2015/08 Filipíny - Palawan

12.8.

Zatím každá část mé cesty po Filipínách byla úplně jiná, než ty ostatní a stejně unikátní byl i tento více než týden, který jsem strávil na ostrově Palawan. Lví podíl na tom měli Miguel (z Malty) a Inese (Lotyška), které jsem potkal v letadle. Miguel seděl vedle mě, tak jsem se s ním cestou dal do řeči a než jsme přistáli, bylo jasné, že budeme chvíli cestovat spolu – nakonec to byl více než týden. Oba jsou pohodoví, přátelští, takoví „opravdoví“ a nedělají si těžkou hlavu z ničeho, co za to nestojí. Takovýhle přístup mám rád. Po 5 letech vztahu vyrazili na cestu, aby neupadli do rutiny a cestují spolu už 8 měsíců. Možná i to je důvodem, proč chtěli vyměnit své soukromí za mou společnost a díky vzájemným sympatiím jsme tak byli tři.

Už ani nevím, jak se ten nápad zrodil, ale všichni jsme se nadchli pro pronajmutí trojkolky. To je oblíbený místní dopraví prostředek postavený z motorky a postranní konstrukce pro další pasažéry. Osobně jsem na ní jel prozatím maximálně v 5 lidech (+ řidič), ale prý se na tom dá jet i v devíti (alespoň po rovině). Je to místní spartánská alternativa taxi. Ve srovnání s půjčením si dvou motorek by výhodou byla pouze střecha, všechno ostatní mluvilo proti – je pomalejší, hůř se řídí, nevhodné do terénu, dražší, ... Na druhou stranu je to výzva – po světě můžete cestovat stopem, tuk-tukem, na kole, motorce, ale příležitostí jet sami na filipínské trojkolce moc není. Byl tu ale problém. Nikdo nám jí nechtěl půjčit. Alespoň ne za přijatelnou cenu. A to jsme samozřejmě zatajovali, že chceme jet až do El Nido. Myslím, že jsme byli první cizinci, kteří si chtěli trojkolku půjčit, ještě k tomu na celý týden. Dívali se na nás jako na blázny.

Den před tím, než jsme opustili Puerto Princesa a vydali se na cestu po Palawan, pozvala nás při návratu z pláže skupinka místních na právě probíhající narozeninovou oslavu. Kromě Emperador (všudypřítomná místní pálenka) nám nabídli i jakousi polévku. Nic podobného jsem nikdy předtím neochutnal. Základem byl syrový tuňák, čili papričky, limetka a okurka (víc si toho nepamatuji).

V podvečer našeho odjezdu, po dni, který jsme z velké části strávili sháněním trojkolky, jsme konečně uspěli – našli jsme majitele ochotného nám jednu trojkolku za rozumnou cenu půjčit. Bohužel až pozdě večer vyplavalo na povrch, že trojkolka není registrovaná a do ilegálního řízení se nám nechtělo, z toho koukal průšvih. Na sehnání jiné trojkolky už nebyl čas a my tak ráno vyrazili trapně na motorkách :(

Po autoškole na „velké“ motorce jsem si na téhle 125 připadal spíš jako na kole. Rozhodně to ale nebyla nuda. Emise tedy nikdo neřeší, takže potkat náklaďák je opravdový plicní zážitek. Rekordmanem byl pak náklaďák pomalu se šinoucí do kopce zahalený do takového černého dýmu, že nebyl ani vidět. Bezpečnost tady nikdo nepodceňuje, většina lidí na motorkách má i helmy. Pravda, v případě spolujezdců většinou v ruce, ale litera zákona je splněna.

Na sever od Filipín se právě proháněl tajfun a my tak zažívali velmi časté a intenzivní srážky dokonce i na poměry období dešťů. Obvykle jsme opět zmokli dřív, než jsme stihli uschnout. Řešením bylo se s tím smířit. Hned první den jsme jeli v tom největším slejváku, abychom dojeli do Sabang včas. Turistické centrum v Puerto Princesa se vyjádřilo jasně. Pokud v Sabang nebudete do 14:00, zakoupené lístky na prohlídku jeskyně nám propadají. Přerezervace není možná.

