2015/07 Filipíny - Legazpi

14.7.

Právě jsem ve Vídni sednul do letadla. Poslední dny a týdny byly pro mě poměrně hektické. Když jsem právě nezařizoval něco, co bylo nutné stihnout ještě v Čechách, nebo jsem nesháněl a nenakupoval výbavu na cestu, snažil jsem se všechen zbývající čas strávit s lidmi, které teď možná dlouho neuvidím. Stejně jsem se nestihl rozloučit se všemi. Když jsem před odjezdem začal chodit s Kamčou, bál jsem se, že se že se zamiluju tak moc, že nebudu chtít odjet. Nejspíš jsem „chladnokrevná bestie“, protože se tak nestalo a já stejně odlétám.

Nechtělo se mi dneska vstávat nekřesťansky brzo na bus z Prahy v 3:30. To naštěstí má řešení, takže jsem se místo spánku v klidu sbalil – bez jídla a pití jsem se vešel do 18kg, což považuji za úspěch vzhledem k rozsahu výbavy, kterou s sebou beru.

Na rozdíl od let minulých, kdy jsem většinu rozhodnutí důkladně plánoval, je cesta přede mnou vše, jen ne naplánovaná. Před chvílí jsem si udělal rezervaci letenky z Manily do Malajsie, aby mě na Filipíny vůbec pustili. Hostel najdu na letištní wifi z Říma nebo Rijádu a kam se vydám z Manily se rozhodnu až namístě.

16.7.

Cesta do Manily proběhla v klidu. V Římě sice vyhlašovali, ať se cestující „Štredž“ dostaví na přepážku aerolinky, kde mě začali zkoušet, jestli mám vízum do Saudské Arábie. Oponoval jsem, že na přestup mám cca 4h a vízum je třeba až od 12 nebo 18 hodin. Prý ale může být problém, že nemám zpáteční letenku. Nakonec aerolinkám stačila čerstvě rezervovaná letenka do Kuala Lumpur. Imigrační v Saudské Arábii i na Filipínách mě „zklamaly“ – na nic se mě neptali, nechali mě bez otázek projít a já tak nemůžu psát, jak mě nechtěli pustit přes hranice… 

Vzrušení jsem si vynahradil, jakmile jsem opustil klimatizovanou letištní halu v Manile. Hostel jsem si na cestě zarezervoval pár kilometrů od letiště a tak jsem se v rámci poznávání Filipín rozhodl jít pěšky a vytrvale odmítal všechna taxi. Už pár set metrů od letiště v úzkých uličkách plných dětí i dospělých, psů i vychrtlých koček jsem byl za exota. Do hostelu jsem dorazil úplně promočenej vlastním potem. Jediný suchý kousek trika jsem měl na břiše tam, kde jsem měl peněženku na těle. Ta peněženka, jak jsem záhy zjistil, není nepromokavá, takže mým večerním programem bylo sušení pasu a obou mezinárodních řidičáků, jedno pivo (překvapivě dobré, pokud mi chuť nezkreslila ohromná žízeň) a pokec s pár ostatníma backpackerama. Lion’s Den Backapkers je parádní hostel, je tedy i bazén :)

Dneska jsem se pustil do plánovní cesty po Filipínách přerušeného jen cestou na nákupy. Jídlo na ulici mají dobré, ale hlavně jsem právě ochutnal nejlepší banán svého dosavadního života. Jako by chuť celého velkého banánu byla napěchovaná v téhle miniaturní verzi.

Po návratu z nákupu jsem tentokrát měl suché triko a byl jen lehce orosený – že bych se tak rychle aklimatizoval? Snad za to může i život bez klimatizace, absence batohu a fakt, že jsem rychlost chůze snížil na polovinu, tedy standardní filipínské ploužení…

19.7.

Předevčírem na snídani jsem potkal 3 Němce, kteří nezávisle na sobě přijeli k nám do hostelu. Jeden z nich, Daniel, chtěl stejně jako já zdolat sopku Mayon, tak se ke mně přidal.

Původně zanedbatelný počet lidí v našem hostelu se nečekaně zvedl na 13 a tak jsme všichni společně vyrazili od centra (resp. do Makati) na lehce dekadentní večer zahrnující trpasličí box apod. Vlastně ten večer byl dražší než předchozí 3 dny dohromady :) Po návratu do hostelu došlo na bazén i skluzavku. A já si pořád říkal, proč tam ta skluzavka je…

Včera jsme s Danielem přiletěli do Legazpi. Mají tady nejmenší letiště, jaké jsem kdy viděl, včetně vtipné miniatury pásu na výdej zavazadel. Během cesty mi Daniel popisoval, jak má 2 batohy a v tom menším z nich má pas, platební kartu, peníze i ostatní doklady – prostě všechny cenné věci, které si drží neustále při sobě. Cestou k Mayon Backpackers (mimochodem slušný hostel) si ale Daniel vzpomněl, že právě tohle zavazadlo zapomněl na letišti… Filipíny se zatím ukazují jako země velmi slušných lidí (pokud pominu „přirážky“ za bílou kůži v taxi apod.) – batoh se všemi cennostmi na letišti stále byl!

Zatímco Daniel odpočíval (prospal 17 hodin během jediného dne…), vydal jsem se na průzkum okolí. Bylo obvyklé vlhko a vedro, tak jsem vyrazil na cestu v kraťasech bez trika. Po chvíli mi začalo být divné, že jsem v celém okolí jediný člověk „nahoře bez“. Pokud někdy pojedete na Filipíny, vyvarujte se faux pas a triko si raději vemte, takhle neoblečené lidi tam potkáte akorát ve slumech.

Tourism office je do neděle zavřená, takže s povolením na zdolání vulkánu si musím počkat. Seznámil jsem se během odpoledne alespoň s několika místníma a večer strávil s Monicou a Paolem (oba z Manily) na střeše hostelu. Všichni ostatní backpackeři byli celý večer přikovaný ke svým telefonům. Nechápu, jak může tolik lidí bavil vyrazit do světa a pak trávit téměř veškerý čas válením se u televize nebo s telefonem v ruce. Snad to není reprezentativní vzorek backpackerů, ale tohle by mě být jimi fakt nebavilo.

Rozepsal bych se víc, ale jsou věci, za které se tady může jít sedět…

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila