2015/07 Filipíny - Calaguas

25.7.

Do Legazpi jsem letěl, abych zdolal Mayon a zaplaval si se žraloky. Cesta na sopku je aktuálně zakázaná a na žraloky zas není sezóna. Ve skutečnosti to ale vůbec nevadí, strávil jsem tady pod nejaktivnějším a nejkrásnějším vulkánem Filipín celý týden, protože to prostě stálo za to.

Z Katherine a Grety se staly naše průvodkyně po okolí a navíc naši partu příležitostně rozšiřovaly různé sestřenice, bratranci a kamarádi. Odpoledne jsme obvykle trávili na pláži, u jezírka s vodopádem v pralese, výletem na Lignon Hill, Mayon Rest House (cca 6 km od vrcholu vulkánu, tam se ještě můžete podívat aniž byste riskovali otrávení jedovatými plyny), ruiny kostela Cagsawa apod. Večer jsme obvykle vyrazili do místního baru, do Grety obchůdku nebo na střechu hostelu. Některý alkohol je tady opravdu levný (např. místní rum pořídíte za cca 60 CZK / litr) a stejné překvapení mě čekalo i v baru – napřed jsem si říkal, že ten koktejl o tolik levnější než v ČR není, pak ale místo skleničky přinesli třílitrový džbán. Na Filipínách se prostě abstinuje těžko…

Neméně zábavné je poznávání filipínské kuchyně. Ochutnal jsem tedy na ulicích všechno, co se dalo. Většinou ani nevím, jak se to jmenuje a občas ani z čeho to je připravené. Koupit si něco k jídlu je extrémně snadné, většina ulic je doslova lemovaná obchůdky a stánky s jídlem. Mango, meloun, papája, avokádo, ananas i spoustu dalších druhů ovoce jsem tady ochutnal čerstvé, šťavnaté, nesrovnatelné s tím, co jsem kdy koupil v Čechách. Na místním ananasu si pěstuju závislost :-) Další rozsáhlou kategorii tvoří ovoce, které jsem jedl poprvé. Zmíním alespoň Santol – pod žlutou slupkou tvarem a velikostí připomínající pomeranč se skrývají semena obalená dužinou. Nedá se to ale ani jíst, ani žvýkat, je třeba z toho v puse vycucat všechnu chuť a zbytek vyplivnout. Dlouho jsem přemýšlel, co mi chuť santolu tak intenzivně připomíná. Závěr mě samotného překvapil – santol chutná jako kyselejší jahoda.

Obvyklým jídlem na Filipínách je rýže (a že jí umí připravit) s různými obvykle masovými směsi. Vegetarián by měl v některých podnicích problém. Nebudu se už víc rozepisovat o jídle, to by bylo na celou kapitolu. Zmíním alespoň výborné mořské plody, smažené banány v cukru a medu, siopao (kynutý knedlík plněný obvykle vepřovým – kdybych na Filipínách zůstal déle, naučim je k tomu už jen připravovat zelí…) a balut. Balut na Filipínách obvykle ještě nemá kosti ani zobáček a chutí se od vejce zásadně neliší. Jen pizza, ta mě na Filipínách zklamala – vypadalo to hezky, bylo to dobré, ale jako pizza to rozhodně nechutnalo.

Připadá mi, že se v mnoha ohledech Filipíny více podobají Evropě, než tomu, co jsem slyšel o Asii. Třeba tady můžete smrkat (dodatečná oprava - prý je to tady neslušné, ale místní jsou tak tolerantní, že to nepřiznají...) K jídlu dostanete příbor (pravda, příbor tady znamená vidličku a lžíci, ale co byste chtěli krájet?), jen se nenechte vyvést z míry, když vám někdo z přátel u stolu sáhne do misky toho, co jste si objednali. Jídlo se tady sdílí. Filipínci jsou obecně velmi společenští a přátelští a rádi se s vámi dají do řeči. V tom jim obvykle nebrání jazyková bariéra, protože i když doma mluví jedním ze svých mnoha jazyků / nářečí, téměř všichni ze školy umí obstojně anglicky. Navíc angličtina bývá také pracovním jazykem a není výjimečné narazit na Filipínce bavící se mezi sebou anglicky. Orientaci cizincům usnadňuje i fakt, že naprostá většina nápisů, dopravního značení apod. je opět v angličtině.

Šokující pro mě byl snad jen způsob, jakým Filipínci upoutávají pozornost. Syčením („Tssss!“) volají číšníka i kamarády. Tvářili se překvapeně, když jsem jim popisoval, že takhle si u nás mohou dovolit zavolat tak akorát na psa. Na Filipínách to ale není nezdvořilé! Tak kdyby na vás někdo zasyčel, přesvědčte se napřed, jestli dotyčný není z Filipín dříve, než se začnete prát :-)

Když jsem v Manile jel taxi, myslel jsem, že řidič poslouchá nějakou lovesong stanici. Až v Legazpi jsem zjistil, že pomalé zamilované songy tvoří asi 90% filipínského repertoáru. Filipíňané navíc milují karaoke a musím uznat, že spousta z nich umí opravdu výborně zpívat. Karaoke bary najdete prakticky všude – např. na střeše našeho hostelu v Legazpi za barem pod plachtou nebyla pípa, jak jsem očekával, ale karaoke…

Od té doby, co „omnia mea mecum porto“ dokonce i v materiálním pojetí, trvají mi některé věci, které bych v Praze zvládl do hodiny, klidně i půl dne. Může za to třeba mizerné připojení na web a nepomůže ani okamžik, kdy vypadne proud a celé město se na hodinu ponoří do tmy. Místní jsou na to už zvyklí, tak jen v klidu vytáhnou záložní zdroje světla. V hostelu v Legazpi to bylo náročnější i s dostupností kohoutkové vody. Ta tekla cca polovinu dne, takže obyčejné praní oblečení bylo malým dobrodružstvím. Stejně tak „sprcha“ spočívající v polévání se dvěma litry vody.