Když jsme v 13:58 dorazili naprosto promočení do kanceláře v Sabang, dozvěděli jsme se, že stačilo přijet před čtvrtou. Není nad spolehlivé informace z oficiálního zdroje :-/ Vyždímali jsme oblečení a vyrazili na prohlídku podzemní řeky. Byla to úchvatná podívaná – nejvyšší „místnost“ jeskyně je 55 metrů vysoká!

Během období dešťů převyšuje nabídka poptávku, především pak v ubytování. Ideální podmínky pro smlouvání a ve třech lidech jsme tak opravdu měli extrémně levné ubytování. Navíc Miguel a Inese procestovali i země, kde smlouvání je prakticky povinností, takže jsem měl příležitost se od nich leccos naučit. Na oplátku jsem je zasvětil do mnou prozatím objevených tajů Filipín. To zahrnovalo mimo jiné i místní alkohol a Miguel s Inese tak po 8 měsících téměř abstinence každý večer se mnou něco ochutnávali.

Před odjezdem ze Sabang jsem se rozhodl, že nechci být promočený jako předchozí den a oblékl jsem vodě-odolnou výbavu – nepromokavé kalhoty a pončo. S čím jsem už ale napočítal a co se samozřejmě vzápětí stalo, bylo pončo zamotané v řetězu, smyk a já se vezl po mokrém betonu. Mě samotnému se prakticky nic nestalo, trocha odřenin na ruce a noze, ale odnesly to kalhoty, pončo, částečně i batoh a druhé kalhoty. Tak mám za sebou první škodní událost a uvidím, co na to řekne Kooperativa. Na druhou stranu zmoknutí po té nehodě nezní jako špatná alternativa.

Celý týden jsme jeli ve stylu roadtrip. Nechtěli jsme řídit od rána do večera, takže jsme každý den pár hodin jeli a zastavili jsme tam, kde se nám líbilo. Jen z plánovaného přespávání na plážích nic nebylo. Stan Inese a Miguela nebyl v dešti ještě testován, já byl čerstvě bez ponča a deště byly časté a vydatné.

El Nido je malebné městečko a za návštěvu rozhodně stojí. Na nikoho z naší trojice ale neudělalo tak silný dojem, jak bych očekával podle vyprávění jiných cestovatelů a turistů. Může za to snad i počasí (všechny tolik oblíbené výlety lodí byly zrušeny) a vysoká koncentrace turistů (my už byli zvyklí, že jsme jediní bílí široko daleko). A to jsme v El Nido byli mimo sezónu. V našem zapadlém apartmánu jsme podle registrační knihy dokonce byli první hosté po 2 měsících. Naštěstí jsme díky motorkám mohli projet okolí sami. Potkal jsem vůbec poprvé volně žijící opice, vyzkoušel, jaké je to vylézt pro kokos na palmu, získal kvalifikaci v otevírání kokosů pomocí kapesního nože a rukou (nezdá se, ale takový ořech dokáže být kvalitním posilovacím nástrojem), nechal si spravit píchlou duši (úžasná podívaná na lidskou zručnost, to celé za 30 PHP), byl jsem megafonem volán z moře zpátky ke břehu, navštívili jsme vodopád i termální jezírko, kde byste si v klidu udělali vajíčka natvrdo. Prostě paráda. Jedinou výjimkou mezi samými hezkými zážitky bylo setkání s Filipíncem, který se nám nabízel jako průvodce k vodopádům. Odmítli jsme ho, protože pěšina byla na mapě v navigaci vyznačená. On nás upozornil, že ta cesta je značená chybně a alespoň nám ukázal „správnou“ cestu. Ta ale nikam nevedla a jak jsme si ověřili cestou zpět od vodopádů, úmyslně nás ze správné cesty svedl. Bylo to poprvé, co jsem na Filipínách narazil na lidskou svini. Měl štěstí, že jsme ho na zpáteční cestě už nepotkali, protože to by mě veškerá mírumilovnost a klid opustily. Krev mi v tu chvíli v žilách bublala.

Z El Nido jsme se začali vracet v neděli a to je ten správný čas na kohoutí zápasy. Na Filipínách jsou na rozdíl od většiny zemí, kde se kohoutí zápasy provozují, tato klání legální. Čekal jsem kruté a krvavé souboje i dav přihlížejících a sázejících, to celé okořeněné spoustou emocí. To všechno se naplnilo. Stejně jsem se ale dočkal překvapení. Tím prvním byly vsázené částky převyšující všechna má očekávání od „kolik může obyčejný Filipínec vsadit“ až po „jak vysokou částkou v hotovosti může disponovat“. Druhé překvapení mě čekalo po jednom ze zápasů. Do dnes si nejsem jistý, který kohout tehdy vyhrál. Oba mi připadali stejně mrtví. Místní v tom ale měli jasno a polomrtvý vítěz (opravdu ještě dýchal, jak jsem později viděl) neskončil jako Chicken Adobo, ale na klíně místního veterináře. Otrhat trochu peří, toaleťákem vyčistit přeříznuté svaly, do toho trocha jódu, aby se neřeklo, že podceňujeme hygienu, a pěkně svaly opět sešít. Možnost si připlatit za anestezii kohout neměl. Ale prý bude zase v pořádku.

Více než El Nido se nám líbil Port Barton. Pohodové městečko s výbornou atmosférou, minimem turistů a nádherným mořem. Pronajali jsme si na půl dne loď a vypluli šnorchlovat mezi úžasné korály včetně zastávky na ostrůvku skoro jak z dětského obrázku – písečná pláž a pár palem.

Jen budu muset někde sehnat nový nůž, protože mi můj 17 let starý Victorinox někdo z ostatních hostů ukradl. Potkal jsem na Filipínách lidi, pro které by takový obyčejný zavírací nůž představoval značný majetek a nikdo se mě ani nepokusil okrást. A pak potkám někoho z „vyspělého“ světa (AU/UK/PL/DE), komu to za to stojí. Smutné.

Jediné, co mi za celý týden s Miguel a Inese chybělo, byl kontakt s místními. Byli jsme téměř stále spolu. Miguel i Inese ale odlétali z Palawan o den dříve, tak jsem měl jeden večer k dispozici si to vynahradit. Ani jsem si nemusel hostel na poslední noc shánět. Taky jsem pekelně unavenej... Skvělý týden!

13.8.

Když jsem se s Katherine a Gretou  před časem loučil, netušil jsem, jestli se ještě někdy uvidíme. Holky ale za mnou přijely do Manily a my tak měli ještě jeden společný večer. Není moc o čem psát – snad jen, že poprvé v životě jsem v hotelu odmítl pokoj, protože byl naprosto otřesný, hemžící se brouky velikosti celého palce. Pobytu ve městě jsem využil k doplnění výbavy (už mám zase nůž a nově i pořádnou lepící pásku, takže díry ve výbavě můžu upravit) a za pár hodin přistávám na Bali. Jaká Indonésie asi bude?

Filipíny jsou skvělé. Kdyby mi zítra nekončilo vízum, určitě bych ještě zůstal. Je to země krásná, přátelská a pro Evropana i v mnohém paradoxní. „Kafe“ tady znamená instantní 3v1, na espreso jsem narazil jen ve městech a i tam spíš výjimečně. A to tady kávu prosím pěstují. Pobavil mě taky inzerát nabízející práci – požadavky byly jasné. Výška, věk a pohlaví. Mimo jiné jsem si tady rozšířil obzory v oblasti dopravy. Chcete předjíždět, ale blíží se nepřehledná zatáčka? Nevadí! Třeba v protisměru nic nepojede. A kdyby jelo, jste na to 3 a stačí, když se uhne jeden... Dopravní značení i přednosti se na Filipínách moc neřeší. Zvlášť v hustější dopravě provoz prostě plyne a všichni jsou v pohodě. Neustálé troubení neznamená agresivitu, ale „chci jet“, „teď jedu já“, „nechceš svézt?“, „budu předjíždět“, „pozor“, „ahoj“ a podobně. Myslím, že jsem se místní akusticko–automobilní nářečí naučil, jen s „ahoj“ versus „nechceš svézt?“ jsem si občas nebyl jistý. A jízdní pruhy? To je takové doporučení, jakým směrem můžete jet, pokud se vám nelíbí víc některý z pruhů v protisměru...

