2015/07 Filipíny - Calaguas

25.7.

Do Legazpi jsem letěl, abych zdolal Mayon a zaplaval si se žraloky. Cesta na sopku je aktuálně zakázaná a na žraloky zas není sezóna. Ve skutečnosti to ale vůbec nevadí, strávil jsem tady pod nejaktivnějším a nejkrásnějším vulkánem Filipín celý týden, protože to prostě stálo za to.

Z Katherine a Grety se staly naše průvodkyně po okolí a navíc naši partu příležitostně rozšiřovaly různé sestřenice, bratranci a kamarádi. Odpoledne jsme obvykle trávili na pláži, u jezírka s vodopádem v pralese, výletem na Lignon Hill, Mayon Rest House (cca 6 km od vrcholu vulkánu, tam se ještě můžete podívat aniž byste riskovali otrávení jedovatými plyny), ruiny kostela Cagsawa apod. Večer jsme obvykle vyrazili do místního baru, do Grety obchůdku nebo na střechu hostelu. Některý alkohol je tady opravdu levný (např. místní rum pořídíte za cca 60 CZK / litr) a stejné překvapení mě čekalo i v baru – napřed jsem si říkal, že ten koktejl o tolik levnější než v ČR není, pak ale místo skleničky přinesli třílitrový džbán. Na Filipínách se prostě abstinuje těžko…

Neméně zábavné je poznávání filipínské kuchyně. Ochutnal jsem tedy na ulicích všechno, co se dalo. Většinou ani nevím, jak se to jmenuje a občas ani z čeho to je připravené. Koupit si něco k jídlu je extrémně snadné, většina ulic je doslova lemovaná obchůdky a stánky s jídlem. Mango, meloun, papája, avokádo, ananas i spoustu dalších druhů ovoce jsem tady ochutnal čerstvé, šťavnaté, nesrovnatelné s tím, co jsem kdy koupil v Čechách. Na místním ananasu si pěstuju závislost :-) Další rozsáhlou kategorii tvoří ovoce, které jsem jedl poprvé. Zmíním alespoň Santol – pod žlutou slupkou tvarem a velikostí připomínající pomeranč se skrývají semena obalená dužinou. Nedá se to ale ani jíst, ani žvýkat, je třeba z toho v puse vycucat všechnu chuť a zbytek vyplivnout. Dlouho jsem přemýšlel, co mi chuť santolu tak intenzivně připomíná. Závěr mě samotného překvapil – santol chutná jako kyselejší jahoda.

Obvyklým jídlem na Filipínách je rýže (a že jí umí připravit) s různými obvykle masovými směsi. Vegetarián by měl v některých podnicích problém. Nebudu se už víc rozepisovat o jídle, to by bylo na celou kapitolu. Zmíním alespoň výborné mořské plody, smažené banány v cukru a medu, siopao (kynutý knedlík plněný obvykle vepřovým – kdybych na Filipínách zůstal déle, naučim je k tomu už jen připravovat zelí…) a balut. Balut na Filipínách obvykle ještě nemá kosti ani zobáček a chutí se od vejce zásadně neliší. Jen pizza, ta mě na Filipínách zklamala – vypadalo to hezky, bylo to dobré, ale jako pizza to rozhodně nechutnalo.

Připadá mi, že se v mnoha ohledech Filipíny více podobají Evropě, než tomu, co jsem slyšel o Asii. Třeba tady můžete smrkat (dodatečná oprava - prý je to tady neslušné, ale místní jsou tak tolerantní, že to nepřiznají...) K jídlu dostanete příbor (pravda, příbor tady znamená vidličku a lžíci, ale co byste chtěli krájet?), jen se nenechte vyvést z míry, když vám někdo z přátel u stolu sáhne do misky toho, co jste si objednali. Jídlo se tady sdílí. Filipínci jsou obecně velmi společenští a přátelští a rádi se s vámi dají do řeči. V tom jim obvykle nebrání jazyková bariéra, protože i když doma mluví jedním ze svých mnoha jazyků / nářečí, téměř všichni ze školy umí obstojně anglicky. Navíc angličtina bývá také pracovním jazykem a není výjimečné narazit na Filipínce bavící se mezi sebou anglicky. Orientaci cizincům usnadňuje i fakt, že naprostá většina nápisů, dopravního značení apod. je opět v angličtině.

Šokující pro mě byl snad jen způsob, jakým Filipínci upoutávají pozornost. Syčením („Tssss!“) volají číšníka i kamarády. Tvářili se překvapeně, když jsem jim popisoval, že takhle si u nás mohou dovolit zavolat tak akorát na psa. Na Filipínách to ale není nezdvořilé! Tak kdyby na vás někdo zasyčel, přesvědčte se napřed, jestli dotyčný není z Filipín dříve, než se začnete prát :-)

Když jsem v Manile jel taxi, myslel jsem, že řidič poslouchá nějakou lovesong stanici. Až v Legazpi jsem zjistil, že pomalé zamilované songy tvoří asi 90% filipínského repertoáru. Filipíňané navíc milují karaoke a musím uznat, že spousta z nich umí opravdu výborně zpívat. Karaoke bary najdete prakticky všude – např. na střeše našeho hostelu v Legazpi za barem pod plachtou nebyla pípa, jak jsem očekával, ale karaoke…

Od té doby, co „omnia mea mecum porto“ dokonce i v materiálním pojetí, trvají mi některé věci, které bych v Praze zvládl do hodiny, klidně i půl dne. Může za to třeba mizerné připojení na web a nepomůže ani okamžik, kdy vypadne proud a celé město se na hodinu ponoří do tmy. Místní jsou na to už zvyklí, tak jen v klidu vytáhnou záložní zdroje světla. V hostelu v Legazpi to bylo náročnější i s dostupností kohoutkové vody. Ta tekla cca polovinu dne, takže obyčejné praní oblečení bylo malým dobrodružstvím. Stejně tak „sprcha“ spočívající v polévání se dvěma litry vody.

Filipíny zahrnují více než 7 000 ostrovů. I proto mi přišlo paradoxní, že někteří Filipínci neumí plavat. A vůbec jich není málo. Možná se na to dívám skreslenou optikou vnitrozemního národa zdravícího se „Ahoj!“, ale nenechal jsem to jen tak. Začal jsem s Danielem učit holky plavat a můžu tak prohlásit, že Filipíny mají o alespoň jednoho neplavce méně.

Daniel po Asii cestuje už cca 3 měsíce a tohle je podle jeho slov poprvé, kdy se dostal mezi místní. Věřím, že i v budoucnu budu úspěšnější. Potkávat ostatní backpackery je fajn, ale abych skutečně poznal země, kterými cestuji, neznám lepší cestu, než se spřátelit s domorodci.

