2015/03 Nový Zéland - Severní ostrov

Po více než 3 týdnech cestování v relaxačním režimu jsme byli oba natolik vyspalí, že jsme byli schopni vstávat celkem "brzy" a lehce po 9 jsme byli opět na cestě, tentokrát do Rotorua. Tamní areál s gejzíry (se vstupným 50 NZD za osobu – shodou okolností stejná cena jako za slabší glowworm cave) za to rozhodně stál. Kromě gejzírů, páry, bublajícího i barevného bahna, maorské vesničky nebo stanice odchovu kiwi jsme v ceně měli i všudypřítomný smrad. Na ten si člověk po chvíli zvykl, ale první závan, když se zvedl vítr od gejzírů, byl jako rána pěstí. Taková jezírka bublajícího bahna se sírou byla zajímavá, ale dům s okny nad takovým jezírkem bych si nepostavil. Zřejmě nejsem na rozdíl od místních dost zadaptovaný. Jen si představuji, jak ráno otevřou okno a pustí si do ložnice s ranními paprsky slunce také ten čerstvý vzduch…

Gejzírů jsme viděli několik a měli jsme štěstí i na největší z nich, který chrlí vařící vodu několik desítek metrů vysoko jen několikrát za den. Kiwi jsme viděli pouze spící přes kameru, nebo vycpané. Protože to jsou plachá noční zvířata, ani většina kiwáku za celý život kiwi ve volné přírodě nespatří. Parádní bylo setkání s místní ošetřovatelkou kiwi, která naší malé skupince zvědavců poodhalila život těchto hloupých zvířat (kiwi např. dokáže běžet rychlostí 30 km/h, což by stačilo pro útěk před většinou predátorů. Jenže kiwi když narazí na překážku, tak ji ani neoběhne, ani se neotočí, ale prostě zastaví…). Když se k nám nahrnula skupina vlezlých asiatů, tahle maorská ošetřovatelka nás vzala stranou. Očividně před kvantitou posluchačů dala přednost kvalitní pětici z nich:)

Před odjezdem u Rotorua jsme ještě dali oběd, který byl zajímavý jen tím, že Danča si nechtěla dát naší kvalitní šunku z masa a bez konzervantů. Když jsem se tedy rozhodl ji sníst sám, přece jen už byla 2 dny otevřená a vožená v autě, všiml jsem si, že se hýbe. Danče se to hejno červíků nelíbilo, takže i náhradní oběd pro 2 osoby byl skoro celý můj…

Odpoledne jsme se vydali dalších pár set kilometrů k Hot Water Beach. Na téhle pláži stoupá k povrchu horká voda, takže když si za odlivu vykopete v písku díru, promění se v horké jezírko. Odliv jsme trefili správně, počasí už nikoliv. Nedaleko severního ostrova se v tu dobu Pacifikem proháněl hurikán, a kombinace deště a velkých vln vznik horkého bazénku neumožňovala. Pořád ale bylo cítit, že voda v přilehlé laguně a hlavně písek u dna je znatelně teplejší. Udrželi jsme si tedy alespoň slunečnou náladu, udělali fotodokumentaci ve stylu "byli jsme na Hot Water Beach" a přesunuli se do kempu po cestě na Auckland. Déšť nepřestával a nám tak nezbylo, než opět postavit přístřešek. Tento přístřešek verze 2.0 byl výrazně sofistikovanější – byl opět postaven ze dvou ponč a tyček od stanu, měl originální asymetrický moderní design (rozuměj: na první pohled nevypadal, že by mohl držet pohromadě), ale vážně držel, chránil i proti bočnímu větru a především byl samonosný a nevyžadoval tedy lidskou oporu. Plán na večer v tomto téměř liduprázdném DOC kempu byl jednoduchý – zlikvidovat většinu zbývajících zásob alkoholu…

Celou noc nám ještě propršelo, ale to se s pro mě typickým štěstím změnilo hned během pondělního rána. Přijeli jsme do Auckland a ubytovali se v malém hostelu, který nebyl na okraji města, jak jsme mysleli, ale asi 1,5 km od centra a přitom ležel na "správně" straně pro zítřejší cestu na letiště. Vydali jsme se na procházku městem. Neměl jsem vysoká očekávání, protože jsem věděl, že Danča byla z Aucklandu po příletu na Zéland zklamaná. Byl jsem ale příjemně překvapený. Auckland jako město zalité sluncem s některými ulicemi lemovanými nádhernými vzrostlými stromy, parky i přístav, to celé na mě působilo ještě lepším dojmem než Wellington. Stihli jsme vyzvednout Danči nové brýle, nakoupit "suvenýry" (především pivo...) a fish and chips na večeři. Místo romantické večeře jsme se najedli o přestávce při balení zavazadel. Vynahradili jsme si to až večer. Obvykle na zádech neusínám, ale přece jen to byl náš poslední večer, tak jsem udělal výjimku a Danča usnula ležící na mě. Bylo to tolik romantiky, kolik se ze mě dalo dostat:)

