25.7.
Do Legazpi jsem letěl, abych zdolal Mayon a zaplaval si se žraloky.
Cesta na sopku je aktuálně zakázaná a na žraloky zas není sezóna. Ve
skutečnosti to ale vůbec nevadí, strávil jsem tady pod nejaktivnějším a
nejkrásnějším vulkánem Filipín celý týden, protože to prostě stálo za to.
Z Katherine a Grety se staly naše průvodkyně po okolí a navíc naši
partu příležitostně rozšiřovaly různé sestřenice, bratranci a kamarádi.
Odpoledne jsme obvykle trávili na pláži, u jezírka s vodopádem
v pralese, výletem na Lignon Hill, Mayon Rest House (cca 6 km od vrcholu
vulkánu, tam se ještě můžete podívat aniž byste riskovali otrávení jedovatými
plyny), ruiny kostela Cagsawa apod. Večer jsme obvykle vyrazili do místního
baru, do Grety obchůdku nebo na střechu hostelu. Některý alkohol je tady
opravdu levný (např. místní rum pořídíte za cca 60 CZK / litr) a stejné
překvapení mě čekalo i v baru – napřed jsem si říkal, že ten koktejl o
tolik levnější než v ČR není, pak ale místo skleničky přinesli třílitrový
džbán. Na Filipínách se prostě abstinuje těžko…
Neméně zábavné je poznávání filipínské kuchyně. Ochutnal jsem tedy na
ulicích všechno, co se dalo. Většinou ani nevím, jak se to jmenuje a občas ani
z čeho to je připravené. Koupit si něco k jídlu je extrémně snadné, většina
ulic je doslova lemovaná obchůdky a stánky s jídlem. Mango, meloun,
papája, avokádo, ananas i spoustu dalších druhů ovoce jsem tady ochutnal
čerstvé, šťavnaté, nesrovnatelné s tím, co jsem kdy koupil v Čechách.
Na místním ananasu si pěstuju závislost :-) Další rozsáhlou kategorii tvoří
ovoce, které jsem jedl poprvé. Zmíním alespoň Santol – pod žlutou slupkou
tvarem a velikostí připomínající pomeranč se skrývají semena obalená dužinou.
Nedá se to ale ani jíst, ani žvýkat, je třeba z toho v puse vycucat
všechnu chuť a zbytek vyplivnout. Dlouho jsem přemýšlel, co mi chuť santolu tak
intenzivně připomíná. Závěr mě samotného překvapil – santol chutná jako
kyselejší jahoda.
Obvyklým jídlem na Filipínách je rýže (a že jí umí připravit)
s různými obvykle masovými směsi. Vegetarián by měl v některých
podnicích problém. Nebudu se už víc rozepisovat o jídle, to by bylo na celou
kapitolu. Zmíním alespoň výborné mořské plody, smažené banány v cukru a
medu, siopao (kynutý knedlík plněný obvykle vepřovým – kdybych na Filipínách
zůstal déle, naučim je k tomu už jen připravovat zelí…) a balut. Balut na
Filipínách obvykle ještě nemá kosti ani zobáček a chutí se od vejce zásadně
neliší. Jen pizza, ta mě na Filipínách zklamala – vypadalo to hezky, bylo to
dobré, ale jako pizza to rozhodně nechutnalo.
Připadá mi, že se v mnoha ohledech Filipíny více podobají Evropě,
než tomu, co jsem slyšel o Asii. Třeba tady můžete smrkat (dodatečná oprava - prý je to tady neslušné, ale místní jsou tak tolerantní, že to nepřiznají...) K jídlu
dostanete příbor (pravda, příbor tady znamená vidličku a lžíci, ale co byste
chtěli krájet?), jen se nenechte vyvést z míry, když vám někdo
z přátel u stolu sáhne do misky toho, co jste si objednali. Jídlo se tady
sdílí. Filipínci jsou obecně velmi společenští a přátelští a rádi se
s vámi dají do řeči. V tom jim obvykle nebrání jazyková bariéra,
protože i když doma mluví jedním ze svých mnoha jazyků / nářečí, téměř všichni
ze školy umí obstojně anglicky. Navíc angličtina bývá také pracovním jazykem a
není výjimečné narazit na Filipínce bavící se mezi sebou anglicky. Orientaci
cizincům usnadňuje i fakt, že naprostá většina nápisů, dopravního značení apod.
je opět v angličtině.