26.7.

Na cestě zpět do Manily a dále na sever do hor jsem se rozhodl si udělat jednu zastávku, a sice na ostrovech Calaguas. Měl jsem doporučení od Monicy a Paola podložené nádhernýma fotkami. Navíce Greta, Catherine a její sestřenice Ann chtěly na Calaguas jet následující týden takže je stačilo přesvědčit, že tam chtějí jet hned a bylo to :-) Jen Greta na poslední chvíli odřekla, takže jsme jeli ve třech.

Holky na cestu vyrazily jen s kabelkami. To jsem opravdu nečekal. Na ostrově jsme plánovali zůstat 2 nebo 3 dny. Kam dáme jídlo a pití? Nakonec to nebyl problém, v obchodě nám všechno zabalili a my tak vyrazili na dvouhodinovou cestu malou lodí s krabicí :-) Rozhodli jsme se pro kratší variantu pobytu na ostrově, další noc by znamenala výrazně dražší dopravu (jak se ukázalo, je to tím, že posádka lodi se nevracela zpět, ale zůstávala s námi na ostrově).

Po příjezdu nás čekalo něco, co lze stručně popsat jako ráj na Zemi. Kokosové palmy, pláže z bílého písku a nádherně průzračná voda. Tentokrát bez odpadků, které jsou jinak na Filipínách téměř všudypřítomné. I když byl právě víkend, sdíleli jsme celou pláž jen s několika dalšími návštěvníky a domorodci (někteří Filipínci rádi cestují a na spoustě míst tak domácí turisté převládají nad těmi zahraničními). Rodina, od které jsme si na pláži pronajali 2 stany a přístřešek nás prakticky adoptovala a já si tak ostrovního života alespoň na krátkou chvíli mohl užívat se vším všudy. I když jsem k večeři uvařil trochu těstovin, nemohl jsem odmítnout pozvání na čerstvě nachytané kraby. Stejně jsem to vařil hlavně, abych vyzkoušel, že ten nový vařič na tekutá paliva funguje :-) Jen si příště musím dát větší pozor – „Filipino style pasta sauce“ je jen přeslazený kečup a různé náhražky typu voda + olej místo sýru jsou v obchodech také běžné.

Byl tu ale jeden problém. Když jsme nakupovali, plánovali jsme ještě zůstat 2 noci. Ve finále jsme na ostrově ale trávili noc jen jednu. Co s tím vším alkoholem? Přece to nepovezem zpátky :-) Po „tancování ve vlnách“ i půlnočním focením blesků, když jsme jen tak leželi na pláži, přišla k nám místní fena, stočila se mezi nás do klubíčka a vzápětí usnula. Vím, že to zní divně, ale ta důvěra a všechno okolo – byl to silný zážitek.

Když mě v 5:00 vzbudil budík, říkal jsem si, že margaritu už nikdy nechci vidět. Šel jsem se podívat na nádherný východ slunce následovaný neúspěšným pokusem ještě usnout – hned po východu začalo být standardní vedro. K snídani jsme dostali sušené a smažené ryby s rýží (rýži tady jí prakticky stále a ke všemu). Co následovalo mi ze všeho nejvíce připomínalo návštěvu příbuzných na Moravě. Tady jenom místo švestek používají kokosové mléko. Odmítnout další rundu je bez urážky hostitele prakticky nemožné. V tom vedru se stejně nic dělat nedalo, tak jsme strávili dopoledne s místními a jejich „kokosovicí“.

Pak jsem dostal chuť si zaplavat a šel jsem do moře. Nenamazanej. Alespoň ne krémem na opalování. Až dosud jsem ostré slunce na Filipínách nezažil (přeci jen je období dešťů, nebo alespoň oblačnosti) a fakt, že tentokrát slunce žhne jak blázen, jsem neřešil. Voda byla naprosto dokonalá a já plaval pořád dál a dál k jednomu ze vzdálenějších ostrovů. Byla to myslím nejdelší trasa, kterou jsem za tu více než hodinu kdy bez pauzy uplaval. Na břehu prý o mě měli strach, tak se za mnou vypravili. Měl jsem tedy část cesty lodní doprovod a taxi zpět. Jsem rád, že jsem na tom slunci neplaval ještě zpátky. Už takhle jsem byl za tu hloupost několik dní pěkně rudý.

Po nejlepších kalamárech, jaké jsem v životě jedl (v omáčce z čerstvě nastrouhaného kokosu) byl čas na návrat na Luzon. Tam jsme se rozloučili a já sedl do autobusu a vydal se na dlouhou cestu na sever do hor.

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila

2015/07 Filipíny - Legazpi

14.7.

Právě jsem ve Vídni sednul do letadla. Poslední dny a týdny byly pro mě poměrně hektické. Když jsem právě nezařizoval něco, co bylo nutné stihnout ještě v Čechách, nebo jsem nesháněl a nenakupoval výbavu na cestu, snažil jsem se všechen zbývající čas strávit s lidmi, které teď možná dlouho neuvidím. Stejně jsem se nestihl rozloučit se všemi. Když jsem před odjezdem začal chodit s Kamčou, bál jsem se, že se že se zamiluju tak moc, že nebudu chtít odjet. Nejspíš jsem „chladnokrevná bestie“, protože se tak nestalo a já stejně odlétám.

Nechtělo se mi dneska vstávat nekřesťansky brzo na bus z Prahy v 3:30. To naštěstí má řešení, takže jsem se místo spánku v klidu sbalil – bez jídla a pití jsem se vešel do 18kg, což považuji za úspěch vzhledem k rozsahu výbavy, kterou s sebou beru.

Na rozdíl od let minulých, kdy jsem většinu rozhodnutí důkladně plánoval, je cesta přede mnou vše, jen ne naplánovaná. Před chvílí jsem si udělal rezervaci letenky z Manily do Malajsie, aby mě na Filipíny vůbec pustili. Hostel najdu na letištní wifi z Říma nebo Rijádu a kam se vydám z Manily se rozhodnu až namístě.

16.7.