Ráno v 6:30 se Danče chtělo vstávat ještě méně než mě (ano, jde to). Na letiště jsme se dostali i přes malé zácpy včas. Tam jsem musel přebalit velký batoh, protože byl nad limit (stejně jim ta váha ukazovala o kilo víc než následně v Tokiu…), takže jsem na Zélandu nechal staré pohorky, alumatku a takové nepotřebné věci, abych mohl dovézt všechno to pivo. Co následovalo se mi těžko popisuje. Bylo to jednoznačně nejhorší loučení v mém životě. Směs nejrůznějších koncentrovaných emocí tekla proudem a my oba brečeli jak želvy…

Do Tokia jsem letěl Dreamlinerem, které mají Air New Zealand v provozu teprve několik málo měsíců. Musím říct, že to bylo opravdu komfortní cestování. Navíc vedle mě bylo opět volné místo – jediné, které jsem v letadle viděl.

Do Tokia, přesněji na letiště Narita, jsem dorazil v podvečer. Měl jsem na přestup v Tokiu dost času (celou noc), tak jsem se rozhodl, že si udělám noční prohlídku města. A protože chci předcházet problémům, vybral jsem si na letišti hotovost na cestu do Tokia i zpět (v busu berou jen cash). 

Když jsem vystoupil z autobusu, připadal jsem si, dnes už částečný Pražák, jako vesničan poprvé ve městě. Tokio je svým způsobem ohromně pestré – v některých místech stačilo z ulice lemované mrakodrapy popojít několik desítek metrů, a otevřela se před vámi ulička dva tři metry široká, lemovaná nízkými domy a zatarasená obchůdky a vším ostatním, co se tam vešlo. Cizinců jsem potkal minimum, všude byla spousta Japonců a Japonek s telefony v ruce. Docela jsem si to užíval s foťákem na krku. Ať taky vidí, jaký to je!

Jednou z mých prvních misí v Tokiu bylo najít něco dobrého k jídlu. Když už jsem v Japonsku, sushi mi připadalo jako správná volba. Jak jsem tak procházel kolem všech těch japonských restaurací a bister, přišel jsem až ke křižovatce, kde jsem zachytil nádhernou vůni. Šel jsem po čichu do postranní uličky a vešel do epicentra té nádherné vůně. Byla to nepálská minirestaurace. Vykašlal jsem se na sushi a dal si výborné kari. Byl jsem v tom okamžiku jediným zákazníkem a tak jsme se s majitelem – Nepálcem dali na chvíli do řeči, během které mi představil manželku včetně synovců, tedy celý personál restaurace. Překvapující byla i cena kompletní večeře (1000 JPY, cca 200 CZK) – nečekal jsem, že by v jakémkoliv ohledu mohlo Tokio být levnější než Praha.

Při placení jsem zjistil, že nemají terminál na platbu kartou (to jsem v Tokiu nečekal, na Zélandu měli terminál i pouliční artisté…), ale nedělal jsem si z toho těžkou hlavu a použil peníze původně určené na bus. Výběr z bankomatu na letišti fungoval, platba v potravinách taky, tak si vyberu znovu. Užil jsem si noční toulání městem a v půl třetí se začal vracet k zastávce autobusu, který mě těch cca 60km zpět na letiště odveze. Během té hodinové procházky člověk určitě potká spoustu bankomatů, zvlášť v takové metropoli, kde se s oblibou platí hotově. A kdyby ne, mám ještě půl hodiny rezervu. Za tu dobu to prostě nejde nenajít.

Šlo to. Venku celé ty kilometry městem žádný bankomat nebyl. Nevadí, půl hodina je dost času, někoho se zeptám. Ověřil jsem si na vlastní kůži, že domluvit se anglicky s Japonci je někde na pomezí obtížnosti a nemožnosti. Jsou milí, ale dlouhá odpověď v japonštině na triviální otázku v angličtině prostě komunikaci neprospívá. Jeden Japonec mi pomohl najít banku. Jenže s mojí kartou se mi neotevřely ani dveře k bankomatu (hláška na displayi samozřejmě v japonštině). Tak mi bus ve 4 ujel.

