V sobotu 10.1.2015 jsme Ota, Mykovec a já vyrazili směrem na Mnichov. Hned první vteřiny cesty mi napověděly, že tohle nebude týden strávený obvyklým způsobem, minimálně proto, že obvykle nezačínám den vychlazeným pivem servírovaným v 6:00 (Mykovec přípravu nepodcenil). Místo obávané námrazy jsme i takhle brzy ráno v Budějcích naměřili 12,5°C (odpoledne, jak jsme se dozvěděli zpětně, bylo v Budějcích krásných lednových 17°C) a my řešili, jestli má smysl kvůli těm několika stupňům někam jezdit.Mnichovské letiště je na úrovni, dokonce má i vlastní pivovar, tak nám to čekání na let příjemně ubíhalo. Jediného nemilého překvapení se dočkal Ota. Obsluha mu nejspíš nevěřila, když jim tvrdil, že jeho brýle do rentgenu vjely, rentgen je ale sežral a na druhé straně už nevyjely ven. Naštěstí na snímku ty brýle ještě byly, takže stačilo rentgen rozebrat a Ota i jeho brýle úspěšně prošly kontrolou. Když nám zbývalo 10 minut do odletu, já měl už 4 piva a Ota právě přinesl sekt, bylo mi jasné, že si musím vybrat – udržet krok, nebo vlastní zdraví.
Cestování s Otou má své nečekaně pozitivní stránky. Když letuška Otu uviděla, dostali jsme všichni 3 místa v neobsazené prostornější (a samozřejmě dražší) řadě. Jakmile jsme se vznesli, vytáhl Mykovec propašované plechovky piva, objednal nealko a začal ho míchat s v batohu schovanými lahvičkami vodky. Po chvíli jsem se uchýlil k zoufalému pokusu o svoji záchranu a prasknul svůj plastový kelímek, aby mi do něj Mykovec už nemohl nic nalít. To mě na jednu stranu myslím zachránilo na celý zbytek dne, na druhou stranu to Mykovec špatně nesl a obávám se, že mi to do dneška neodpustil.
Po přistání na Gran Canaria nás přivítalo příjemných cca 20°C, ovšem včetně „mlhy“ z písku nafoukaného ze Sahary, které jsme se zbavili až ve středu. Na Mykovcovo několik měsíců trvající zánět dutin musel být ten písek parádní, když jsem to cítil i já. Není nad to, léčit dutiny zdravým mořským vzduchem. Alespoň si pak v Čechách nebude stěžovat :)
Při rozvážení lidí busem z letiště na hotely jsme si zvenku prohlédli snad většinu hotelů na ostrově, protože my bydleli až v tom posledním a jen tak tak jsme stihli před devátou večeři. Tím pro mě den skončil, protože se na mě začaly projevovat dopady spánkového deficitu, a já si šel lehnout.
Po 12 hodinách spánku vypadalo všechno hned lépe a my před sebou měli odpočinkový (rozuměj válecí) den. Všudypřítomní důchodci a rodiny s malými dětmi nebyli společnosti snů, ale pár zajímavých lidí se v okolí přece jen našlo. Třeba animátorka z Nizozemí na studijním pobytu, se kterou jsme hráli šipky a stříleli z luku (pravda, luk bylo nejprve třeba zprovoznit dvěma odborně provedenými uzly na tětivě). Unikátem byl i rachitický Angličan, který vypadal, že celý den jen pije a při lukostřelbě nejen že minul terč, ale i celou zeď za terčem a šíp zanechal v potrubí sousední budovy. Byl jsem vybavený dvěma knížkami, takže neděle byla pohodovým relaxem zakončeným povídáním s Mykovcem o životě protáhnutým dlouho do noci. Bylo to pro mě takové pěkné navázání na dlouhé rozhovory s Mykovcem kdysi v Zillertalu, na které pořád rád vzpomínám. V pondělí začal Mykovec slavit svoje narozeniny důkladným spánkem a zaspal snídani. Den jsme trávili v podobném relaxačním režimu jako neděli. Moře u pláže z černého písku bylo nádherně čistě, na prosté koupání byla teplota vody 18-19°C sice málo, ale na plavání to byly podmínky ideální. Večer jsme jeli do sousedního údolí do Puerto de Mogán - tohle malebné městečko dostálo své pověsti - včetně prohlídky pár občerstvovacích zařízení. Po moři ta dvě sousední údolí nejsou tak daleko, tak jsme se s Otou dohodli, že si to příště místo taxi dáme po vodě.
Následujícího dne Ota z plavání vycouval a když jsem se nechtěl jen flákat, tak mi nezbylo, než plavat do Puerto de Mogan sám. Alespoň jsem poprvé v životě potkal medúzu nebo jinou žahavou potvoru. Tedy rovnou 3. Škoda, že jsem je neviděl. Večer jsem měl v plánu s Otou vyrazit na sousední horu (Mykovec o takovém množství pohybu ani neuvažoval), jenže Ota z toho oťácky vycouval a šel jsem sám. Parádní procházka. Ten den jsem dospěl k závěru, že all inclusive pobyty v hotelu nejsou můj styl. Není to špatné, ale žádný odvaz.
Středa byl první den bez písečného oparu a první že dvou dnů, kdy jsme měli půjčený Ford Transit Connect. Už ráno bylo na jižním pobřeží ostrova pěkně vedro a já tedy vyrazil v kraťasech a triku. Navštívili jsme kaktusovou botanickou zahradu, západní pobřeží a několik vesniček i měst. Místy byla krajina tak nádherná, že mi připadalo zbytečně ještě letět na Zéland. Pak jsme začali stoupat do vnitrozemí a potkávali jeden úchvatný pohled za druhým. Městečko Artenara a v něm Restaurante La Esquina s výhledem na celé sousední údolí jsou nezapomenutelné. Stejně tak počasí. Zatímco na jižním pobřeží bylo vedro a sluníčko, v horách byla mlha, pršelo a teplota klesala k 8 nebo 9°C. Já přežíval zabalený v ručníku a potichu pochyboval o svoji mentální způsobilosti k běžnému životu.
Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili do Maspalomas k dunám, že kterých by i Frank Herbert měl radost. Alespoň k něčemu je ten písek ze Sahary dobrý. Už druhým dnem jsme s Otou jako jediným řidičem (další by byl za příplatek) cestovali pod heslem „to auto není moje“ (to ještě půjčovny nemají blacklisty jako pojišťovny??). Paradoxní je to především při jízdě v koloně, kdy ostatní auta jedou v pohodě, my jedeme v průměru stejně rychle, ovšem „sportovním stylem“, což spočívá ve spotřebě k 10 l/100km, smyku, střídání plného plynu a brzdy a mlácení pasažérů z jedné strany na druhou. Ota se bavil.Během cesty na nejvyšší horu (Pico de las Nieves, 1949 m.n.m) jsme natrhali pár nádherně sladkých plodů opuncie, která roste téměř po celém ostrově. Završili jsme to výšlapem na vrchol z parkoviště, tedy celých cca 40 metrů chůze. Prostě sportovci :)
Odpoledne jsme se vrátili na koupání k dunám. Na pláži byl nádherný písek namíchaný z černého sopečného a zlatého nafoukaného z Afriky. K tomu foukal vítr, takže jsme si užili parádní vlny. Překvapením pro mě byli typičtí návštěvníci pláže, a sice důchodci – nudisté. Překvapením pro Otu a Mykovce byla jedna z důchodkyň, která před nimi roztáhla nohy a začala „procvičovat stehna“. Ještě, že jsem byl ve vodě, to jsem nepotřeboval vidět :)
Pátek byl náš poslední den, který jsme si užívali v relaxačním módu. Slunce nádherné pálilo a s Otou jsme tedy opět vyrazili na tobogány si trochu poškrábat záda. Zrádný byl především zelený tobogan, obzvláště při první jízdě (druhou si stejně dal málokdo), na kterém se člověk po chvíli rozjezdu najednou ocitl ve vzduchu a 3 – 4 metry letěl. Zadek mě bolel ještě týden.
Téměř celá dovolená byla doprovázena asynchronním vztahem k alkoholu Mykovce a mě, kdy Mykovec chtěl pít přes den, já večer a Otovi pro udržení rovnováhy světa nezbývalo, než pít přes den s Mykovcem a večer se mnou.
V sobotu jsem se rozloučil se svou úžasnou kovovou posteli na kolečkách (podle cestovky to rozhodně nebyla přistýlka), která byla schopna vrzat podle nepatrného pohybu způsobeného dýcháním, dokud člověk nezaujal rozumnější, nevrzavou polohu. Alespoň jsem zjistil, jaké to asi je se probudit vlastním chrápáním, aniž bych se musel učit chrápat. Vychutnali jsme si posledních pár hodin na sluníčku (teď už bylo téměř nepříjemné vedro!) a po poledni absolvovali standardní okružní cestu autobusem po ostrově, doletěli do Mnichova obloukem přes Itálii kvůli nepřízni počasí a přes zasněženou Šumavou v pořádku dorazili až do Budějc.
Žádné komentáře:
Okomentovat