Na závěr trocha humoru v podání T-Mobile. V Čechách jsem se u T-mobile ujišťoval, že mám aktivní roaming. Prý ano. Už od Saúdské Arábie jsem ale bez signálu. Poté, co jsem jim z Filipín psal z nich vypadlo, že mám roaming jen po EU, že kvůli převodu čísla musím zaplatit 5000 CZK zálohu, nebo roaming nebude. Jak mám ze svého účtu převést 5000 na jejich účet, když potvrzovací SMS mi přijde na jejich SIM, která mi nefunguje dokud nedostanou 5000... na to už experti v T-mobile odpověď nemají :-) 

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila

2015/07 Filipíny - Sagada

28.7.

Měl jsem představu, kolik toho stihnu napsat cestou do hor, ale realita byla jiná. Prvním busem do Manily jsem jel převážně oblastmi nepokrytými signálem, standardní třídou. To znamená bez klimatizace (když je bus v pohybu a vzduch se hýbe, je to v pohodě, jinak je to stroj na jezírka – na každého člověka jedno), 5 sedaček vedle sebe místo 4 a ulička zacpaná stojícími lidmi a zavazadly. Na Filipínách se v běžné hromadné dopravě neříká „máme plno“, je na každém člověku, jestli se dokáže vmáčknout. Po 9 hodinách cesty jsem po druhé hodině ranní dorazil „někam do Manily“ s plánem „jet na sever do hor“. Telefon a stabilní síť naštěstí dokážou zázraky, takže za chvíli jsem věděl, z jaké části Manily mi jede bus do Baguio. I když je doprava na Filipínách a v Manile obzvlášť pěkný chaos, nemohu hromadné dopravě upřít ohromnou dostupnost a efektivitu. V Legazpi jsem pronikl do tajů cestování jeepney (prodloužený jeep s dvěma řadami lavic proti sobě, slouží především jako dopravní prostředek na střední vzdálenosti) a za pár minut jsem seděl ve správném jeepu. Díky navigaci jsem věděl, kde vystoupit, a pohodlně se tak uprostřed noci dostal přes skoro půl Manily přímo k mému autobusovému nádraží za zanedbatelných nákladů. Manila opravdu nikdy nespí.

Do Baguio jsem jel dalších 7 hodin, dal si oběd a nastoupil do posledního busu, který mě těch zbývajících 150 km skrz hory za dalších 6 hodin dopraví. A to byl zážitek. Nejen, že cesta vede serpentinami 2 km nad mořem (buď jsme projížděli mlhou nebo pršelo, takže fotky bohužel nejsou), ale hlavně jsem si společně s obědem v Baguio pořídil první otravu jídlem. Cesta se tak změnila v šestihodinový privátní horor, během kterého jsem se soustředil výhradně na to, aby mě obsah žaludku a střev neopustil dřív, než se dostanu do cíle, tedy do Sagady. Párkrát mnoho nechybělo, ale nakonec jsem to ještě ustál. Tohle už zažít podruhé nepotřebuju.

V horách jsou samozřejmě všudypřítomné utrhané části silnic a pozůstatky po závalech. Jeden takový čerstvý zával nám zablokoval cestu. Naštěstí během pár minut přijel ten dokonal lidský vynález – bagr – a my měli během chvilky opět volnou cestu. Paradoxně se všechno to sezení v kanceláři a u počítače ukazuje jako skvělá příprava na cestování – z 26 hodin jsem jich 22 strávil na zadku v autobuse...

Druhý den ráno mi po 13 hodinách spánku bylo už celkem dobře, tak jsem se opět mohl vrátit do normálního života. Poté, co jsem našel pekárnu a koupil snídani (pečivo mají na Filipínách dobré a extrémně levné) a zaregistroval se v turistickém centru (nutnost v některých oblastech), vydal jsem se porozhlédnout po okolí. Ze Sagady mám jednoznačně nejlepší dojem mezi všemi městy a vesnicemi, které jsem zatím viděl. I klima je tady v cca 1540 m.n.m. výrazně chladnější a tak jsem si cestou lesem mezi těmi borovicemi připadal jak na Šumavě. Alespoň do okamžiku, kdy jsem uviděl kolibříka. Sagada je známá „úsporným“ způsobem pohřbívání – mrtvé tady nezakopávali do půdy, ale rakve místo toho věšeli na skalní stěny. Těch tady mají dost :-)

Právě u rakví mě zastihl déšť a než jsem se vrátil do hostelu, byl jsem totálně promočený. Ve vlhkosti kolem 97% ale nic neusušíte – jedinou šancí je snížil relativní vlhkost pověšením na slunci (to ale musí svítit, že?), nebo to usušit na sobě.