No co, další jede za hodinu a půl, pořád mám časovou rezervu. Kromě bankomatu jsem hledal i otevřený záchod, který je v nočním Tokiu asi podobnou raritou jako bankomat schopný přijmout moji kartu. Po celkovém dvouhodinovém hledání jsem musel přehodnotit priority a skutečně našel uprostřed parku otevřené toalety. Navíc v parku stál bagr, takže ze mě byl hned spokojený turista:) Do odjezdu dalšího busu zbývala ještě hodina, to určitě něco najdu.

A našel jsem. Hned asi 4 bankomaty, jenže žádný moji kartu nechtěl. Podíval jsem se, jak mi odjíždí další bus a začal být nervózní. Když jsem pak našel bankomat stejné banky jako poprvé na letišti, byl jsem nadšený. Teď už to půjde!

Nešlo. Vypadalo to na bloklou kartu – to by znamenalo, že se na letiště nedostanu ani jinak a navíc nebudu mít jak zaplatit úschovnu zavazadel, tak jsem se jal za 70 Kč/min volat do mBank na hotline pro platební karty. Vyslechl jsem si, jak pro mě připravili naprostou skvělou, úžasnou a výhodnou půjčku (fakt si markeťáci v mBank myslí, že zoufalého volajícího v zahraničí přesvědčí, že kartu odblokovat zas tak moc nepotřebuje, že si raději nechá uletět letadlo a pak si půjčí, aby měl z čeho koupit další letenku???) a že se se mnou nebudou bavit, když jim nenapíšu kód pro telefonní komunikaci. Odmítl jsem procházet nabídku robota a volal SOS Máje. Nevím, jestli to bylo Máji zásahem, nebo tím, že v Citibank chápou, že některé platební karty nebyly vydány v Japonsku, každopádně po téměř 4 hodinách jsem díky bankomatu Citibank (cca 10. vyzkoušený bankomat) měl peníze na cestu na letiště i vyzvednutí uloženého zavazadla. Hurááá!!!

Jestli byste mě někdo chtěl vidět žebrat v Tokiu, téměř jste měli možnost. To byl hned další krok na seznamu boje za repatriaci. Když zvážím, jak po tom návratu z lesů vypadám (mezi Japoncema v oblecích a Japonkách v kostýmech), myslím, že bysem jazykovou bariéru hravě překonal a těch pár tisíc jenů měl během chvilky:)

Zpátky do Vídně jsem poměrně nevyspalý letěl opět s Rakušany a opět s volným místem vedle sebe. Z celkem 4 dlouhých letů (více než 10 hodin) jsem 3 absolvoval na kraji s volným místem vedle sebe. Nemají aerolinky svoje blacklisty? Pokud ano, určitě na některém z nich jsem s poznámkou, že smrdím. Sice mě to samozřejmě uráží, ale nehodlám to reklamovat:)

Pamatuju, jak když jsem letěl poprvé v životě, sledoval jsem skoro celý let nadšeně z okýnka. Prozatím poslední let z Vidné do Prahy jsem usnul při vzletu a probudil se s drcnutím při přistání. Třeba ze mě ještě cestovatel bude:)

Co říct závěrem? Měsíc to byl skvělý, a kdybych si mohl vybírat, strávil bych tam měsíce 3, abych stihl lépe projet oba ostrovy. Jestli budete mít příležitost se podívat na Nový Zéland, leďte. Je to nádherná pestrá země plná příjemných lidí. Třeba teď už máte v hlavě pár míst, kam byste se rádi podívali osobně.

Odkaz na fotky ze Zélandu 

2015/03 Nový Zéland - Abel Tasman

Ani já ani Danča jsme si nehodlali rozchodem poslední týden společného cestování kazit. Nezávislý pozorovatel by stěží dokázal poznat, že už nejsme pár. Ve prospěch téhle teorie mluvily i zprávy typu "Prohlížel jsem si vaše poslední fotky. Tak koukám, že jste na NZ krizi překonali". Stejně jako předchozí 3 týdny jsem si užil i ten poslední, cítil jsem se s Dančou vedle sebe skvěle, jen kdesi v pozadí visela nevyhnutelná skutečnost, že to všechno skončí.

Na pondělí jsme měli naplánovány výlet po Farewell Split – je to pár set metrů široký a několik desítek kilometrů dlouhý srpek nafoukaného písku ohraničující část Golden Bay. Zaparkovali jsme ve stínu (na Zélandu bylo třeba pamatovat, že jsme na jižní polokouli a slunce tedy putuje "opačně") a vypravili se po parádní písečné pláži podél vnitřní části pobřeží. Viděli jsme cestou i velrybu! (ok, byla relativně malá, chcípla, ležící na břehu, ale velryba to byla). Ve chvíli, kdy jsme vylezli na sluncem rozpálené písečné duny pod bezmračnou oblohou, připadal jsem si jako v jiném světě. Vnější strana Farewell Split, po které jsme se vraceli, byla v ostrém kontrastu s první polovinou výletů. Místo klidného moře břeh omývaly pořádné vlny a vítr unášel ostře sekající písek přesypávající duny.

