2015/02 Nový Zéland - West Coast

Po 11 hodinách poctivého spánku nás probudily kroky. Že by další ranger? Jak to dopadne tentokrát? Danča zapštrosila hlavu do spacáku (omlouvám se za tento výraz všem pštrosům, ti to na rozdíl od Danči nedělají). Očividně to však byla účinná reakce, kroky se za chvíli opět vzdálily:)

Od Danči jsem se dozvěděl, že moc jim a nevejdeme se tudíž do rozpočtu:) Na naše cestování měla našetřeno asi 2000 NZD. Z mého účtu jsme zaplatili auto a z Dany účtu jsme měli pokrýt náklady na cestě. Jenže už před Kepler Track se začalo ukazovat, že se současnými náklady se do takového rozpočtu nevejdeme. Každý jsme měli jinou teorii, co je příčinou. Danča viděla důvod v mé žravosti (Otu na ní! Jeho 2 obědy a nepočítaně „menších“ jídel), já zase myslim, že to při plánování zapomněla vynásobit dvěma – inu standardní cestovatelská chyba…

Po návratu k autu a obligatorní fish and chips jsme se už tradičně píchli na web v knihovně. Na naši túru jsme vyčerpali jediné dva dny hezkého počasí a tak jsme místo plánovaného Milford Sound nebo dvou dnů na kajacích na jezeře Manapouri opustili Fjordland a zbytek odpočinkového dne využili k přemístění před Queenstown, kde jsme zakempili na odpočívadle bez záchodů. Snad nám to zase projde:)

Prošlo. Sobotní dopoledne jsme strávili prohlídkou Queenstown. Je to malé, živé, sympatické a turisty zaplavené město u jezera na úpatí hor. Jedním slovem paráda. Měli jsme v plánu si vybrat jednu z mnoha turistických atrakcí – v nabídce je vše od projížďky lodí až po seskok s padákem. Danča se těšila na canyoning, to vůbec neznělo špatně. Horší to už bylo s počasím a především cenou všech atrakcí (většinou cca 200 NZD za osobu) a tak jsme skončili u pizzy za 5 NZD a vyrazili do okolí Queenstown se podívat na pár míst, kde se točil Pan prstenů. Neúspěšné hledání povědomých scenérií (tam, kde se natáčel Ithilien camp jsme např. spali. Spali, ale nepoznali) se po čase změnilo ve zpočátku stejně neúspěšné hledání benzínové pumpy (podle mapy jsme jeli k pumpě, ale ve slepé ulici mezi rodinnými domy opravdu nebyla…). S plnou nádrží jsme se vypravili na odpolední výlet kolem Moke Lake, ve kterém se zrcadlily vrcholky hor, kterými bylo jezero ze všech stran obklopeno. Byl to nádherný relax, na celé trase jsme byli úplně sami.

Večer jsme se vydali zpět do Queenstown, kde jsme pozorovali západ slunce nad jezerem a především navštívili Ice Bar. Danča při dopolední návštěvě městečka ulovila slevový kupón, takže jsme se navlékli do zapůjčených kabátu a rukavic a vydali se do -8°C na několik koktejlů za pár dolarů. Společnost nám v baru v průběhu času tvořila trojgenerační rodina i dámská rozlučka se svobodou. Bar to byl poměrně malý, zato všechno ostatní bylo přesně tak, jak jsem si představoval. Celý byl z ledu, včetně skleniček (jak se to řekne česky? Ledničky?) a soch. Neodolali jsme a trochu jsme jim interiér oblízli:)

Večer jsem se s lehce připitou Dančou (řídil jsem, tak většina koktejlů byla na Danče) vydal do blízkého kempu, kde jsme se potkali s Finnem - mlaďoch z Německa, kterého Danča znala z Opotiki. Nechtěl za náma přijet do Queenstown, protože v kempu obsadil "moc pěkné místo". Úplně stejné místo, jako všude okolo, kdybyste se zeptali mě. Přemýšleli jsme s Dančou, jestli jsme takovýhle kdysi taky byli… Pohostili jsme Finna teplým zélandským pivem (to mu relativně chutnalo), teplým Becherem (to mu nejelo, ani když mu z toho Danča udělala "koktejl" Becher:tonic hezky 2:1). Teplej Fernet mu taky nejel, ale to chápu, nám taky ne. Na závěr jsme mu půjčili powerbank, bez autonabíječky s vybitým telefonem vypadal trochu zoufale…

Nedělí 1.3. jsme zahájili tak dlouhým spánkem, že se z toho stihlo udělat hezky. Pokračovali jsme stále na sever se zastávkou na koupání za Cromwell u jezera Dunstan, a večer dojeli až k Lake Wanaka. To bylo tak sytě modré, že to vypadalo až nepřirozeně, přesto ale nádherně. Navíc nedaleko na břehu jezera Danča našla parádní bezplatný kemp, kde jsme následně zakotvili.