Šokující pro mě byl snad jen způsob, jakým Filipínci upoutávají
pozornost. Syčením („Tssss!“) volají číšníka i kamarády. Tvářili se překvapeně,
když jsem jim popisoval, že takhle si u nás mohou dovolit zavolat tak akorát na
psa. Na Filipínách to ale není nezdvořilé! Tak kdyby na vás někdo zasyčel,
přesvědčte se napřed, jestli dotyčný není z Filipín dříve, než se začnete
prát :-)
Když jsem v Manile jel taxi, myslel jsem, že řidič poslouchá
nějakou lovesong stanici. Až v Legazpi jsem zjistil, že pomalé zamilované
songy tvoří asi 90% filipínského repertoáru. Filipíňané navíc milují karaoke a
musím uznat, že spousta z nich umí opravdu výborně zpívat. Karaoke bary najdete
prakticky všude – např. na střeše našeho hostelu v Legazpi za barem pod
plachtou nebyla pípa, jak jsem očekával, ale karaoke…
Od té doby, co „omnia mea mecum porto“ dokonce i v materiálním
pojetí, trvají mi některé věci, které bych v Praze zvládl do hodiny, klidně
i půl dne. Může za to třeba mizerné připojení na web a nepomůže ani okamžik,
kdy vypadne proud a celé město se na hodinu ponoří do tmy. Místní jsou na to už
zvyklí, tak jen v klidu vytáhnou záložní zdroje světla. V hostelu
v Legazpi to bylo náročnější i s dostupností kohoutkové vody. Ta tekla cca
polovinu dne, takže obyčejné praní oblečení bylo malým dobrodružstvím. Stejně
tak „sprcha“ spočívající v polévání se dvěma litry vody.
Filipíny zahrnují více než 7 000 ostrovů. I proto mi přišlo paradoxní,
že někteří Filipínci neumí plavat. A vůbec jich není málo. Možná se na to dívám
skreslenou optikou vnitrozemního národa zdravícího se „Ahoj!“, ale nenechal
jsem to jen tak. Začal jsem s Danielem učit holky plavat a můžu tak
prohlásit, že Filipíny mají o alespoň jednoho neplavce méně.
Daniel po Asii cestuje už cca 3 měsíce a tohle je podle jeho slov
poprvé, kdy se dostal mezi místní. Věřím, že i v budoucnu budu úspěšnější.
Potkávat ostatní backpackery je fajn, ale abych skutečně poznal země, kterými
cestuji, neznám lepší cestu, než se spřátelit s domorodci.
26.7.
Na cestě zpět do Manily a dále na sever do hor jsem se rozhodl si
udělat jednu zastávku, a sice na ostrovech Calaguas. Měl jsem doporučení od
Monicy a Paola podložené nádhernýma fotkami. Navíce Greta, Catherine a její
sestřenice Ann chtěly na Calaguas jet následující týden takže je stačilo
přesvědčit, že tam chtějí jet hned a bylo to :-) Jen Greta na poslední chvíli
odřekla, takže jsme jeli ve třech.
Holky na cestu vyrazily jen s kabelkami. To jsem opravdu nečekal.