Ještě za pozdního odpoledne jsme vyrazili k Abel Tasman, abychom stihli vybrat peníze a zaplatit kajaky, než půjčovnu zavřou. Tentokrát jsem už zase řídil já a přiznávám, že nevím, jak to v těch ostrých zatáčkách na našich sjetých gumách předchozí den Danče pískalo jen 3x. Tentokrát začala počítat Danča, ale po chvíli ji ty naskakující vysoký čísla přestaly bavit:) Ubytovali jsme se v nejvzdálenějším, zato ovšem zdaleka nejhezčím z trojice blízkých kempů, v Old Macdonalds camp. Věřili byste, že Danča nezná písničku Old Macdonald farmu měl?

Vstávali jsme pozvolně a stejně volným tempem jsme se balili do našeho deblu. Po absolvování suchého nácviku nalézáni z vody a po Dany vyprávění o hodinové instruktáži na moři, kterou zažila při první návštěvě Abel Tasman, jsem počítal s podobnou otravou i v našem případě. Naštěstí v tento pozdní čas odjezdu jsme celou skupinu zákazníků tvořili my dva, tak jsme sedli do kajaku, ukázali, jak synchronně umíme pádlovat i ovládat loď, že na tom fakt nesedíme poprvé a rovnou jsme mohli jet. Konečně na moři! S mořským kajakem jsem byl na řece, kanálech i jezerech, ale až tentokrát konečné na moři!

Podél pobřeží se nám nádherné pádlovalo a nevynechali jsme ani žádný z ostrovů. Když jsme zastavili na odlehlé pláži, přilákali jsme i dvojicí zvědavců na kajaku:) Celkově vše vypadalo jako ráj na zemi. Písečné pláže obklopené pralesem (některé dostupné jen po vodě), teplé moře, prostě jako na ostrově v Karibiku. Chtěl jsem na Zélandu ještě vidět lachtaní mláďata, když nám to nevyšlo u jezírka u Kaikoura, a lachtana ve vodě, ne jen smrdící lachtany na pláži. Vyšlo nám obojí najednou.

Odpoledne jsme přijeli do Anchorage camp, zaplavali si (v zálivu nechyběla ani plovoucí plošina se skokanským můstkem), dali do potůčku chladit pivo a absolvovali zřejmě poslední z "vážných rozhovorů" o nás, na základě kterého jsem zjistil (jak už jsem psal dříve, kdy jsem trochu předběhl), že asi opravdu není cesty zpátky. Pláž pokrývající několik set metrů zálivu byla pokryta měkkým pískem. To byly ideální podmínky pro večerní běhání na pročištění hlavy. Jednoznačné mi ten večer zkomplikoval život – od teď chci bydlet v domě u písečné pláže, což v kombinaci s blízkou cyklostezkou a dostupnosti metra nebude snadné:)

Ve středu jsme pokračovali v pohodovém rytmu pádlování. Uvítal bych větší vlny, abychom měli divočejší cestu, ale Danča na háčku tvrdila, že jsou velké dost:) Lachtani se mi už okoukali, ale zato jsem viděl "odtok" moře. Nemyslel jsem, že je něco takového možné, ale když se při přílivu zvedla hladina moře a začala zaplavovat přilehlou lagunu, opravdu jsme pluli z moře po proudu.

 

Místo pádlování podél pobřeží zpět k půjčovně jsme se svezli i s kajakem water taxi a tak nám zpáteční cesta místo dalších 2 dnů trvala pár desítek minut. Na pevnině jsme nakoupili ovoce a zeleninu (jediným zklamáním se ukázala být jako meloun maskovaná tykev) a především zmrzlinu. Real Fruit Ice Cream připravovali z mraženého ovoce a vanilkové zmrzliny a porce odpovídala větší svačině. Lepší zmrzlinu jsem v životě nejedl. Počínaje tímto dnem se velká část našeho cestování na Novém Zélandu odehrávala na pozadí vyhlížení cedule Real Fruit Ice Cream, kterou jsme se krmili téměř každý den.

Díky současné technice jsme si mohli dovolit jet až do noci, najít na webu vhodný kemp a nocovat až kousek před Picton. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsme cestovali za tmy, a musím říct, že koncentrace zvířat na méně frekventované silnici byla opravdu mimořádná.

