2015/03 Nový Zéland - Abel Tasman

Ani já ani Danča jsme si nehodlali rozchodem poslední týden společného cestování kazit. Nezávislý pozorovatel by stěží dokázal poznat, že už nejsme pár. Ve prospěch téhle teorie mluvily i zprávy typu "Prohlížel jsem si vaše poslední fotky. Tak koukám, že jste na NZ krizi překonali". Stejně jako předchozí 3 týdny jsem si užil i ten poslední, cítil jsem se s Dančou vedle sebe skvěle, jen kdesi v pozadí visela nevyhnutelná skutečnost, že to všechno skončí.

Na pondělí jsme měli naplánovány výlet po Farewell Split – je to pár set metrů široký a několik desítek kilometrů dlouhý srpek nafoukaného písku ohraničující část Golden Bay. Zaparkovali jsme ve stínu (na Zélandu bylo třeba pamatovat, že jsme na jižní polokouli a slunce tedy putuje "opačně") a vypravili se po parádní písečné pláži podél vnitřní části pobřeží. Viděli jsme cestou i velrybu! (ok, byla relativně malá, chcípla, ležící na břehu, ale velryba to byla). Ve chvíli, kdy jsme vylezli na sluncem rozpálené písečné duny pod bezmračnou oblohou, připadal jsem si jako v jiném světě. Vnější strana Farewell Split, po které jsme se vraceli, byla v ostrém kontrastu s první polovinou výletů. Místo klidného moře břeh omývaly pořádné vlny a vítr unášel ostře sekající písek přesypávající duny.

Ještě za pozdního odpoledne jsme vyrazili k Abel Tasman, abychom stihli vybrat peníze a zaplatit kajaky, než půjčovnu zavřou. Tentokrát jsem už zase řídil já a přiznávám, že nevím, jak to v těch ostrých zatáčkách na našich sjetých gumách předchozí den Danče pískalo jen 3x. Tentokrát začala počítat Danča, ale po chvíli ji ty naskakující vysoký čísla přestaly bavit:) Ubytovali jsme se v nejvzdálenějším, zato ovšem zdaleka nejhezčím z trojice blízkých kempů, v Old Macdonalds camp. Věřili byste, že Danča nezná písničku Old Macdonald farmu měl?

Vstávali jsme pozvolně a stejně volným tempem jsme se balili do našeho deblu. Po absolvování suchého nácviku nalézáni z vody a po Dany vyprávění o hodinové instruktáži na moři, kterou zažila při první návštěvě Abel Tasman, jsem počítal s podobnou otravou i v našem případě. Naštěstí v tento pozdní čas odjezdu jsme celou skupinu zákazníků tvořili my dva, tak jsme sedli do kajaku, ukázali, jak synchronně umíme pádlovat i ovládat loď, že na tom fakt nesedíme poprvé a rovnou jsme mohli jet. Konečně na moři! S mořským kajakem jsem byl na řece, kanálech i jezerech, ale až tentokrát konečné na moři!

Podél pobřeží se nám nádherné pádlovalo a nevynechali jsme ani žádný z ostrovů. Když jsme zastavili na odlehlé pláži, přilákali jsme i dvojicí zvědavců na kajaku:) Celkově vše vypadalo jako ráj na zemi. Písečné pláže obklopené pralesem (některé dostupné jen po vodě), teplé moře, prostě jako na ostrově v Karibiku. Chtěl jsem na Zélandu ještě vidět lachtaní mláďata, když nám to nevyšlo u jezírka u Kaikoura, a lachtana ve vodě, ne jen smrdící lachtany na pláži. Vyšlo nám obojí najednou.

Odpoledne jsme přijeli do Anchorage camp, zaplavali si (v zálivu nechyběla ani plovoucí plošina se skokanským můstkem), dali do potůčku chladit pivo a absolvovali zřejmě poslední z "vážných rozhovorů" o nás, na základě kterého jsem zjistil (jak už jsem psal dříve, kdy jsem trochu předběhl), že asi opravdu není cesty zpátky. Pláž pokrývající několik set metrů zálivu byla pokryta měkkým pískem. To byly ideální podmínky pro večerní běhání na pročištění hlavy. Jednoznačné mi ten večer zkomplikoval život – od teď chci bydlet v domě u písečné pláže, což v kombinaci s blízkou cyklostezkou a dostupnosti metra nebude snadné:)

Ve středu jsme pokračovali v pohodovém rytmu pádlování. Uvítal bych větší vlny, abychom měli divočejší cestu, ale Danča na háčku tvrdila, že jsou velké dost:) Lachtani se mi už okoukali, ale zato jsem viděl "odtok" moře. Nemyslel jsem, že je něco takového možné, ale když se při přílivu zvedla hladina moře a začala zaplavovat přilehlou lagunu, opravdu jsme pluli z moře po proudu.

 

Místo pádlování podél pobřeží zpět k půjčovně jsme se svezli i s kajakem water taxi a tak nám zpáteční cesta místo dalších 2 dnů trvala pár desítek minut. Na pevnině jsme nakoupili ovoce a zeleninu (jediným zklamáním se ukázala být jako meloun maskovaná tykev) a především zmrzlinu. Real Fruit Ice Cream připravovali z mraženého ovoce a vanilkové zmrzliny a porce odpovídala větší svačině. Lepší zmrzlinu jsem v životě nejedl. Počínaje tímto dnem se velká část našeho cestování na Novém Zélandu odehrávala na pozadí vyhlížení cedule Real Fruit Ice Cream, kterou jsme se krmili téměř každý den.