Cesta do Manily proběhla v klidu. V Římě sice vyhlašovali, ať se cestující „Štredž“ dostaví na přepážku aerolinky, kde mě začali zkoušet, jestli mám vízum do Saudské Arábie. Oponoval jsem, že na přestup mám cca 4h a vízum je třeba až od 12 nebo 18 hodin. Prý ale může být problém, že nemám zpáteční letenku. Nakonec aerolinkám stačila čerstvě rezervovaná letenka do Kuala Lumpur. Imigrační v Saudské Arábii i na Filipínách mě „zklamaly“ – na nic se mě neptali, nechali mě bez otázek projít a já tak nemůžu psát, jak mě nechtěli pustit přes hranice… 

Vzrušení jsem si vynahradil, jakmile jsem opustil klimatizovanou letištní halu v Manile. Hostel jsem si na cestě zarezervoval pár kilometrů od letiště a tak jsem se v rámci poznávání Filipín rozhodl jít pěšky a vytrvale odmítal všechna taxi. Už pár set metrů od letiště v úzkých uličkách plných dětí i dospělých, psů i vychrtlých koček jsem byl za exota. Do hostelu jsem dorazil úplně promočenej vlastním potem. Jediný suchý kousek trika jsem měl na břiše tam, kde jsem měl peněženku na těle. Ta peněženka, jak jsem záhy zjistil, není nepromokavá, takže mým večerním programem bylo sušení pasu a obou mezinárodních řidičáků, jedno pivo (překvapivě dobré, pokud mi chuť nezkreslila ohromná žízeň) a pokec s pár ostatníma backpackerama. Lion’s Den Backapkers je parádní hostel, je tedy i bazén :)

Dneska jsem se pustil do plánovní cesty po Filipínách přerušeného jen cestou na nákupy. Jídlo na ulici mají dobré, ale hlavně jsem právě ochutnal nejlepší banán svého dosavadního života. Jako by chuť celého velkého banánu byla napěchovaná v téhle miniaturní verzi.

Po návratu z nákupu jsem tentokrát měl suché triko a byl jen lehce orosený – že bych se tak rychle aklimatizoval? Snad za to může i život bez klimatizace, absence batohu a fakt, že jsem rychlost chůze snížil na polovinu, tedy standardní filipínské ploužení…

19.7.

Předevčírem na snídani jsem potkal 3 Němce, kteří nezávisle na sobě přijeli k nám do hostelu. Jeden z nich, Daniel, chtěl stejně jako já zdolat sopku Mayon, tak se ke mně přidal.

Původně zanedbatelný počet lidí v našem hostelu se nečekaně zvedl na 13 a tak jsme všichni společně vyrazili od centra (resp. do Makati) na lehce dekadentní večer zahrnující trpasličí box apod. Vlastně ten večer byl dražší než předchozí 3 dny dohromady :) Po návratu do hostelu došlo na bazén i skluzavku. A já si pořád říkal, proč tam ta skluzavka je…

Včera jsme s Danielem přiletěli do Legazpi. Mají tady nejmenší letiště, jaké jsem kdy viděl, včetně vtipné miniatury pásu na výdej zavazadel. Během cesty mi Daniel popisoval, jak má 2 batohy a v tom menším z nich má pas, platební kartu, peníze i ostatní doklady – prostě všechny cenné věci, které si drží neustále při sobě. Cestou k Mayon Backpackers (mimochodem slušný hostel) si ale Daniel vzpomněl, že právě tohle zavazadlo zapomněl na letišti… Filipíny se zatím ukazují jako země velmi slušných lidí (pokud pominu „přirážky“ za bílou kůži v taxi apod.) – batoh se všemi cennostmi na letišti stále byl!

Zatímco Daniel odpočíval (prospal 17 hodin během jediného dne…), vydal jsem se na průzkum okolí. Bylo obvyklé vlhko a vedro, tak jsem vyrazil na cestu v kraťasech bez trika. Po chvíli mi začalo být divné, že jsem v celém okolí jediný člověk „nahoře bez“. Pokud někdy pojedete na Filipíny, vyvarujte se faux pas a triko si raději vemte, takhle neoblečené lidi tam potkáte akorát ve slumech.

Tourism office je do neděle zavřená, takže s povolením na zdolání vulkánu si musím počkat. Seznámil jsem se během odpoledne alespoň s několika místníma a večer strávil s Monicou a Paolem (oba z Manily) na střeše hostelu. Všichni ostatní backpackeři byli celý večer přikovaný ke svým telefonům. Nechápu, jak může tolik lidí bavil vyrazit do světa a pak trávit téměř veškerý čas válením se u televize nebo s telefonem v ruce. Snad to není reprezentativní vzorek backpackerů, ale tohle by mě být jimi fakt nebavilo.

Rozepsal bych se víc, ale jsou věci, za které se tady může jít sedět…

Odkaz na fotky z Filipín 
Video: Cockfighting in Taytay 
Video: Midget Boxing in Manila

2015/03 Nový Zéland - Severní ostrov

Po více než 3 týdnech cestování v relaxačním režimu jsme byli oba natolik vyspalí, že jsme byli schopni vstávat celkem "brzy" a lehce po 9 jsme byli opět na cestě, tentokrát do Rotorua. Tamní areál s gejzíry (se vstupným 50 NZD za osobu – shodou okolností stejná cena jako za slabší glowworm cave) za to rozhodně stál. Kromě gejzírů, páry, bublajícího i barevného bahna, maorské vesničky nebo stanice odchovu kiwi jsme v ceně měli i všudypřítomný smrad. Na ten si člověk po chvíli zvykl, ale první závan, když se zvedl vítr od gejzírů, byl jako rána pěstí. Taková jezírka bublajícího bahna se sírou byla zajímavá, ale dům s okny nad takovým jezírkem bych si nepostavil. Zřejmě nejsem na rozdíl od místních dost zadaptovaný. Jen si představuji, jak ráno otevřou okno a pustí si do ložnice s ranními paprsky slunce také ten čerstvý vzduch…

Gejzírů jsme viděli několik a měli jsme štěstí i na největší z nich, který chrlí vařící vodu několik desítek metrů vysoko jen několikrát za den. Kiwi jsme viděli pouze spící přes kameru, nebo vycpané. Protože to jsou plachá noční zvířata, ani většina kiwáku za celý život kiwi ve volné přírodě nespatří. Parádní bylo setkání s místní ošetřovatelkou kiwi, která naší malé skupince zvědavců poodhalila život těchto hloupých zvířat (kiwi např. dokáže běžet rychlostí 30 km/h, což by stačilo pro útěk před většinou predátorů. Jenže kiwi když narazí na překážku, tak ji ani neoběhne, ani se neotočí, ale prostě zastaví…). Když se k nám nahrnula skupina vlezlých asiatů, tahle maorská ošetřovatelka nás vzala stranou. Očividně před kvantitou posluchačů dala přednost kvalitní pětici z nich:)