Jezero Wanaka bylo nedaleko Mount Cook a my tak měli druhou a poslední příležitost se k Mount Cook podívat. Jenže i tentokrát nám nepřálo počasí a tak jsme dopoledne vyrazili ke Clay Cliffs, kam jsme předchozího dne nejeli, protože bylo špatné světlo na focení. Už se zdálo, že nám to ani tentokrát nevyjde, ale nakonec si slunce nechalo říct a vylezlo alespoň na závěr.

Čekala nás další z dlouhých cest, tentokrát přejezd na West Coast. Západní pobřeží nezklamalo, už cestou začalo pršet a ve chvíli, kdy jsme dojeli k moři, lilo tak moc, že jsme ani nikde nezastavovali a byli rádi, že můžeme zůstat v suchu (zvlášť při pohledu na těch několik chudáků cyklistů tam venku). Jedinou výjimečnou zastávku na svačinu jsme udělali u Fantail Falls, kde na chvíli skoro přestalo pršet. Pak se počasí ihned vrátilo do normálu (tak prudkého deště, že bylo třeba zpomalit). Na druhou stranu to vypadalo stylově, přesně jak jsem si Zéland představoval. Moře, zelené hory, rychlé řeky a to všechno místy zahalené do mlhy nebo mraků. Navíc díky tak vydatnému dešti byly některé kopce poseté něčím, co z dálky vypadalo jako sněhově bílé fleky – velikými vodopády. Když jsme večer dojeli do kempu na břehu jezera, kde na nás čekalo poslední místo, míň rozhodně nepršelo. Jenom za těch pár desítek metrů cestou na záchod byl člověk promočenější, než kdyby to pustil do nohavice. Jak teď uvaříme, bez přístřešku? Nějaký postavíme. Respektive já nás oficiálně ubytuju a Danča postaví:) Stačila dvě ponča připevněna k otevřenému kufru, jeden člověk, který celou konstrukci stabilizoval (konstruktérka Danča) a vyléval bazénky vznikající v kapsách a prověšených plochách a druhý (Péťa vařič) mohl v klidu připravit večeři. Na parkovišti kousek pod náma stála cedule hlásající, že při vydatném dešti dosáhne hladina jezera až k ceduli. Snad opravdu "jen" k ceduli a ne až k nám...

Úterní ráno 3.3. překvapivě nepršelo. Zatím co Danča balila auto, vydal jsem se udělat pár fotek u našeho nádherného jezera, které naštěstí zůstalo tam, kde bylo předchozí večer. Čekal mě velmi "hustý" vzduch díky hejnům sandflies, které mě okamžitě obklopily. Na sandflies, malé hladové mušky, které na Zélandu mají místo komárů (komáry mají taky, ale je jich relativně málo) jsme si už celkem zvykli a červené štípance už rezignovaně ignorovali. Ty fotky jsem ale poctivě zaplatil vlastní krví.

V plánu na úterý jsme měli návštěvu dvou ledovců sahajících až do deštného pralesa pouhých pár set metrů nad hladinu moře. Jelikož West Coast nezklamalo a po snídani začalo opět pršet, uvítali jsme vstřícný krok ze strany Zélandské přírody alespoň v podobě absence srážek při samotné návštěvě Fox Glacier a Franz Josef Glacier (druhy jmenovaný byl rozhodně hezčí). Místy dokonce prosvítala modrá obloha a slunce.

Zastavili jsme se večer a ubytovali až za Greymouth v malém kempu hned vedle pláže. Vypadalo to, jako když jsme k někomu přijeli na zahradu. Pravděpodobně proto, že kdysi to opravdu zahrada byla, včetně dřevěného domku, kde byla nejen kuchyně, ale i obývák. Potkali jsme tam pár mladých Němců na cestách, se kterýma jsme se dali do řeči a následně popíjejíc "oslavili" mé narozky. Oba měli téměř stejné brýle a vypadali jako bratr a sestra. Až zpětně jsme si uvědomili, že když Danča nosí své staré brýle (nové praskly), vypadáme jako sourozenci taky…

Večer jsem nemohl spát. Honily se mi hlavou myšlenky o Danče, o nás, o naší společné budoucnosti. Danča mi řekla jen "Hmm", otočila se a šla spát. Podporu jsem našel na pro někoho možná překvapivém místě – u kamarádů z práce. Stačila jedna zpráva a hned jsem (ve virtuální rovině) kolem sebe měl Martina, Alču i Davida, kteří si se mnou povídali celé hodiny. Přestávky jsem vyplnil běháním v dešti po pláži. Svým způsobem nádherný večer – sice trochu smutný, ale nezapomenutelný.