Během období dešťů se tady v horách po úsvitu obvykle vyjasní, před polednem zatáhne a odpoledne začne pršet a prší do večera nebo i do noci. Zdálo se tedy rozumné jít brzo spát – v tom dešti toho stejně moc dělat nemůžu a v hostelů jsem jediný host. Vlastně jsem úplně sám poprvé od příletu na Filipíny. Tady je opravdu vidět, že není sezóna. Jdu spát, zítra vstávám brzy na východ slunce.

29.7.

Dneska jsem vstával ve 4, abych po 5 byl na dobrém místě (vrchol Kiltepan) s výhledem na východ slunce. Kdo víte, jaký mám vztah ke spánku si nejspíš musíte myslet, že jsem se pomátl. A jak jsem se později sám přesvědčil, je to skutečně tak.

Ještě než se dostanu k důkazu, popíšu předcházející události. Dlouze vyspávat může být v některých částech Filipín problém – žije tady ohromné množství psů (obzvláště v Sagadě jich bylo...) a kohoutů (jsou tady legální kohoutí zápasy a každou neděli zápasníků ubývá, je tedy nutné neustále doplňovat stavy). Nejen tahle zvířata pak ráno dělají takový kravál, že člověk raději vstane. V Sagadě to zašlo ale až moc daleko. První kohout zakokrhal v 2:30. Jako bych viděl všechny ty ostatní kohouty, které vzbudil. "Proboha, já zaspal! Soused už kokrhal, bude svítat. To musim kokrhat taky, abych nebyl za retarda!". Za chvíli kokrhala celá Sagada. V tom se fakt nedá spát! Ovšem východ slunce byl kouzelnej, navíc jsem měl notnou dávku štěstí. Celá obloha byla zatažená s výjimkou úzkého pruhu právě na východě. Cestou zpět jsem se byl zeptat v turistickém centru, jestli neví o někom, kdo také plánuje prohlídku jeskyní (sólo vstup stoji stejně jako pro 2). Samozřejmě, že tam právě přišly 2 Slovinky a měli jsme skupinu. Fakt nevim, kde to štěstí beru :-)

K snídani jsem si dal nejlepší jogurt svého života (s medem, oříšky a ovocem – vše místní a čerstvé. Tedy až na mléko v prášku na výrobu toho jogurtu...) a výborný citronový koláč (citrony tady také pěstují). Odpoledne jsme se s průvodcem (zde opravdu nutnost) vydali projít 2 propojené jeskyně. Namlsaný z Cave Stream na Zélandu jsem měl vysoká očekávání a nebyl jsem zklamán. Tohle byl opravdu prvotřídní zážitek. Netopýři, koupání, spousta lezení, protahování, ... Jen škoda, že to nebylo delší (trasa je údajně dlouhá 4h, my to ale prošli za 2h).

A tady je slibovaný důkaz. Celé odpoledne pršelo, když ale k večeru začal déšť slábnout, rozhodl jsem se. Je na čase vyzkoušet hamaku naostro. Vyrazil jsem tedy ze Sagady k malému horskému jezírku Danum. Mezitím déšť ovšem opět zesílil. Akorát jsem stihl kousek nad jezerem výhled na západ slunce (takže to mám dneska komplet) a vyrazil do lesa/džungle najít 2 vhodné stromy. Záměrně jsem chtěl první ostré přespání v hamace v náročnějších podmínkách, ale chvílemi jsem si už říkal, jestli to nepřehánim a nezbláznil jsem se. Místo přespání v hostelu za pár korun (resp. pesos) v dešti a s čelovkou za pomocí toho, co les nabízí, nejprve věším pončo a pod něj následně hamaku. Teoreticky jsem to měl rozmyšlené. Co je ale podstatnější – fakt to fungovalo! Všechno zůstalo suché, já teď po večeři ležím v hamace a poslouchám bubnování deště na pončo. Skvělý pocit!