Před odjezdem u Rotorua jsme ještě dali oběd, který byl zajímavý jen tím, že Danča si nechtěla dát naší kvalitní šunku z masa a bez konzervantů. Když jsem se tedy rozhodl ji sníst sám, přece jen už byla 2 dny otevřená a vožená v autě, všiml jsem si, že se hýbe. Danče se to hejno červíků nelíbilo, takže i náhradní oběd pro 2 osoby byl skoro celý můj…

Odpoledne jsme se vydali dalších pár set kilometrů k Hot Water Beach. Na téhle pláži stoupá k povrchu horká voda, takže když si za odlivu vykopete v písku díru, promění se v horké jezírko. Odliv jsme trefili správně, počasí už nikoliv. Nedaleko severního ostrova se v tu dobu Pacifikem proháněl hurikán, a kombinace deště a velkých vln vznik horkého bazénku neumožňovala. Pořád ale bylo cítit, že voda v přilehlé laguně a hlavně písek u dna je znatelně teplejší. Udrželi jsme si tedy alespoň slunečnou náladu, udělali fotodokumentaci ve stylu "byli jsme na Hot Water Beach" a přesunuli se do kempu po cestě na Auckland. Déšť nepřestával a nám tak nezbylo, než opět postavit přístřešek. Tento přístřešek verze 2.0 byl výrazně sofistikovanější – byl opět postaven ze dvou ponč a tyček od stanu, měl originální asymetrický moderní design (rozuměj: na první pohled nevypadal, že by mohl držet pohromadě), ale vážně držel, chránil i proti bočnímu větru a především byl samonosný a nevyžadoval tedy lidskou oporu. Plán na večer v tomto téměř liduprázdném DOC kempu byl jednoduchý – zlikvidovat většinu zbývajících zásob alkoholu…

Celou noc nám ještě propršelo, ale to se s pro mě typickým štěstím změnilo hned během pondělního rána. Přijeli jsme do Auckland a ubytovali se v malém hostelu, který nebyl na okraji města, jak jsme mysleli, ale asi 1,5 km od centra a přitom ležel na "správně" straně pro zítřejší cestu na letiště. Vydali jsme se na procházku městem. Neměl jsem vysoká očekávání, protože jsem věděl, že Danča byla z Aucklandu po příletu na Zéland zklamaná. Byl jsem ale příjemně překvapený. Auckland jako město zalité sluncem s některými ulicemi lemovanými nádhernými vzrostlými stromy, parky i přístav, to celé na mě působilo ještě lepším dojmem než Wellington. Stihli jsme vyzvednout Danči nové brýle, nakoupit "suvenýry" (především pivo...) a fish and chips na večeři. Místo romantické večeře jsme se najedli o přestávce při balení zavazadel. Vynahradili jsme si to až večer. Obvykle na zádech neusínám, ale přece jen to byl náš poslední večer, tak jsem udělal výjimku a Danča usnula ležící na mě. Bylo to tolik romantiky, kolik se ze mě dalo dostat:)

Ráno v 6:30 se Danče chtělo vstávat ještě méně než mě (ano, jde to). Na letiště jsme se dostali i přes malé zácpy včas. Tam jsem musel přebalit velký batoh, protože byl nad limit (stejně jim ta váha ukazovala o kilo víc než následně v Tokiu…), takže jsem na Zélandu nechal staré pohorky, alumatku a takové nepotřebné věci, abych mohl dovézt všechno to pivo. Co následovalo se mi těžko popisuje. Bylo to jednoznačně nejhorší loučení v mém životě. Směs nejrůznějších koncentrovaných emocí tekla proudem a my oba brečeli jak želvy…

Do Tokia jsem letěl Dreamlinerem, které mají Air New Zealand v provozu teprve několik málo měsíců. Musím říct, že to bylo opravdu komfortní cestování. Navíc vedle mě bylo opět volné místo – jediné, které jsem v letadle viděl.

Do Tokia, přesněji na letiště Narita, jsem dorazil v podvečer. Měl jsem na přestup v Tokiu dost času (celou noc), tak jsem se rozhodl, že si udělám noční prohlídku města. A protože chci předcházet problémům, vybral jsem si na letišti hotovost na cestu do Tokia i zpět (v busu berou jen cash). 

Když jsem vystoupil z autobusu, připadal jsem si, dnes už částečný Pražák, jako vesničan poprvé ve městě. Tokio je svým způsobem ohromně pestré – v některých místech stačilo z ulice lemované mrakodrapy popojít několik desítek metrů, a otevřela se před vámi ulička dva tři metry široká, lemovaná nízkými domy a zatarasená obchůdky a vším ostatním, co se tam vešlo. Cizinců jsem potkal minimum, všude byla spousta Japonců a Japonek s telefony v ruce. Docela jsem si to užíval s foťákem na krku. Ať taky vidí, jaký to je!

Jednou z mých prvních misí v Tokiu bylo najít něco dobrého k jídlu. Když už jsem v Japonsku, sushi mi připadalo jako správná volba. Jak jsem tak procházel kolem všech těch japonských restaurací a bister, přišel jsem až ke křižovatce, kde jsem zachytil nádhernou vůni. Šel jsem po čichu do postranní uličky a vešel do epicentra té nádherné vůně. Byla to nepálská minirestaurace. Vykašlal jsem se na sushi a dal si výborné kari. Byl jsem v tom okamžiku jediným zákazníkem a tak jsme se s majitelem – Nepálcem dali na chvíli do řeči, během které mi představil manželku včetně synovců, tedy celý personál restaurace. Překvapující byla i cena kompletní večeře (1000 JPY, cca 200 CZK) – nečekal jsem, že by v jakémkoliv ohledu mohlo Tokio být levnější než Praha.

Při placení jsem zjistil, že nemají terminál na platbu kartou (to jsem v Tokiu nečekal, na Zélandu měli terminál i pouliční artisté…), ale nedělal jsem si z toho těžkou hlavu a použil peníze původně určené na bus. Výběr z bankomatu na letišti fungoval, platba v potravinách taky, tak si vyberu znovu. Užil jsem si noční toulání městem a v půl třetí se začal vracet k zastávce autobusu, který mě těch cca 60km zpět na letiště odveze. Během té hodinové procházky člověk určitě potká spoustu bankomatů, zvlášť v takové metropoli, kde se s oblibou platí hotově. A kdyby ne, mám ještě půl hodiny rezervu. Za tu dobu to prostě nejde nenajít.