Odkaz na fotky ze Zélandu 

2015/02 Nový Zéland - Kepler Track

Předpověď nelhala, v neděli bylo zataženo a už ráno začalo poprchávat. To nám naštěstí vůbec nevadilo, protože první místo, kam jsme se vypravili, byl Cave Stream kousek od Castle Hill. Je to asi kilometr dlouhá jeskyně, kterou protéká potok. S čelovkama jsme se brodili proti proudu místy až po břicho hlubokou vodou. Nevšední a nezapomenutelný zážitek, rozhodně doporučuju. Na konci jeskyně dokonce tvořil potok přírodní bazének, tak jsem alespoň mohl dohnat to včerejší nevydařené koupání.

Dál jsme pokračovali směrem Mount Cook, tedy k nejvyšší hoře Nového Zélandu, kam jsme se chtěli podívat. Především Danča o to hodně stala. Jenže nám nepřálo počasí. Už relativně nízké hory byly zahalené v mracích a předpověď na další den neslibovala změnu k lepšímu. Stočili jsme se tedy zpět k východu a na jih pokračovali podél východního pobřeží. K večeru jsme se vydali na pobřeží u Oamaru, kde jsme viděli tučňáky (takhle to zní lépe, než když napíšu, že byli celkem 2 a z nich jeden na vzdálenost asi 200m:) ) a přespávali jsme v DOC campu kousek před Dunedin. Department of Conseravtion (DOC) je vládní organizace pečující o zélandskou přírodu a mimo jiné provozuje síť campů, které sice často mají jen základní vybavení, na druhou stranu nejsou drahé nebo jsou dokonce za naši oblíbenou cenu – zadarmo.

Pondělní dopoledne jsme zahájili návštěvou velkých kulovitých balvanů na pláži –  Moeraki Boulders. V Dunedin jsme si dali oběd a koupání na pláži (tady už bylo moře dost osvěžující) a odpoledne se vydali na potřebné nákupy. Sehnal jsem SIM kartu s datovým tarifem na jeden měsíc - konečně po týdnu přestanu být odříznuty od okolního světa! Pořídili jsme si taky stan za 17 NZD, který podle výrobce nesmí do příliš vlhkých podmínek. Začalo mi vrtat hlavou, jak vlhký je podle výrobce takový déšť…

Z nákupů jsme se přesunuli rovnou do knihovny, kde jsme jako správní notoři zůstali až do zavíračky. Vyřídili jsme, co se dalo – napsal jsem pár lidem (třeba Martina jsem přes WhatsApp vzbudil v 5:22, než jsem ho a pár dalších lidí naučil vypínat si po dobu mého pobytu na NZ v noci zvuk nebo alespoň data:) ) a naplánovali si výlet ve Fjordland - Kepler Track (nevěřil jsem tomu, ale fakt je to pojmenované po „našem“ pražském Keplerovi). Je to jeden z 9 zélandských Great Walks doporučený jako 3–4denni túra. Jenže díky našemu 72h omezení a faktu, že všechny chaty i campy byly plné, s výjimkou posledního místa na stan v campu uprostřed trasy, měli jsme plán jasný – rezervujeme poslední místo na stan na pozítří a dáme to za 2 dny. Bude to sice náročnější, ale dáme to.

Dunedin jsme opouštěli poměrně pozdě a tak jsme až těsně před setměním přijeli na parkoviště podle mapy umožňující přespání v autě. Jenže všechna volná místa byla označena ceduli zákazu přespávání… No co, rozhodně jsme podle okolních zaparkovaných aut ve stejné situaci nebyli sami a tak jsme se utábořili. Hledat camp za tmy se nám už nechtělo. Do pozdního večera jsme povídali s dvěma Němcema a píli zélandské pivo. Ve zkratce – zélandské pivo za moc nestojí, ale naprostá většina lidí, které jsme potkali, byli moc fajn, tuto dvojici nevyjímaje. Němci podle mého subjektivního odhadu tvoří skoro polovinu všech cizinců na Zélandu, takže když potkáte cizince s dobrou angličtinou, zeptejte se, jestli jsou z Německa. Většinou se diví, jak jste to poznali a šance, že se netrefíte, je poměrně malá:)

