílají mi na účet něco přes 10000. Nedalo mi to a napsal jsem zpátky, jestli neudělala likvidátorka chybu. Pravděpodobně jsem první člověk, kdo reklamuje vysoké pojistné plnění. Prý je ale všechno v pořádku a díky pojištění na novou cenu si mám peníze nechat. Co se dá dělat :-)