Čtvrtek jsme začali polední prohlídkou Picton spojenou s tradičním obědem (fish and chips). Je to příjemné městečko s několika nádhernými loděmi v přístavu, na svou velikost relativně rušné (všechny trajekty mezi ostrovy staví v Picton), silnější dojem na mě ale neudělalo. Odpoledne jsme strávili na trajektu přesunem do Wellington, kde nás Danča bravurně navigovala až k hostelu Zebra.

Jako vždy, měli jsme štěstí. Chtěli jsme vyrazit do muzea, které ale relativně brzo zavírá. To naštěstí platí s výjimkou čtvrtka, takže jsme tam zůstali až do zavíračky v 9. Pak jsme si dali noční procházku centrem Wellington (sympatické to město) spojenou s návštěvou představení artistů pod otevřeným nebem. Byli fakt dobrý. Každé představení bylo unikátní, naprosto nepodobné všem ostatním.

Hostel Zebra je prakticky v centru města, má slušný poměr kvalita/cena a hlavně – po 3 týdnech jsme spali v posteli. Byl jsem večer abnormálně živej, a i když jsme šli spát relativně pozdě, vůbec se mi nechtělo.

To se samozřejmě změnilo v 8 hodin ráno, když Danče zazvonil budík, abychom zaplatili v parkovacím automatu za naše místo. Danča se toho statečně ujala, po snídani jsme se odubytovali a vyrazili si ve Wellington prohlédnout to, co jsme včera nestihli – další expozice v našem oblíbeném muzeu. Na víc už nám nezbýval čas a my po desítkách minut domnělé jízdy na Auckland skončili na letišti. Silnici jsme našli správnou, jen ten směr jsme netrefili… Později jsme si tenhle navigační neúspěch vynahradili další Real Fruit Ice Cream a bylo nám zas dobře:)

V sobotu jsme se opět tradičně probudili jako poslední návštěvníci kempu a protože jsme zatím na Zélandu nenavštívili žádnou ze známějších jeskyni se "svítícími červy" (glowworms), vyrazili jsme na prohlídku do Waitomo jeskyní. Jeskyně byla nádherná, trochu vadilo jen to množství lidí, kteří jeskyní procházeli a na loďkách proplouvali jako na běžícím pásu. Mít nad sebou živou obdobu zářivé hvězdné oblohy byla nádhera. Navíc den po smrti Terryho Pratchetta si nešlo nevzpomenout, na jeho narážky na "jeskyně se svítícími krystaly nebo houbami, které existovaly jen proto, aby lidský hrdina do jeskyně zabloudivší viděl na cestu". To si samozřejmě Pratchett nevymyslel, to je fakt. Červíci vyprodukovali dostatek světla, aby byly v jinak temné jeskyni vidět alespoň obrysy lidí.

Během odpoledne jsme se přesunuli k Rotorua, abychom si užili něco z geotermálně aktivnější nabídky zélandské přírody. Po chvíli hledání (to, co se na mapě tvářilo jako jedna z významnějších obcí, byla ve skutečnosti obydlená křižovatka) a prohlídce jezírek smradlavého bublajícího bahna jsme našli termální potok. Voda v něm byla tak horká, že jsem v něm po lýtka vydržel jen pár desítek vteřin. Po několika metrech se ale tenhle potok sléval s potokem chladným a na soutoku si tak člověk prostým přesunem o pár metrů mohl zvolit teplotu, která mu vyhovovala. Vydrželi jsme se tam cachtat hodiny.

Když jsme večer zastavili v nedalekém kempu u jezera, uslyšeli jsme opět bublání z pod kapoty. Naštěstí to byl pouze zvuk vracející se chladící kapaliny. Přesto se mě za chvíli jeden ze sousedů ptal, jestli nepotřebujeme pomoct, že nás viděl s otevřenou kapotou. Je to podle mých zkušeností pro Zéland typické – lidé nejsou zvyklí ignorovat své okolí, naopak. Zajímají se o lidi okolo sebe, byť to znamená jen chvíli popovídat na téma „jak se máte“.

Odjezd se nezadržitelně blížil a já to už počítal v hodinách, resp. desítkách hodin. Na jednu stranu jsem se zpátky do Čech na spoustu lidí těšil, na druhou stranu jsem věděl, že všechno, co naši cestovatelskou dvojicí ještě křehce drželo pohromadě, veškerá ta setrvačnost, s mým odletem zmizí. Svým způsobem jsem mohl být rád, že na obou miskách vah něco je, a užít si poslední dny na Zélandu a zároveň se těšit zpátky do Čech.

Odkaz na fotky ze Zélandu