Ráno, právě když jsme snídali, přijel ranger. Ptal se nás, jestli jsme na parkovišti spali. Neměl jsem žaludek na výmluvy, tak jsem se "drze přiznal" a čekal nejhorší. Pokutu 200 USD na osobu. Místo toho nám pochválil snídani, vysvětlil, že na našem parkovacím místě se přespávat nesmí a dal nám brožuru shrnující pravidla přespávání v okolí Dunedin. To jsem fakt nečekal.

Plán na úterý byl jasný. Přesunout se do Te Anau, abychom ve středu ráno mohli vyrazit na túru. Cestou jsme se rozhodli, že nepojedeme nejkratší cestou, ale jednu až dvě hodiny si zajedeme, abychom viděli vodopády Parakaunui falls, údajně jedny z nejhezčích vodopádů na Zélandu. Očividně to neplatí na konci suchého léta – kaskádovitý vodopád na malém potoce nebyl ošklivý, ale k parádním vodopádům, kterých jsme cestou viděli několik, má ještě daleko. Na druhou stranu jsme si díky zajížďce udělali parádní vyhlídkovou jízdu, svezli pár stopařů (všichni Němci, jak jinak…) a pozdě odpoledne dorazili do Te Anau. Tam jsme se potkali s Dany kamarádkou Catherine (cestovala po Zélandu na kole, takže a priori sympaťačka:) ). Horší bylo, když jsme potkali Němce, který se právě vrátil z Kepler Track ve dvou dnech. Vypadal naprosto zničeně…

Ubytovali jsme se v nedalekém campu, abychom si dali sprchu. Já bych se bez ní samozřejmě obešel, moře nebo sladká voda stačí, ale Danča byla neoblomná:)

Ve středu jsme vytvořili rekord v dobrovolném vstávání (7:30), který zůstal nepřekonán až do odjezdu na letiště. Díky tomu jsme už v 9 vyrazili s batohy na cestu. Přesně podle předpovědi pršelo vydatné přes noc, čekaly nás mírné srážky dopoledne a pak až do dalšího dne jenom sluníčko. Šlo se nám tím nádherným lesem (podle českých měřítek pralesem) parádně, až do chvíle, kdy jsem si vzpomněl, že jsem na Zélandu už týden a za cca 11 hodin zasedá představenstvo Kooperativy, které schvaluje výběrová řízení. Potřeboval jsem předložit ke schválení hned 2. Jenže co teď? O notebooku i wi-fi jsem si v lese mohl nechat jen zdát a i když jsem měl zélandskou SIM s datovým tarifem, operátor mi odeslal SMS ve smyslu "další zprávy měnící nastavení Vašeho telefonu budou následovat" a tím to skončilo. Takže i ty úseky lesu, které ještě byly pokryty signálem, mi k ničemu nebyly. Zkoušel jsem měnit nastavení telefonu i prohodit SIM s Dančou, ale všechno neúspěšně. Další variantou bylo dlouhý seznam instrukcí nejprve poslat Danče do telefonu. Spojení přes bluetooth se nepodařilo zprovoznit, tak jsem se uchýlil k variantě roztrhání textu do 3 dlouhých SMS, které jsem poslal Danče, ta je složila a z Dany telefonu už prosba o záchranu putovala do Prahy k Alče. V té době mě musela mrznoucí Danča už proklínat. Záchranná akce se ale nakonec opravdu podařila!

Malou perličkou na závěr je už jen fakt, že při posledním prohození SIM dorazila Dance SMS s údaji pro správné nastavení mého telefonu, takže hned po celém tomhle dramatu jsem začal být online (a vzápětí na 2 dny zmizel mimo signál)…

Na Zélandu žije velké množství nejrůznějších ptáků. Celý měsíc mě nepřestávalo fascinovat, jak hloupý nebo líný takový typický zélandský opeřenec je. Nedivím se, že celá řada z nich jsou ohroženi dovezenými predátory. Obvyklou reakci takového zélandského ptáka na blížící se nebezpečí (například přijíždějící auto), je odejít. V lepším případě odskákat. Až když jde opravdu do tuhého, připadá v úvahu vzlétnout.