Filipíny zahrnují více než 7 000 ostrovů. I proto mi přišlo paradoxní, že někteří Filipínci neumí plavat. A vůbec jich není málo. Možná se na to dívám skreslenou optikou vnitrozemního národa zdravícího se „Ahoj!“, ale nenechal jsem to jen tak. Začal jsem s Danielem učit holky plavat a můžu tak prohlásit, že Filipíny mají o alespoň jednoho neplavce méně.

Daniel po Asii cestuje už cca 3 měsíce a tohle je podle jeho slov poprvé, kdy se dostal mezi místní. Věřím, že i v budoucnu budu úspěšnější. Potkávat ostatní backpackery je fajn, ale abych skutečně poznal země, kterými cestuji, neznám lepší cestu, než se spřátelit s domorodci.

26.7.

Na cestě zpět do Manily a dále na sever do hor jsem se rozhodl si udělat jednu zastávku, a sice na ostrovech Calaguas. Měl jsem doporučení od Monicy a Paola podložené nádhernýma fotkami. Navíce Greta, Catherine a její sestřenice Ann chtěly na Calaguas jet následující týden takže je stačilo přesvědčit, že tam chtějí jet hned a bylo to :-) Jen Greta na poslední chvíli odřekla, takže jsme jeli ve třech.

Holky na cestu vyrazily jen s kabelkami. To jsem opravdu nečekal. Na ostrově jsme plánovali zůstat 2 nebo 3 dny. Kam dáme jídlo a pití? Nakonec to nebyl problém, v obchodě nám všechno zabalili a my tak vyrazili na dvouhodinovou cestu malou lodí s krabicí :-) Rozhodli jsme se pro kratší variantu pobytu na ostrově, další noc by znamenala výrazně dražší dopravu (jak se ukázalo, je to tím, že posádka lodi se nevracela zpět, ale zůstávala s námi na ostrově).

Po příjezdu nás čekalo něco, co lze stručně popsat jako ráj na Zemi. Kokosové palmy, pláže z bílého písku a nádherně průzračná voda. Tentokrát bez odpadků, které jsou jinak na Filipínách téměř všudypřítomné. I když byl právě víkend, sdíleli jsme celou pláž jen s několika dalšími návštěvníky a domorodci (někteří Filipínci rádi cestují a na spoustě míst tak domácí turisté převládají nad těmi zahraničními). Rodina, od které jsme si na pláži pronajali 2 stany a přístřešek nás prakticky adoptovala a já si tak ostrovního života alespoň na krátkou chvíli mohl užívat se vším všudy. I když jsem k večeři uvařil trochu těstovin, nemohl jsem odmítnout pozvání na čerstvě nachytané kraby. Stejně jsem to vařil hlavně, abych vyzkoušel, že ten nový vařič na tekutá paliva funguje :-) Jen si příště musím dát větší pozor – „Filipino style pasta sauce“ je jen přeslazený kečup a různé náhražky typu voda + olej místo sýru jsou v obchodech také běžné.

Byl tu ale jeden problém. Když jsme nakupovali, plánovali jsme ještě zůstat 2 noci. Ve finále jsme na ostrově ale trávili noc jen jednu. Co s tím vším alkoholem? Přece to nepovezem zpátky :-) Po „tancování ve vlnách“ i půlnočním focením blesků, když jsme jen tak leželi na pláži, přišla k nám místní fena, stočila se mezi nás do klubíčka a vzápětí usnula. Vím, že to zní divně, ale ta důvěra a všechno okolo – byl to silný zážitek.

Když mě v 5:00 vzbudil budík, říkal jsem si, že margaritu už nikdy nechci vidět. Šel jsem se podívat na nádherný východ slunce následovaný neúspěšným pokusem ještě usnout – hned po východu začalo být standardní vedro. K snídani jsme dostali sušené a smažené ryby s rýží (rýži tady jí prakticky stále a ke všemu). Co následovalo mi ze všeho nejvíce připomínalo návštěvu příbuzných na Moravě. Tady jenom místo švestek používají kokosové mléko. Odmítnout další rundu je bez urážky hostitele prakticky nemožné. V tom vedru se stejně nic dělat nedalo, tak jsme strávili dopoledne s místními a jejich „kokosovicí“.

Pak jsem dostal chuť si zaplavat a šel jsem do moře. Nenamazanej. Alespoň ne krémem na opalování. Až dosud jsem ostré slunce na Filipínách nezažil (přeci jen je období dešťů, nebo alespoň oblačnosti) a fakt, že tentokrát slunce žhne jak blázen, jsem neřešil. Voda byla naprosto dokonalá a já plaval pořád dál a dál k jednomu ze vzdálenějších ostrovů. Byla to myslím nejdelší trasa, kterou jsem za tu více než hodinu kdy bez pauzy uplaval. Na břehu prý o mě měli strach, tak se za mnou vypravili. Měl jsem tedy část cesty lodní doprovod a taxi zpět. Jsem rád, že jsem na tom slunci neplaval ještě zpátky. Už takhle jsem byl za tu hloupost několik dní pěkně rudý.

Po nejlepších kalamárech, jaké jsem v životě jedl (v omáčce z čerstvě nastrouhaného kokosu) byl čas na návrat na Luzon. Tam jsme se rozloučili a já sedl do autobusu a vydal se na dlouhou cestu na sever do hor.

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila