2015/02 Nový Zéland - Arthur's Pass

Ve čtvrtek 19.2. jsme vstali na naše poměry nebývale brzo, protože "už" v 10 jsme opouštěli hostel v Christchurch. Na Zélandu jsem zjistil, že Danča spí mnohem déle než spím teď já. Že bysem stárnul? Mám víc času, to nezní špatně. Stejně se ale nemůžu zbavit pocitu, že v tom bude nějaký háček, že to není celé...

Před odjezdem jsme ještě posbírali pár tipů na cestu od personálu hostelu a pro klid duše pojistili náš nový vůz. Zéland je opravdu hodně svobodná země, zapomeňte na povinné pojištění. Na druhou stranu mě překvapila kontrola dokladu při každém kupování piva nebo alkoholu obecně. Ne, není to tím, že vypadám moc mladě, to je na Zélandu standard.

Opustili jsme Christchurch a vydali se směrem na blízký poloostrov - Banks Peninsula. Místo zelených kopců, které jsem očekával, jsme na konci léta projížděli krajinou převážně žlutou, suchou. Taky že snad jen s výjimkou West Coast kiwáci zavlažujou, jak můžou. Nehledě na detaily typu "už třetí den prší". Kromě zavlažování existují i další způsoby, jak poznat kiwáka. Pokud vidíte někoho venku bez bot v ponožkách, naboso s čepicí nebo v žabkách s ponožkama, pravděpodobně jste právě potkali domorodce.

Kousek za Christchurch jsem si poprvé sedl za volant na pravé straně. Příjemně mě překvapilo, že navzdory očekávání to nebylo vůbec složité a postupem času jsem úplně změnil názor na automat (směrem k pozitivnímu). Jediný okamžik, kdy si člověk musel dávat pozor, aby nepodlehl tendencím jet po pravé straně, bylo při vyjíždění z parkoviště. Jakmile už člověk jednou jede po levé straně, není problém v tom pokračovat, zvlášť na pěkných a širokých zélandských silnicích a v tak malém provozu, jaký na jižním ostrově panuje (jižní ostrov obývá cca milion lidí na ploše téměř dvojnásobku České Republiky). Navíc na Zélandu s cizinci počítají, takže někde najdete i vodorovné značení připomínající, po které straně máte jet nebo kam se máte jako chodec rozhlížet. Bylo pro mě mnohem snazší si na jízdu vlevo zvyknout z pozice řidiče než přecházejícího chodce.

Bezpečným poznávacím znamením cizince pod oblohou bez mráčku jsou zapnuté stěrače při odbočování. Měl jsem radost, že v tom nejsem sám:)

Na Bank Peninsula jsme si krátce prohlédli městečko Akaroa a přesunuli se na odpolední výlet k Pigeon Bay. Bylo nádherně odpoledne a tak jsme procházku završili nahým koupáním a skákáním do moře. Nevím, jak a komu se to podařilo, ale odněkud jsme začali roznášet černý maz. Začalo to celkem nevině, když Danča povídala "Jé, tady jsi špinavej" a ve snaze mě trochy špíny zbavit mě začala mýt. Rukou úplně černou od mazu:) Zkoušeli jsme to ze sebe dostat studenou slanou vodou. Neúspěšné. Nakonec jsme sáhli po mýdlu na praní a začali se drhnout tím. To musel být pohled. Snad nás nikdo nepozoroval, jinak bysme ho museli zkasírovat za zhlédnutí zatím neodvysílaného dílu Pat a Mat.

Večer jsme se přesunuli do bezplatného campu u moře. Camp byl pěkný, téměř liduprázdný a stihli jsme dorazit ještě před západem slunce (v únoru na jihu bylo vidět ještě do devíti, to bylo praktické). Jenže sotva jsme vylezli z auta, všimla si Danča nějakého bublavého zvuku linoucího se z pod kapoty. Naše nemrznoucí a nevařící chladicí kapalina vřela. Rozhodl jsem se nastartovat motor v domnění, že se zapne ventilátor, motor se vychladí a my budeme moct v klidu jít spát. Jenže ventilátor se nezapnul (nevšiml jsem si, že je tam ještě druhý) a především teplota motoru opět vylétla na maximum. Program na následující den jsme tedy měli jasný.

Dopoledne jsme vyrazili hledat někoho, kdo nám auto za pár hodin opraví (do nejbližší větší obce jsme se dostali kolem pátečního poledne) a ideálně skoro zadarmo. Zeptali jsme se několika lidí a po krátkém řetězci se dostali do autoservisu. Podívali se na náš vůz, vysvětlili jsme problém a bylo nám řečeno, že se pokusí poštelovat senzor a ať se vrátíme za 2 hodiny. Zapadli jsme tedy do knihovny (jako ještě mnohokrát) pro přístup na web a po návratu do servisu na nás už čekalo opravené auto včetně dolitého oleje. To všechno za pouhých 40NZD! Navíc děda, který naše auto opravoval, nám dal několik rad (ve chvílích, kdy jsme mu rozuměli přes jeho šílený přízvuk) o brzdění motorem s naším automatem. Od té doby nás čekalo každodenní kontrolování hladiny chladicí kapaliny a případné doplňování, na druhou stranu to byla nejen první, ale hlavně poslední technická komplikace na celé naší cestě.