Šlo to. Venku celé ty kilometry městem žádný bankomat nebyl. Nevadí, půl hodina je dost času, někoho se zeptám. Ověřil jsem si na vlastní kůži, že domluvit se anglicky s Japonci je někde na pomezí obtížnosti a nemožnosti. Jsou milí, ale dlouhá odpověď v japonštině na triviální otázku v angličtině prostě komunikaci neprospívá. Jeden Japonec mi pomohl najít banku. Jenže s mojí kartou se mi neotevřely ani dveře k bankomatu (hláška na displayi samozřejmě v japonštině). Tak mi bus ve 4 ujel.

No co, další jede za hodinu a půl, pořád mám časovou rezervu. Kromě bankomatu jsem hledal i otevřený záchod, který je v nočním Tokiu asi podobnou raritou jako bankomat schopný přijmout moji kartu. Po celkovém dvouhodinovém hledání jsem musel přehodnotit priority a skutečně našel uprostřed parku otevřené toalety. Navíc v parku stál bagr, takže ze mě byl hned spokojený turista:) Do odjezdu dalšího busu zbývala ještě hodina, to určitě něco najdu.

A našel jsem. Hned asi 4 bankomaty, jenže žádný moji kartu nechtěl. Podíval jsem se, jak mi odjíždí další bus a začal být nervózní. Když jsem pak našel bankomat stejné banky jako poprvé na letišti, byl jsem nadšený. Teď už to půjde!

Nešlo. Vypadalo to na bloklou kartu – to by znamenalo, že se na letiště nedostanu ani jinak a navíc nebudu mít jak zaplatit úschovnu zavazadel, tak jsem se jal za 70 Kč/min volat do mBank na hotline pro platební karty. Vyslechl jsem si, jak pro mě připravili naprostou skvělou, úžasnou a výhodnou půjčku (fakt si markeťáci v mBank myslí, že zoufalého volajícího v zahraničí přesvědčí, že kartu odblokovat zas tak moc nepotřebuje, že si raději nechá uletět letadlo a pak si půjčí, aby měl z čeho koupit další letenku???) a že se se mnou nebudou bavit, když jim nenapíšu kód pro telefonní komunikaci. Odmítl jsem procházet nabídku robota a volal SOS Máje. Nevím, jestli to bylo Máji zásahem, nebo tím, že v Citibank chápou, že některé platební karty nebyly vydány v Japonsku, každopádně po téměř 4 hodinách jsem díky bankomatu Citibank (cca 10. vyzkoušený bankomat) měl peníze na cestu na letiště i vyzvednutí uloženého zavazadla. Hurááá!!!

Jestli byste mě někdo chtěl vidět žebrat v Tokiu, téměř jste měli možnost. To byl hned další krok na seznamu boje za repatriaci. Když zvážím, jak po tom návratu z lesů vypadám (mezi Japoncema v oblecích a Japonkách v kostýmech), myslím, že bysem jazykovou bariéru hravě překonal a těch pár tisíc jenů měl během chvilky:)

Zpátky do Vídně jsem poměrně nevyspalý letěl opět s Rakušany a opět s volným místem vedle sebe. Z celkem 4 dlouhých letů (více než 10 hodin) jsem 3 absolvoval na kraji s volným místem vedle sebe. Nemají aerolinky svoje blacklisty? Pokud ano, určitě na některém z nich jsem s poznámkou, že smrdím. Sice mě to samozřejmě uráží, ale nehodlám to reklamovat:)

Pamatuju, jak když jsem letěl poprvé v životě, sledoval jsem skoro celý let nadšeně z okýnka. Prozatím poslední let z Vidné do Prahy jsem usnul při vzletu a probudil se s drcnutím při přistání. Třeba ze mě ještě cestovatel bude:)

Co říct závěrem? Měsíc to byl skvělý, a kdybych si mohl vybírat, strávil bych tam měsíce 3, abych stihl lépe projet oba ostrovy. Jestli budete mít příležitost se podívat na Nový Zéland, leďte. Je to nádherná pestrá země plná příjemných lidí. Třeba teď už máte v hlavě pár míst, kam byste se rádi podívali osobně.

Odkaz na fotky ze Zélandu 

2015/03 Nový Zéland - Abel Tasman

Ani já ani Danča jsme si nehodlali rozchodem poslední týden společného cestování kazit. Nezávislý pozorovatel by stěží dokázal poznat, že už nejsme pár. Ve prospěch téhle teorie mluvily i zprávy typu "Prohlížel jsem si vaše poslední fotky. Tak koukám, že jste na NZ krizi překonali". Stejně jako předchozí 3 týdny jsem si užil i ten poslední, cítil jsem se s Dančou vedle sebe skvěle, jen kdesi v pozadí visela nevyhnutelná skutečnost, že to všechno skončí.

Na pondělí jsme měli naplánovány výlet po Farewell Split – je to pár set metrů široký a několik desítek kilometrů dlouhý srpek nafoukaného písku ohraničující část Golden Bay. Zaparkovali jsme ve stínu (na Zélandu bylo třeba pamatovat, že jsme na jižní polokouli a slunce tedy putuje "opačně") a vypravili se po parádní písečné pláži podél vnitřní části pobřeží. Viděli jsme cestou i velrybu! (ok, byla relativně malá, chcípla, ležící na břehu, ale velryba to byla). Ve chvíli, kdy jsme vylezli na sluncem rozpálené písečné duny pod bezmračnou oblohou, připadal jsem si jako v jiném světě. Vnější strana Farewell Split, po které jsme se vraceli, byla v ostrém kontrastu s první polovinou výletů. Místo klidného moře břeh omývaly pořádné vlny a vítr unášel ostře sekající písek přesypávající duny.

Ještě za pozdního odpoledne jsme vyrazili k Abel Tasman, abychom stihli vybrat peníze a zaplatit kajaky, než půjčovnu zavřou. Tentokrát jsem už zase řídil já a přiznávám, že nevím, jak to v těch ostrých zatáčkách na našich sjetých gumách předchozí den Danče pískalo jen 3x. Tentokrát začala počítat Danča, ale po chvíli ji ty naskakující vysoký čísla přestaly bavit:) Ubytovali jsme se v nejvzdálenějším, zato ovšem zdaleka nejhezčím z trojice blízkých kempů, v Old Macdonalds camp. Věřili byste, že Danča nezná písničku Old Macdonald farmu měl?

Vstávali jsme pozvolně a stejně volným tempem jsme se balili do našeho deblu. Po absolvování suchého nácviku nalézáni z vody a po Dany vyprávění o hodinové instruktáži na moři, kterou zažila při první návštěvě Abel Tasman, jsem počítal s podobnou otravou i v našem případě. Naštěstí v tento pozdní čas odjezdu jsme celou skupinu zákazníků tvořili my dva, tak jsme sedli do kajaku, ukázali, jak synchronně umíme pádlovat i ovládat loď, že na tom fakt nesedíme poprvé a rovnou jsme mohli jet. Konečně na moři! S mořským kajakem jsem byl na řece, kanálech i jezerech, ale až tentokrát konečné na moři!