Díky současné technice jsme si mohli dovolit jet až do noci, najít na webu vhodný kemp a nocovat až kousek před Picton. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsme cestovali za tmy, a musím říct, že koncentrace zvířat na méně frekventované silnici byla opravdu mimořádná.

Čtvrtek jsme začali polední prohlídkou Picton spojenou s tradičním obědem (fish and chips). Je to příjemné městečko s několika nádhernými loděmi v přístavu, na svou velikost relativně rušné (všechny trajekty mezi ostrovy staví v Picton), silnější dojem na mě ale neudělalo. Odpoledne jsme strávili na trajektu přesunem do Wellington, kde nás Danča bravurně navigovala až k hostelu Zebra.

Jako vždy, měli jsme štěstí. Chtěli jsme vyrazit do muzea, které ale relativně brzo zavírá. To naštěstí platí s výjimkou čtvrtka, takže jsme tam zůstali až do zavíračky v 9. Pak jsme si dali noční procházku centrem Wellington (sympatické to město) spojenou s návštěvou představení artistů pod otevřeným nebem. Byli fakt dobrý. Každé představení bylo unikátní, naprosto nepodobné všem ostatním.

Hostel Zebra je prakticky v centru města, má slušný poměr kvalita/cena a hlavně – po 3 týdnech jsme spali v posteli. Byl jsem večer abnormálně živej, a i když jsme šli spát relativně pozdě, vůbec se mi nechtělo.

To se samozřejmě změnilo v 8 hodin ráno, když Danče zazvonil budík, abychom zaplatili v parkovacím automatu za naše místo. Danča se toho statečně ujala, po snídani jsme se odubytovali a vyrazili si ve Wellington prohlédnout to, co jsme včera nestihli – další expozice v našem oblíbeném muzeu. Na víc už nám nezbýval čas a my po desítkách minut domnělé jízdy na Auckland skončili na letišti. Silnici jsme našli správnou, jen ten směr jsme netrefili… Později jsme si tenhle navigační neúspěch vynahradili další Real Fruit Ice Cream a bylo nám zas dobře:)

V sobotu jsme se opět tradičně probudili jako poslední návštěvníci kempu a protože jsme zatím na Zélandu nenavštívili žádnou ze známějších jeskyni se "svítícími červy" (glowworms), vyrazili jsme na prohlídku do Waitomo jeskyní. Jeskyně byla nádherná, trochu vadilo jen to množství lidí, kteří jeskyní procházeli a na loďkách proplouvali jako na běžícím pásu. Mít nad sebou živou obdobu zářivé hvězdné oblohy byla nádhera. Navíc den po smrti Terryho Pratchetta si nešlo nevzpomenout, na jeho narážky na "jeskyně se svítícími krystaly nebo houbami, které existovaly jen proto, aby lidský hrdina do jeskyně zabloudivší viděl na cestu". To si samozřejmě Pratchett nevymyslel, to je fakt. Červíci vyprodukovali dostatek světla, aby byly v jinak temné jeskyni vidět alespoň obrysy lidí.

Během odpoledne jsme se přesunuli k Rotorua, abychom si užili něco z geotermálně aktivnější nabídky zélandské přírody. Po chvíli hledání (to, co se na mapě tvářilo jako jedna z významnějších obcí, byla ve skutečnosti obydlená křižovatka) a prohlídce jezírek smradlavého bublajícího bahna jsme našli termální potok. Voda v něm byla tak horká, že jsem v něm po lýtka vydržel jen pár desítek vteřin. Po několika metrech se ale tenhle potok sléval s potokem chladným a na soutoku si tak člověk prostým přesunem o pár metrů mohl zvolit teplotu, která mu vyhovovala. Vydrželi jsme se tam cachtat hodiny.

Když jsme večer zastavili v nedalekém kempu u jezera, uslyšeli jsme opět bublání z pod kapoty. Naštěstí to byl pouze zvuk vracející se chladící kapaliny. Přesto se mě za chvíli jeden ze sousedů ptal, jestli nepotřebujeme pomoct, že nás viděl s otevřenou kapotou. Je to podle mých zkušeností pro Zéland typické – lidé nejsou zvyklí ignorovat své okolí, naopak. Zajímají se o lidi okolo sebe, byť to znamená jen chvíli popovídat na téma „jak se máte“.

Odjezd se nezadržitelně blížil a já to už počítal v hodinách, resp. desítkách hodin. Na jednu stranu jsem se zpátky do Čech na spoustu lidí těšil, na druhou stranu jsem věděl, že všechno, co naši cestovatelskou dvojicí ještě křehce drželo pohromadě, veškerá ta setrvačnost, s mým odletem zmizí. Svým způsobem jsem mohl být rád, že na obou miskách vah něco je, a užít si poslední dny na Zélandu a zároveň se těšit zpátky do Čech.

Odkaz na fotky ze Zélandu