Chtěl jsem několik těch hloupých zvířat vyfotit, abych měl co ukázat Marcelovi, až se vrátím do Prahy (Marcel je nadšenec do ptactva a fotografování obecně). To se v některých případech ukázalo jako realizovatelné i bez maskování, teleobjektivu a dalších technických vychytávek. Stačilo, aby za náma některý z ptáčků exhibicionistů přišel a začal pózovat. Uznávám, ne vždycky jim to pózování šlo, často se amatérsky dívali přímo do objektivu, ale za malou odměnu na závěr představení to určitě stálo.

V národním parku jsem čekal nedotčenou přírodu s klikatou pěšinou a sem tam nějakou značkou. Když jsme potkali zaměstnankyní národního parku s hráběma a dalším zahradnickým vybavením, bylo mi jasné, že divoká příroda smí začínat až mimo udržovanou stezku. Korunu tomu nasadil malý bagr, na který jsme narazili pozdě odpoledne. Samozřejmě jsme se u něj na chvíli zdrželi, Danča naštěstí má pro moji vášeň pochopení:)

Po 35 km jsme dorazili do campu, postavili stan a vydali se k nedalekému jezírku s vodopádem trochu osvěžit. Na nedostatek osvěžení jsme si nemohli stěžovat. Nechápu, jak tam Danča mohla vydržet tak dlouho (skoro 2 minuty), to musela o ty fotky opravdu hodně stát. Já se během chvilky opláchl a byl zas venku.

Dalšího dne ráno, chvíli před rozbřeskem, náš vzbudila směsice různých podivných zvuků. Od šustění stanu až po rachtání kovu o kov. Nejdříve jsem podezříval někoho ze sousedů, ale po chvíli bylo jasné, že za tím stojí nějaké vytrvalé zvíře. Když randál neutichal a vzdal jsem se naděje na další chvíli zaslouženého spánku, vykoukl jsem ze stanu a spatřil Kea. Ta mrcha nám právě klovala do pláštěnky na batozích, pak přelétla k ešusu a začala si hrát opět s ním. Ne, že by se snažila dostat k čaji pod pokličkou, prostě chytla rukojeť ešusů do zobáku a natřásala s ní nahoru a dolu, že víko na ešusu jen poskakovalo a rachtalo. Ven ze stanu se mi fakt nechtělo, z mojí přítomnosti si Kea nic nedělal, "kša!" si očividně nepřeložil a házení větviček a jiného drobného materiálu ze země mu taky nevadilo. Kdyby nebyl přísně chráněný, tak si sem troufnu napsat, že jsem skončil házením malého kamení:) Stejně jsem ale nakonec musel ven. Jeden z nás se královsky bavil...

Díky zlomyslnému papouškovi jsme opět vyrazili velmi brzo (na naše poměry) na druhou, tentokrát horskou, etapu. Nadšení z pohybu během prvního stoupání vystřídala mírná frustrace, když nás předběhli (opravdu běželi) 2 vedoucí dětské výpravy. Batohy nechali nahoře, seběhli dolů pomoct pomalejším dětem a s dalším batohem na zádech nás za chvíli zase předběhli. Tohle se opakovalo několikrát. Dokonce když jsme zpomalili, předcházeli nás i ty děti… Nahoře se ukázalo, že některé děti jsou už bez vody (kdo byl někdy vedoucím na dětském táboře ví, jak to vypadá, když řeknete "každý si vemte alespoň litr vody" a následně to nezkontrolujete. Předpokládám, že tohle byl ten případ). My byli zásobení dobře, tak jsme se podělili o 3 litry, abysme ukázali, že alespoň v něčem máme navrch:)

Nápad jít kvůli počasí Kepler track (je to okruh) po směru hodinových ručiček se ukázal jako dobrý, odměnou nám byly nádherné výhledy za druhého slunečného dne pochodu. Stejně jako ve středu jsme šli téměř celý den, ale nevynechali jsme žádnou odbočku z hlavní trasy (včetně vrcholku Luxmore nebo jeskyni, kde se člověk musel chvílema téměř plazit), pili vodu dešťovou i z potůčků, prostě žádný stres a žádný problém.

K večeru jsme došli k Lake Te Anau a od auta nás dělila už jen asi hodina cesty. Jenže v okolí byly jen poměrně drahé campy, tak jsme místo návratu k autu sešli z cesty, vydali se podél břehů jezera a utábořili se na divoko na hranici lesa u liduprázdné pláže. Večer jsme usínali za zvuku šplouchajících vln, co víc si přát…

Odkaz na fotky ze Zélandu