Podél pobřeží se nám nádherné pádlovalo a nevynechali jsme ani žádný z ostrovů. Když jsme zastavili na odlehlé pláži, přilákali jsme i dvojicí zvědavců na kajaku:) Celkově vše vypadalo jako ráj na zemi. Písečné pláže obklopené pralesem (některé dostupné jen po vodě), teplé moře, prostě jako na ostrově v Karibiku. Chtěl jsem na Zélandu ještě vidět lachtaní mláďata, když nám to nevyšlo u jezírka u Kaikoura, a lachtana ve vodě, ne jen smrdící lachtany na pláži. Vyšlo nám obojí najednou.

Odpoledne jsme přijeli do Anchorage camp, zaplavali si (v zálivu nechyběla ani plovoucí plošina se skokanským můstkem), dali do potůčku chladit pivo a absolvovali zřejmě poslední z "vážných rozhovorů" o nás, na základě kterého jsem zjistil (jak už jsem psal dříve, kdy jsem trochu předběhl), že asi opravdu není cesty zpátky. Pláž pokrývající několik set metrů zálivu byla pokryta měkkým pískem. To byly ideální podmínky pro večerní běhání na pročištění hlavy. Jednoznačné mi ten večer zkomplikoval život – od teď chci bydlet v domě u písečné pláže, což v kombinaci s blízkou cyklostezkou a dostupnosti metra nebude snadné:)

Ve středu jsme pokračovali v pohodovém rytmu pádlování. Uvítal bych větší vlny, abychom měli divočejší cestu, ale Danča na háčku tvrdila, že jsou velké dost:) Lachtani se mi už okoukali, ale zato jsem viděl "odtok" moře. Nemyslel jsem, že je něco takového možné, ale když se při přílivu zvedla hladina moře a začala zaplavovat přilehlou lagunu, opravdu jsme pluli z moře po proudu.

 

Místo pádlování podél pobřeží zpět k půjčovně jsme se svezli i s kajakem water taxi a tak nám zpáteční cesta místo dalších 2 dnů trvala pár desítek minut. Na pevnině jsme nakoupili ovoce a zeleninu (jediným zklamáním se ukázala být jako meloun maskovaná tykev) a především zmrzlinu. Real Fruit Ice Cream připravovali z mraženého ovoce a vanilkové zmrzliny a porce odpovídala větší svačině. Lepší zmrzlinu jsem v životě nejedl. Počínaje tímto dnem se velká část našeho cestování na Novém Zélandu odehrávala na pozadí vyhlížení cedule Real Fruit Ice Cream, kterou jsme se krmili téměř každý den.

Díky současné technice jsme si mohli dovolit jet až do noci, najít na webu vhodný kemp a nocovat až kousek před Picton. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy jsme cestovali za tmy, a musím říct, že koncentrace zvířat na méně frekventované silnici byla opravdu mimořádná.

Čtvrtek jsme začali polední prohlídkou Picton spojenou s tradičním obědem (fish and chips). Je to příjemné městečko s několika nádhernými loděmi v přístavu, na svou velikost relativně rušné (všechny trajekty mezi ostrovy staví v Picton), silnější dojem na mě ale neudělalo. Odpoledne jsme strávili na trajektu přesunem do Wellington, kde nás Danča bravurně navigovala až k hostelu Zebra.

Jako vždy, měli jsme štěstí. Chtěli jsme vyrazit do muzea, které ale relativně brzo zavírá. To naštěstí platí s výjimkou čtvrtka, takže jsme tam zůstali až do zavíračky v 9. Pak jsme si dali noční procházku centrem Wellington (sympatické to město) spojenou s návštěvou představení artistů pod otevřeným nebem. Byli fakt dobrý. Každé představení bylo unikátní, naprosto nepodobné všem ostatním.

Hostel Zebra je prakticky v centru města, má slušný poměr kvalita/cena a hlavně – po 3 týdnech jsme spali v posteli. Byl jsem večer abnormálně živej, a i když jsme šli spát relativně pozdě, vůbec se mi nechtělo.

To se samozřejmě změnilo v 8 hodin ráno, když Danče zazvonil budík, abychom zaplatili v parkovacím automatu za naše místo. Danča se toho statečně ujala, po snídani jsme se odubytovali a vyrazili si ve Wellington prohlédnout to, co jsme včera nestihli – další expozice v našem oblíbeném muzeu. Na víc už nám nezbýval čas a my po desítkách minut domnělé jízdy na Auckland skončili na letišti. Silnici jsme našli správnou, jen ten směr jsme netrefili… Později jsme si tenhle navigační neúspěch vynahradili další Real Fruit Ice Cream a bylo nám zas dobře:)

V sobotu jsme se opět tradičně probudili jako poslední návštěvníci kempu a protože jsme zatím na Zélandu nenavštívili žádnou ze známějších jeskyni se "svítícími červy" (glowworms), vyrazili jsme na prohlídku do Waitomo jeskyní. Jeskyně byla nádherná, trochu vadilo jen to množství lidí, kteří jeskyní procházeli a na loďkách proplouvali jako na běžícím pásu. Mít nad sebou živou obdobu zářivé hvězdné oblohy byla nádhera. Navíc den po smrti Terryho Pratchetta si nešlo nevzpomenout, na jeho narážky na "jeskyně se svítícími krystaly nebo houbami, které existovaly jen proto, aby lidský hrdina do jeskyně zabloudivší viděl na cestu". To si samozřejmě Pratchett nevymyslel, to je fakt. Červíci vyprodukovali dostatek světla, aby byly v jinak temné jeskyni vidět alespoň obrysy lidí.

Během odpoledne jsme se přesunuli k Rotorua, abychom si užili něco z geotermálně aktivnější nabídky zélandské přírody. Po chvíli hledání (to, co se na mapě tvářilo jako jedna z významnějších obcí, byla ve skutečnosti obydlená křižovatka) a prohlídce jezírek smradlavého bublajícího bahna jsme našli termální potok. Voda v něm byla tak horká, že jsem v něm po lýtka vydržel jen pár desítek vteřin. Po několika metrech se ale tenhle potok sléval s potokem chladným a na soutoku si tak člověk prostým přesunem o pár metrů mohl zvolit teplotu, která mu vyhovovala. Vydrželi jsme se tam cachtat hodiny.