Na ostrově jsme plánovali zůstat 2 nebo 3 dny. Kam dáme jídlo a pití? Nakonec
to nebyl problém, v obchodě nám všechno zabalili a my tak vyrazili na
dvouhodinovou cestu malou lodí s krabicí :-) Rozhodli jsme se pro kratší
variantu pobytu na ostrově, další noc by znamenala výrazně dražší dopravu (jak
se ukázalo, je to tím, že posádka lodi se nevracela zpět, ale zůstávala
s námi na ostrově).
Po příjezdu nás čekalo něco, co lze stručně popsat jako ráj na Zemi. Kokosové
palmy, pláže z bílého písku a nádherně průzračná voda. Tentokrát bez
odpadků, které jsou jinak na Filipínách téměř všudypřítomné. I když byl právě
víkend, sdíleli jsme celou pláž jen s několika dalšími návštěvníky a
domorodci (někteří Filipínci rádi cestují a na spoustě míst tak domácí turisté
převládají nad těmi zahraničními). Rodina, od které jsme si na pláži pronajali
2 stany a přístřešek nás prakticky adoptovala a já si tak ostrovního života
alespoň na krátkou chvíli mohl užívat se vším všudy. I když jsem k večeři
uvařil trochu těstovin, nemohl jsem odmítnout pozvání na čerstvě nachytané
kraby. Stejně jsem to vařil hlavně, abych vyzkoušel, že ten nový vařič na
tekutá paliva funguje :-) Jen si příště musím dát větší pozor – „Filipino style
pasta sauce“ je jen přeslazený kečup a různé náhražky typu voda + olej místo
sýru jsou v obchodech také běžné.
Byl tu ale jeden problém. Když jsme nakupovali, plánovali jsme ještě
zůstat 2 noci. Ve finále jsme na ostrově ale trávili noc jen jednu. Co
s tím vším alkoholem? Přece to nepovezem zpátky :-) Po „tancování ve
vlnách“ i půlnočním focením blesků, když jsme jen tak leželi na pláži, přišla
k nám místní fena, stočila se mezi nás do klubíčka a vzápětí usnula. Vím,
že to zní divně, ale ta důvěra a všechno okolo – byl to silný zážitek.
Když mě v 5:00 vzbudil budík, říkal jsem si, že margaritu už nikdy
nechci vidět. Šel jsem se podívat na nádherný východ slunce následovaný
neúspěšným pokusem ještě usnout – hned po východu začalo být standardní vedro.
K snídani jsme dostali sušené a smažené ryby s rýží (rýži tady jí
prakticky stále a ke všemu). Co následovalo mi ze všeho nejvíce připomínalo
návštěvu příbuzných na Moravě. Tady jenom místo švestek používají kokosové
mléko. Odmítnout další rundu je bez urážky hostitele prakticky nemožné.
V tom vedru se stejně nic dělat nedalo, tak jsme strávili dopoledne
s místními a jejich „kokosovicí“.
Pak jsem dostal chuť si zaplavat a šel jsem do moře. Nenamazanej.
Alespoň ne krémem na opalování. Až dosud jsem ostré slunce na Filipínách
nezažil (přeci jen je období dešťů, nebo alespoň oblačnosti) a fakt, že
tentokrát slunce žhne jak blázen, jsem neřešil. Voda byla naprosto dokonalá a
já plaval pořád dál a dál k jednomu ze vzdálenějších ostrovů. Byla to
myslím nejdelší trasa, kterou jsem za tu více než hodinu kdy bez pauzy uplaval.
Na břehu prý o mě měli strach, tak se za mnou vypravili. Měl jsem tedy část
cesty lodní doprovod a taxi zpět. Jsem rád, že jsem na tom slunci neplaval
ještě zpátky. Už takhle jsem byl za tu hloupost několik dní pěkně rudý.
Po nejlepších kalamárech, jaké jsem v životě jedl (v omáčce
z čerstvě nastrouhaného kokosu) byl čas na návrat na Luzon. Tam jsme se
rozloučili a já sedl do autobusu a vydal se na dlouhou cestu na sever do hor.