31.7.

Hamaka byla nečekaně pohodlná. Standardně nespim na zádech, tak jsem velká očekávání neměl – budík jsem si nařídil jen pro jistotu s předpokladem, že 11 hodin stejně spát nemůžu. Šlo to. Vyspal jsem se líp než v hostelu. Žádní kohouti, psi, auta, ... Jenom božský klid. Navíc jsem se vzbudil opravdu suchý, takže jsem ráno jen usušil pončo a šel do Sagady, odkud mě jeepney dovezly až do Banaue.

Banaue je dalším z turistických/backpackerských center v horách. Během obědu jsem se tady seznámil se starším australským párem, který toho po světě nemálo procestoval s karavanem a do Banaue se teď pravidelně vrací a snaží se pomáhat místním v odlehlých oblastech. Velmi zajímavé vyprávění (chvílemi monolog, on se asi rád poslouchal :-)) o začarovaném kruhu chudoby a z našeho pohledu primitivnímu chování lidí žijících relativně izolovaně stále jako před stovkami let.

Nechtěl jsem si nechat ujít Batad, odlehlou vesničku v horách obklopenou rýžovými terasami starými přes 2000 let. Optimálním logistickým řešením, jak stihnout projet okolí Banaue i Batad za den a půl, bylo nejprve vyrazit do Batad. Až do Batad nic nejezdí (nevede tam silnice) a i spojů na nejbližší konec silnice je jen pár za den. Ovšem poslední nejel ve 4, jak tvrdili v turistickém centru, ale ve 3. Tahle informace v 15:05 nepotěší. Nevadí, ještě jede poslední jeepney v 15:30 do sousedního údolí a odtud do Batad do hodiny a půl dojdu. Jene tenhle jeep kvůli technickým problémům vyjížděl pozdě a po cestě vypověděl službu úplně.

Nakonec nás po 4 hodinách už za tmy odtáhl jiný jeep na ocelovém prutu (lano nebylo po ruce, ale jeden z jeepů právě vezl cca 7-metrové pruty a Filipínci umí improvizovat). V důsledku toho jsem ale s čelovkou do Batad, kam zavedli elektrický proud teprv před několika lety, dorazil v deset večer, tedy dlouho po západu. I když možností ubytování jsou v Batad desítky, nebylo mi to nic platné, protože celá vesnice spala. Dokonce jsem vlezl i k někomu domu (no co, měli tam ceduli, že můžu dál), ale nikde jsem nikoho nenašel. Ve chvíli, kdy jsem se jal hledat 2 stromy s vhodným rozestupem, objevila se Josefina, která vzbudila svého známého a já tak nakonec měl postel, sprchu a dokonce i vyhlazené pivo.

Ráno jsem brzy vstal a téměř oběhl okolí Batad (vodopád i terasy), abych stihl bus zpět do Banaue. Když jsem se vrátil pro batoh, trhl jsem další rekord v pocení – tentokrát mi z trika na zem stékaly kapky. A to mě nejnáročnější část teprv čekala. Pod rozpáleným sluncem s batohem na zádech byly na cestě místy schody tak vysoké, že co krok, to prakticky dřep na jedné noze. Po těch týdnech fyzického lenošení to byl drsný tréning.

Odpoledne v Banaue jsem strávil procházkou po vyhlídkách na rýžové terasy a na doporučení Australanů uzavřel okruh návratem skrz terasy. Doteď nevím, jestli se mi snažili poradit nádhernou trasu, nebe se mě pokusili zbavit. Byla to totiž nádherná cesta, ze které bych se ale bez navigace nejspíš už nikdy nevrátil. Navigator (aplikace pro Android) se mi na cestách zatím velmi osvědčila – i bezplatné mapy obsahují poměrně přesné trasy stezek, kam lidé obvykle chodí jen s průvodci. Podíval jsem se tak už na mnoho „skrytých“míst, aniž bych musel mít průvodce.

Obyčejná cesta mezi rýžovými terasami nakonec byla jedním z top momentů na Filipínách. Jen doteď nevím, jestli ten had, na kterého jsem málem šlápl, nebyl jedovatý...