Opojení faktem, že máme funkční chlazení motoru, jsme vyrazili do hor. Skrz místy až kýčovité nádhernou krajinu jsme pozdě odpoledne přijeli do Castle Hill (nebuďte tak naivní jako my, tohle není hrad ale skály…), kde jsme si dali malou procházku. Byla to opravdu nádherná podívaná na okolní krajinu, která vypadá pěkně dokonce i na fotkách. Přespávali jsme opět v autě v kufru se sklopenými zadními sedadly, jako naprostou většinu noci, tentokrát nedaleko Arthur's Pass na divoko kousek od silnice.

V sobotu ráno jsme popojeli do Arthur's Pass, kde jsme po ranní hygieně prošli i-SITE (informační centrum) a vydali se na celodenní výlet na Avalanche Peak, tedy cca 1100 metrů nahoru a dolů. Rádi bychom podnikli něco vícedenního, ale tomu nepřálo počasí (následující den mělo začít pršet). Po celou dobu cestování jsme měli ještě jednu překážku dlouhých výletů. Víza do Kanady, resp. plán o ně požádat. Jediná informace z kanadské strany zněla "termín pro podání žádosti o víza bude oznámen 72 hodin předem", takže jsme pořád museli počítat s nutností náhlého přesunu do civilizace za stabilním připojením k internetu. Výlet na Avalanche Peak byl parádní (žádná nuda, cestou nahoru člověk zapojil i ruce), navíc jsme v půlce stoupání k našemu nadšení potkali i horské papoušky Kea. Nejprve jsem se bál, že je vyplaším, a tak jsem je fotil z 20 metrů. Ve chvíli, kdy jsme došli na vrchol, už bylo jasné, že Kea se lidi nebojí a bezostyšně žebrají. Nejspíš jim nikdo neřekl, že lidi mají zakázáno je krmit:) Zpáteční trasa už byla mírnější, ale stejně jsem už cítil pravé koleno ve chvíli, kdy jsme dorazili do údolí k Devil's Punchbowl Waterfall. Večer jsme popojeli údolím o pár kilometru níže a zastavili na odpočívadle umožňující přespání. Tam také několik Kea poletovalo a ve chvíli, kdy jsem se vzdálil od auta a Danča tam zůstala sama, podnikli v pětičlenném komandu rafinovaný útok. 2 papoušci odváděli Danči pozornost oklováváním mých větrajících pohorek (předpokládám, že tito chrabří papoušci po pár dnech na následky otravy pošli) a ostatní 3 kradli odpadky a začali je roznášet po okolí. Když jsme zabezpečili naše ležení proti nájezdníkům, rozhodli jsme se nehledě na očekávanou teplotu vody umýt v řece. Přece jen jsme za sebou měli celodenní pochod. Minulou noc jsme přespávali kousek od malé řeky v tom samém údolí, jen dále proti proudu. Vypravili jsme se tedy po kamenité pláni na dně údolí (pravděpodobně koryto řeky při jarním tání) najít vodu. Prošli jsme celou kamennou plán (300 - 400 metrů), ale řeka nikde! Do dneška netuším, kam se nám schovala…

Odkaz na fotky ze Zélandu 

2015/02 Nový Zéland - přílet

Cesta na druhou stranu  světa je dalším dílem v mozaice mého života. Pokusím se na úvod alespoň načrtnout několik málo dílů sousedních, aby se neztratily souvislosti, a celá atmosféra situací, které jsem prožil. Předem varuji, že nemám v plánu tvořit literárně zajímavé dílo, ale prosté zápisky z cest, místy možná i nezajímavé podrobně, protože to bude i připomínka pro mě samotného (kdo ví, jakou mám paměť, má jasno proč…).

Vyrazit s Dančou po škole na rok nebo na pár let za hranice byl dlouhou dobu náš plán. Společný a roky odkládaný. Na začátku roku 2014 bylo jasno - udělal jsem jedno z životních rozhodnutí, které nemůže být ani správné ani špatné, ale naprosto změní můj život. Rozhodl jsem se ještě cca rok zůstat v Čechách. Danča tedy jela na Zéland pracovat sama. Plán zněl něco si vydělat a společně pak cestovat. Vztah se nám ale značně zkomplikoval (dnes to už vidím i jako důsledek předcházejících událostí, ale v té době to pro mě byla rána z čistého nebe) a od poloviny prosince, tedy cca 2 měsíce po Dany odletu, jsme měli otevřený vztah.

Mezitím v paralelní dějové linii jsem se rozhodl, že už přišel čas zvednout kotvy. V době, kdy tento článek píšu, mám v hlavě jen hrubé obrysy takové cesty a ne přesný plán, tak se nechte překvapit, jako se nechám já :-) Ještě před odletem na Zéland jsem tedy zveřejnil informaci, že v létě 2015 končím v práci a jedu pryč. Cítil jsem to jako rozhodnutí "teď nebo nikdy"  –  konečně si splnit sen, dokud si můžu dovolit se sebrat a jet. Z tohoto pohledu nebyl Zéland standardní dovolenou, ale řekněme předvojem nebo ochutnávkou cestování zatím neuskutečněného.

Před dlouhými lety mě varoval, prakticky kdokoliv mohl včetně obvoďačky. Očekával jsem tedy nejhorší, 2 že 3 letu na trase jsou dlouhé 10-12 hodin. Místo toho jsem absolvoval příjemný let s Austrian Airlines z Vídně do Tokia s prázdným sedadlem vedle sebe v jinak plném letadle. Navíc letiště Narita je zdaleka nejlepší, jaké jsem kdy viděl - v prostorech pro mezinárodní lety je dost místa, polstrované sedačky, na kterých se dá ležet, zásuvky, spolehlivá wi-fi, prostě všechno co člověk potřebuje. Atmosféru doplňuje vážná hudba. Měl jsem na přestup dost času, takže jsem mohl založit "mobilní kancelář" a vyřídit většinu restů do práce a ještě se trochu vyspat. Do Christchurch jsem pokračoval s Air New Zealand. Ti měli servis sice slušný, ale na Rakušáky nemají. Mnohaletý tréning dlouhodobého sezení na zadku se mi osvědčil i na posledním letu :-) Párkrát jsem v letadle zabral, po přistání bez problému prošel imigračním a kontrolama (žádné vybalování věci, jak někteří zažili) a před 7:00 ráno v úterý 17.2. jsem byl namísto jet lagu relativně čerstvý venku. Tam na mě měla už čekat Danča. Teda za předpokladu, že si nesplete čas odletu z Auckland s příletem do Christchurch :-) Po chvíli čekání jsme se našli. Byl jsem zvědavý, jak se vlastně po těch 4 měsících přivítáme. Rozpaky? Dlouhý polibek? Ve skutečnosti to bylo velmi intenzivní objetí, na nic jiného nebyl prostor. Prý jsme si vysloužili pár chápavých pohledů, já ale okolí vůbec nevnímal.

Dana předjednala nákup auta od Čecha vracejícího se zpět domů. Přijel za náma až na letiště, co víc si přát. Technicky se auto zdálo být na 20letého starouška ve slušném stavu, měsíc po technické prohlídce, a tak jsem poprvé v životě koupil auto (Danča pak zase ze svého účtu platila téměř všechny výdaje na cestě). Byl to kombík Honda Accord, 2.2L, automat. Když bylo třeba a člověk na to šlápnul, jelo to jako ďábel, prostě parádní hračka. Taky jsem si řízení na Zélandu užíval, docela změna po slabém dieselovém Kangoo :-)

Sice se ukázalo, že Danča je po noci na letišti v Auckland a hodinovém letu výrazně unavenější než já a zůstalo jí to ještě 2 dny, ale byl jsem rád, že to nejsem já, kdo si hned na letišti napravo sedne za volant našeho nového vozu. Brzy mi taky bylo jasné, že Zéland je prostě jiná země. Jak funguje převod auta? Prý jednoduše na poště. Tak jsem čekal, že společně s původním majitelem vyrazíme na poštu a vyřídíme převod. Ve skutečnosti je to ještě jednodušší – vyplníte krátký formulář (tak vy si pamatujete jen SPZ a ne VIN? Tak to nechte nevyplněné…), zaplatíte 9 NZD a je to hotové. K čemu by u toho byl původní majitel?? Na Zélandu to vážně funguje. Druhou takovou zemi neznám.

První 2 dny jsme trávili v relaxačním módu ubytováni v hostelu v Christchurch koupáním, spaním, dobrým jídlem, apod. Stihli jsme i prohlídku centra, potkat se s Martinem (pracoval s Dančou na vinici) i neplánovanou noční okružní jízdu po městě (přirozený důsledek uzavírek, absence navigace a ne příliš podrobné mapy z letáku). 5 let po zemětřesení Christchurch stále vypadá jako staveniště a nejhezčí část města pro mě byl jednoznačně park, ten jediný stál za to.

Pravé cestování ve stylu road trip začalo až ve chvíli, kdy jsme opustili Christchurch. O tom zase příště.

Odkaz na fotky ze Zélandu