Když jsme večer zastavili v nedalekém kempu u jezera, uslyšeli jsme opět bublání z pod kapoty. Naštěstí to byl pouze zvuk vracející se chladící kapaliny. Přesto se mě za chvíli jeden ze sousedů ptal, jestli nepotřebujeme pomoct, že nás viděl s otevřenou kapotou. Je to podle mých zkušeností pro Zéland typické – lidé nejsou zvyklí ignorovat své okolí, naopak. Zajímají se o lidi okolo sebe, byť to znamená jen chvíli popovídat na téma „jak se máte“.

Odjezd se nezadržitelně blížil a já to už počítal v hodinách, resp. desítkách hodin. Na jednu stranu jsem se zpátky do Čech na spoustu lidí těšil, na druhou stranu jsem věděl, že všechno, co naši cestovatelskou dvojicí ještě křehce drželo pohromadě, veškerá ta setrvačnost, s mým odletem zmizí. Svým způsobem jsem mohl být rád, že na obou miskách vah něco je, a užít si poslední dny na Zélandu a zároveň se těšit zpátky do Čech.

Odkaz na fotky ze Zélandu 

2015/03 Nový Zéland - Blenheim

Po krátkém spánku jsem rozhodně nebyl svěží, tak řízení převzala Danča a vyjeli jsme k Pancake Rocks. Jsou to skalní útvary na pobřeží tvořené výrazně oddělenými vrstvami, takže místy opravdu vypadají jako na sebe naskládané obří palačinky. Prolezli jsme i nedalekou jeskyni (zážitek přímo úměrný snadné dostupnosti) a zastavili se na koupání. Danča sice do vody nešla, ale já jsem si to opět užil. Byly parádní vlny a dalo se doplavat k nedalekému ostrůvku. Překvapilo mě, že i když byla voda u břehu dost studená (můj odhad je 16°C), stačilo doplavat cca 50 metrů od břehu, kde byla voda možná i o 5 stupňů teplejší, asi protože nahřátá voda u hladiny se nemíchala se studenou (to je moje laická teorie).

Než jsme stihli opustit pobřeží, rozloučilo se s námi West Coast – jak jinak než deštěm. Ve chvíli, kdy jsme odpoledne dorazili ve vnitrozemí k Lake Rotoroa do kempu, bylo už zase pěkně. Chtěli jsme si tam udělat odpolední relax a přenocovat, kemp i jezero byly parádní a byli jsme tam téměř sami. Taky to mělo dobrý důvod. Hejna sandflies, na které upozorňovala i oficiální DOC brožura. To už nebylo jen o štípancích, tady člověk ty malý mrchy i vdechoval. Po chvíli začala být Danča z všudypřítomných sandflies značně nešťastná, tak jsme se přesunuli do jiného DOC kempu na "historicky zajímavém místě", u železničního mostu používaného do padesátých let. Pro Evropana mají na Zélandu ohromně vtipný přístup k historii. Informační cedule nezačínají slovy "První zmínky v písemných pramenech z konce 12. století…", ale fotografií chlápka, který 12.6. 1895 pokládá základní kámen nového města apod.

Večer jsme povídali s 45letou porodní "bábou", která na několik měsíců dala sbohem rodině a vydala se cestovat. Moc zajímavý člověk a jak jinak – z Německa.

Ve čtvrtek se nenaplnily naše obavy z hluku od nedaleké křižovatky a my spali skoro do 11. Tradičně jsme tedy opouštěli kemp poslední, protože ani Danča ani já nejsme lidé, kdo by si rád kazil život brzkým vstáváním.

Popojeli jsme kousek do St Arnaud, omrkli místní i-SITE a vybrali si trasu okolo jezera Rotoiti jako program na celý zbytek dne (z našeho pohledu na celý den začínající někdy kolem poledne). Po těch pár dnech strávených převážně přesuny, tedy v autě, byla příjemná změna moct se proběhnout, dát si sprchu pod vodopádem, nebo krátce a zato vydatně zmoknout. Cestou jsme našli pěkný kemp, který nebyl ani na mapě a kde jsme už zůstali.

V pátek ráno pořádně pršelo. Přeskládali jsme auto z lůžkové úpravy do cestovní zevnitř a popojeli k zastřešené kuchyni na snídani, již tradičně jako poslední ze všech návštěvníků kempu. Předpověď počasí na další dny nebyla pro výlet na kajacích ideální a tak jsme změnili plán a vyrazili do Blenheim, kde Danča trávila několik měsíců svého pobytu na Zélandu.

Udělalo se opět pěkně, takže jsme přijeli do Blemheim cestou obklopenou vinicemi kam až oko dohlédlo, koupili kyblík zmrzliny a vyrazili na písečnou pláž, kde jste strávili většinu odpoledne. Pak už jsme se přesunuli rovnou domu k Jasonovi. Je to zajímavý člověk – lehce přes 50, nemá rodinu, jen schizofreního bratrance (rozhovor s tímto bratrancem byl pro mě docela psycho, než mi někdo prozradil jeho diagnózu…) a tak Jasonova rodina jsou batůžkáři, kterých má u sebe doma ubytovaných kolem 20. Pije s nima (a bohužel i bez nich) a když se koná party, tancuje a zůstává mezi posledními vzhůru. Neobvyklý člověk s netradičním osudem.

U Jasona jsme si dali teplou sprchu (druhou od Christchurch), vyprali a večer vyrazili do Irish Bar. Podruhé za celý pobyt na Zélandu jsem měl dobré pivo - Guinness (poprvé to byl Budvar dovezeny z Čech). Parádní byla ta směs lidí, kterými byl Irish Pub obležený (vevnitř už nebylo místo). Takový mix ze všech koutů země jsem na jednom místě ještě neviděl. Večer jsme povídali s Chilanama – Danči starými známými – a dalšími obyvateli Jason's house a nakonec se přesunuli do naší mobilní postele, stanu, domovu a auta v jednom.

V sobotu ráno jsme u snídaně po Skype popovídali s Danči rodinkou a vyrazili cca 130 km do Kaikoura na plavání s delfíny. Jenže v Kaikoura se ukázalo, že máme špatný den rezervace a z delfínů tedy nic nebude. Vyrazili jsme si do Don's obalit nervy pořádným burgerem (1,5 kg – ve dvou jsme ho dali) a šli se projít po plážích s lachtany a zpátky po útesech. Nakonec to tedy i bez delfínů bylo příjemné odpoledne.

Zpátky v Blenheim jsme zajeli pozdravit Dany staré známé – kluky z Vanuatu, se kterýma pracovala na vinici. Měl jsem z nich skvělý pocit, takoví pohodoví a přátelští kluci opálení:)

Večer byla u Jasona velká sobotní party, na jakou jsem se těšil už od dob, kdy Danča začala na Skype vyprávět, jak dobře se s Chilanama dá bavit. Už před desátou byl dům narvaný k prasknutí. S Chilanama jsem si zahrál picí hru, která byla výjimečná tím, že při ní člověk vypil méně alkoholu, než kdyby nic nehrál:) Koncentrace Jihoameričanů byla v přívalu všech návštěvníků poměrně nízká a žádné tancování na stole se tentokrát nekonalo, stejně tam ale byla směs skvělých lidí v některých případech navíc se zajímavým osudem.

Nakonec mi večer dost zhořkl a já zažil první noc, kdy jsem nedokázal usnout ani na minutu. To, co jsem se dozvěděl, začalo vrhat úplně jiné světlo na poslední měsíce a později i celé uplynulé roky mého vztahu s Dančou. V hlavě se mi začaly převalovat myšlenky "co dal?".

V neděli jsem moc svěží nebyl, na druhou stranu jsem stihl udělat něco málo do práce a upravit pár fotek, takže jsem alespoň celou noc nepromarnil.

Po pozdní snídani a rozloučení s přeživšími v domě jsme v poledne vyrazili k Abel Tasman. Když už nám nevyšly kajaky ve Fjordlandu, rozhodli jsme se si na kajaku projet právě Abel Tasman. Bylo opět nádherné slunečné počasí a tak to vydrželo i několik dnů následujících.

První překvapení nás čekalo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že všechny kempy na naší trase v Abel Tasman jsou dalšího dne plné. I když bylo pozdní léto a hlavní sezona dávno uplynula, náhlá změna počasí k lepšímu se v množství návštěvníků znatelně projevila. Změnili jsme tedy program, další den pojedeme ke Golden Bay a Abel Tasman o den posuneme.

Druhé překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Danča na zélandském účtu neměla už téměř žádné peníze, vratka za delfíny i převod z českého účtu byly teprve na cestě, tak jsem platil českou kartou. Poprvé byla karta zamítnuta. Že by špatný PIN? Podruhé se zamítnutí opakovalo. Stejně dopadla Danča se svojí českou kartou. Naštěstí nám v půjčovně kajaků vyšli vstříc a rezervací provedli nestandardně i bez placení. Na nás pak bylo do druhého dne najít bankomat a dokázat vybrat hotovost. Nebudu vás dlouze napínat a prozradím pointu. Moje i Dany karta byla v pořádku a na Zélandu je bez problémů akceptuji, akorát v neděli odpoledne, tedy během evropské noci ze soboty na neděli měla m-Bank odstávku systémů…

Dali jsme si tedy svačinu a krátké koupání na nedaleké zapadlé pláží a přesunuli se po velmi klikaté silnici do Golden Bay. Celou neděli řídila Danča, já na to byl příliš nevyspalý. Musela to pěkně řezat, říkal jsem si, když jí ve třech zatáčkách pískaly gumy (ne že bych to cíleně počítal, takovéhle neužitečné věci mi hlava prostě shromažďuje…). Zakempili jsme (pravděpodobně ilegálně) u pláže v Golden Bay jako několik dalších aut a po celém dni v pohybu se zastavili.

Tam jsem se večer s Dančou rozešel. Byl v tom z menší části náš nesoulad poslední doby, z větší pak čerstvě odhalené skutečnosti. Nechci to prezentovat tak, že jsem dokonalý a za všechno může Danča. K dokonalosti mám daleko. Dneska už si uvědomuju, že jsem nepodržel Danču, když byla nešťastná a přitom možná stačilo s ní vyrazit někam ven, aby přišla na jiné myšlenky a získala novou radost ze života. Vím, že jsem v minulosti trávil většinu volného času u počítače a být vnímavý a pozorný také nejsou moje silné stránky – možná pro Danču bylo frustrující, když si na mě každou chvíli vzpomněla (Je svátek Mikuláše? Tady máš čokoládovou figurku.) a já tímto způsobem projevuju náklonnost jen výjimečně. Na druhou stranu mám jasno, jaké hranice nikdy nepřekročím, abych nezničil čistotu a upřímnost ve vztahu a Danča porušila hned obojí. A ne málo, ale prakticky bez lítosti (mrzelo ji jen, že mi ublížila) s chladnou hlavou, kde jedna lež měla zakrýt další. Během téhle cesty do pekel zpětně vidím několik příležitostí, kde ještě stále existovala cesta zpátky, ale místo toho se spirála lží roztáčela stále dál. Jak jsem se zpětně dozvěděl, nezačalo to všechno až na Zélandu a už dlouho před odjezdem Danča přemýšlela o rozchodu. Prosincový přechod na otevřený vztah byla zřejmě jen opožděná potřeba ulevit svědomí:( A já si v té době naivně myslel, jak fér ke mně Danča je…

Cítím, jako bysem si rozchodem ze sebe vytrhl kus sebe sama, jinou cestu ale neznám. Nikdy jsem si nemyslel, že by rozchod mohl být tak těžký, protože se budu rozcházet ve chvíli, kdy ji stále ještě milují. Asi jen málo lidí tuší, jaký balvan jsem si z rozchodu odnesl a jen postupně se ho zbavuju. Danča se stala mým největším životním zklamáním. Myslel jsem, že je to holka, se kterou prožiju celý nádherný život. Mrzí mě, že jsem tak dlouho žil v iluzi, že jsem vlezl do slepé uličky a jsem opět na začátku, když mně se líbí právě všechny ty maličkosti, které člověk ví, jen když toho druhého opravdu dobře zná. To se mi na dlouhém vztahu moc líbilo.

Zjistil jsem, že s ohromným množstvím míst a věcí mám asociace spojené s Dančou, že se nemůžu hnout téměř nikam, aniž bych si nevybavil další a další vzpomínky. Vybavují se mi tak samé hezké chvíle, které jsme spolu prožili na tolika různých místech. Nevzpomněl jsem si tímto způsobem nikdy na nic nepříjemného, možná i proto, že s výjimkou finálního prozření jsem během těch 9 let s Dančou toho nepříjemného zažil opravdu velmi málo – téměř nic.

Vím, že lidé obvykle řeší, na jakém místě požádat o ruku. Pokud ale budete hledat místo pro rozchod, můžete se jako my, byť neplánovaně ale přesto stylové, rozejít u Farewell Split…

Odkaz na fotky ze Zélandu