3.8.

Noční přejezd busem do Manily byl nečekaně pohodlný. Jakmile jsem skončil s psaním, usnul jsem a po 9 hodinách cesty mě v Manile museli budit :-) Ve 4 ráno bylo na ubytování se příliš brzy, tak jsem zvolil nejdelší cestu k hostelu – pěšky. I když se mi Manila nelíbí a vracím se sem především z logistických důvodů, nemůžu popřít určitou fascinaci tímhle špinavým městem. Ohromné množství lidí tady přespává na ulici – na kartonech od krabic, na hadrech, nebo rovnou na betonu, malé děti nevyjímaje. Na druhou stranu ani v těch nejchudších čtvrtích jsem se necítil v nebezpečí. Malé děti si s vámi chtějí plácnout a ptají se vás na jméno, ty větší si s vámi chtějí zahrát basket (nejoblíbenější místní sport). Když jste o hlavu vyšší než všichni ostatní, musíte jim za hlasitého povzbuzování ukázat, že vy na ten koš vyskočíte :-) Dospělí si s vámi občas chtějí povídat, nebo vás prostě pozvou na skleničku Emperador. Nezapomenutelné bylo setkání se ženou, která ke mě natahovala ruku, když jsem kolem procházel. Žebráků potkávám tolik, že už jsem zcela automaticky prohlásil, že peníze nedávám. Na to mi ona plynou angličtinou odpověděla, že chce jen prázdnou plastovou lahev, kterou jsem držel v ruce (najít tady odpadkový koš obvykle chvíli trvá). Živí se sběrem odpadu a sama se označila jako „scavenger“. Nejsem z Čech zvyklý na bezdomovce ovládající cizí jazyky.

Hlavním důvodem, proč jsem příjezd nasměřoval na sobotu bylo pozvání Moniky a Paola na víkendovou prohlídku Manily. Poté, co jsem si na pondělí koupil letenku na Palawan (v horách bylo i na wifi tak mizerné připojení, že jsem tam rezervaci nikdy nedokončil) a dohnal část spánkového deficitu, vyrazil jsem odpoledne s Monikou na prohlídku okolí – tržiště, nákupní centra, parky, ...

Na večer jsem byl pozván na narozeninovou oslavu, ale protože se Monika zdržela na pracovní akci, nic z toho nebylo. Vyrazil jsem tedy do baru na střeše hostelu za společností. Stále mě baví kontrast mezi křesťany z Evropy a Filipín – „Hi, my name is Mark and I’m gay“ není netypický způsob představení. Na sex obecně se tady dívají mnohem otevřeněji.

Cestou do historického středu města (Intramuros) jsem objevil další derivát české kuchyně – tentokrát hovězí guláš. Pouze ho jinak nazývají a podává se samozřejmě s rýží. Stejně jako když přijdu k Hintnausům na návštěvu. Přemýšlím, kdo se to od koho naučil. Intramuros je pěkné, ale zázraky nečekejte. Nejstarší budovy pochází z dob španělské kolonizace a jsou tedy cca 400 let staré.

Nechal jsem se tady pěkně napálit. Abych nemusel běhat přes 4-6proudé silnice (v jednom směru), nechal jsem se zbývající kousek do Intramuros svézt koňským povozem. Taková snobárna, přiznávám. Oproti plánu jsem byl do intramuros nejen dopraven, ale i proveden a následně podveden. Z původních „padesáti“ PHP se na konci vozka dožadoval „patnácti“. Patnácti set. Co teď? Adekvátní cena by byla tak 300. Nakonec to vyřešila 500 PHP bankovka. Na vyjednávacích schopnostech budu muset ještě zapracovat, abych člověka dožadujícího se 1500 přesvědčil, aby mi na 500 ještě něco vrátil :-)

Víza mám už jen na týden a půl, tak bylo třeba vymyslet další krok. Využil jsem na filipínské poměry dobrého připojení na web a koupil letenku na Bali. Bali jsem se původně chtěl obloukem vyhnout, protože mě nebaví žít v bublině pro turisty, ale potkal jsem v Manile pár lidí, kteří byli z Bali nadšení, tak tomu dám šanci.

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila