Po krátkém spánku jsem rozhodně nebyl
svěží, tak řízení převzala Danča a vyjeli jsme k Pancake Rocks. Jsou to skalní
útvary na pobřeží tvořené výrazně oddělenými vrstvami, takže místy opravdu
vypadají jako na sebe naskládané obří palačinky. Prolezli jsme i nedalekou
jeskyni (zážitek přímo úměrný snadné dostupnosti) a zastavili se na koupání. Danča
sice do vody nešla, ale já jsem si to opět užil. Byly parádní vlny a dalo se
doplavat k nedalekému ostrůvku. Překvapilo mě, že i když byla voda u břehu dost
studená (můj odhad je 16°C), stačilo doplavat cca 50 metrů od břehu, kde byla
voda možná i o 5 stupňů teplejší, asi protože nahřátá voda u hladiny se
nemíchala se studenou (to je moje laická teorie).
Než jsme stihli opustit pobřeží, rozloučilo
se s námi West Coast – jak jinak než deštěm. Ve chvíli, kdy jsme odpoledne
dorazili ve vnitrozemí k Lake Rotoroa do kempu, bylo už zase pěkně. Chtěli jsme
si tam udělat odpolední relax a přenocovat, kemp i jezero byly parádní a byli
jsme tam téměř sami. Taky to mělo dobrý důvod. Hejna sandflies, na které
upozorňovala i oficiální DOC brožura. To už nebylo jen o štípancích, tady
člověk ty malý mrchy i vdechoval. Po chvíli začala být Danča z všudypřítomných
sandflies značně nešťastná, tak jsme se přesunuli do jiného DOC kempu na
"historicky zajímavém místě", u železničního mostu používaného do
padesátých let. Pro Evropana mají na Zélandu ohromně vtipný přístup k historii.
Informační cedule nezačínají slovy "První zmínky v písemných pramenech z
konce 12. století…", ale fotografií chlápka, který 12.6. 1895 pokládá
základní kámen nového města apod.
Večer jsme povídali s 45letou porodní
"bábou", která na několik měsíců dala sbohem rodině a vydala se
cestovat. Moc zajímavý člověk a jak jinak – z Německa.
Ve čtvrtek se nenaplnily naše obavy z
hluku od nedaleké křižovatky a my spali skoro do 11. Tradičně jsme tedy
opouštěli kemp poslední, protože ani Danča ani já nejsme lidé, kdo by si rád
kazil život brzkým vstáváním.
Popojeli jsme kousek do St Arnaud,
omrkli místní i-SITE a vybrali si trasu okolo jezera Rotoiti jako program na
celý zbytek dne (z našeho pohledu na celý den začínající někdy kolem poledne). Po
těch pár dnech strávených převážně přesuny, tedy v autě, byla příjemná změna
moct se proběhnout, dát si sprchu pod vodopádem, nebo krátce a zato vydatně
zmoknout. Cestou jsme našli pěkný kemp, který nebyl ani na mapě a kde jsme už
zůstali.
V pátek ráno pořádně pršelo. Přeskládali
jsme auto z lůžkové úpravy do cestovní zevnitř a popojeli k zastřešené kuchyni
na snídani, již tradičně jako poslední ze všech návštěvníků kempu. Předpověď
počasí na další dny nebyla pro výlet na kajacích ideální a tak jsme změnili
plán a vyrazili do Blenheim, kde Danča trávila několik měsíců svého pobytu na
Zélandu.
Udělalo se opět pěkně, takže jsme
přijeli do Blemheim cestou obklopenou vinicemi kam až oko dohlédlo, koupili
kyblík zmrzliny a vyrazili na písečnou pláž, kde jste strávili většinu
odpoledne. Pak už jsme se přesunuli rovnou domu k Jasonovi. Je to zajímavý
člověk – lehce přes 50, nemá rodinu, jen schizofreního bratrance (rozhovor s
tímto bratrancem byl pro mě docela psycho, než mi někdo prozradil jeho
diagnózu…) a tak Jasonova rodina jsou batůžkáři, kterých má u sebe doma
ubytovaných kolem 20. Pije s nima (a bohužel i bez nich) a když se koná party, tancuje
a zůstává mezi posledními vzhůru. Neobvyklý člověk s netradičním osudem.
U Jasona jsme si dali teplou sprchu
(druhou od Christchurch), vyprali a večer vyrazili do Irish Bar. Podruhé za
celý pobyt na Zélandu jsem měl dobré pivo - Guinness (poprvé to byl Budvar
dovezeny z Čech). Parádní byla ta směs lidí, kterými byl Irish Pub obležený
(vevnitř už nebylo místo). Takový mix ze všech koutů země jsem na jednom místě
ještě neviděl. Večer jsme povídali s Chilanama – Danči starými známými – a
dalšími obyvateli Jason's house a nakonec se přesunuli do naší mobilní postele,
stanu, domovu a auta v jednom.
V sobotu ráno jsme u snídaně po Skype
popovídali s Danči rodinkou a vyrazili cca 130 km do Kaikoura na plavání s
delfíny. Jenže v Kaikoura se ukázalo, že máme špatný den rezervace a z delfínů
tedy nic nebude. Vyrazili jsme si do Don's obalit nervy pořádným burgerem (1,5
kg – ve dvou jsme ho dali) a šli se projít po plážích s lachtany a zpátky po
útesech. Nakonec to tedy i bez delfínů bylo příjemné odpoledne.
Zpátky v Blenheim jsme zajeli pozdravit
Dany staré známé – kluky z Vanuatu, se kterýma pracovala na vinici. Měl jsem z
nich skvělý pocit, takoví pohodoví a přátelští kluci opálení:)
Večer byla u Jasona velká sobotní party,
na jakou jsem se těšil už od dob, kdy Danča začala na Skype vyprávět, jak dobře
se s Chilanama dá bavit. Už před desátou byl dům narvaný k prasknutí. S Chilanama
jsem si zahrál picí hru, která byla výjimečná tím, že při ní člověk vypil méně
alkoholu, než kdyby nic nehrál:) Koncentrace Jihoameričanů byla v přívalu všech
návštěvníků poměrně nízká a žádné tancování na stole se tentokrát nekonalo,
stejně tam ale byla směs skvělých lidí v některých případech navíc se zajímavým
osudem.
Nakonec mi večer dost zhořkl a já zažil
první noc, kdy jsem nedokázal usnout ani na minutu. To, co jsem se dozvěděl,
začalo vrhat úplně jiné světlo na poslední měsíce a později i celé uplynulé
roky mého vztahu s Dančou. V hlavě se mi začaly převalovat myšlenky "co
dal?".
V neděli jsem moc svěží nebyl, na druhou
stranu jsem stihl udělat něco málo do práce a upravit pár fotek, takže jsem
alespoň celou noc nepromarnil.
Po pozdní snídani a rozloučení s
přeživšími v domě jsme v poledne vyrazili k Abel Tasman. Když už nám nevyšly
kajaky ve Fjordlandu, rozhodli jsme se si na kajaku projet právě Abel Tasman.
Bylo opět nádherné slunečné počasí a tak to vydrželo i několik dnů
následujících.
První překvapení nás čekalo ve chvíli,
kdy jsme zjistili, že všechny kempy na naší trase v Abel Tasman jsou dalšího
dne plné. I když bylo pozdní léto a hlavní sezona dávno uplynula, náhlá změna
počasí k lepšímu se v množství návštěvníků znatelně projevila. Změnili jsme
tedy program, další den pojedeme ke Golden Bay a Abel Tasman o den posuneme.
Druhé překvapení na sebe nenechalo
dlouho čekat. Danča na zélandském účtu neměla už téměř žádné peníze, vratka za
delfíny i převod z českého účtu byly teprve na cestě, tak jsem platil českou
kartou. Poprvé byla karta zamítnuta. Že by špatný PIN? Podruhé se zamítnutí opakovalo.
Stejně dopadla Danča se svojí českou kartou. Naštěstí nám v půjčovně kajaků
vyšli vstříc a rezervací provedli nestandardně i bez placení. Na nás pak bylo
do druhého dne najít bankomat a dokázat vybrat hotovost. Nebudu vás dlouze
napínat a prozradím pointu. Moje i Dany karta byla v pořádku a na Zélandu je
bez problémů akceptuji, akorát v neděli odpoledne, tedy během evropské noci ze
soboty na neděli měla m-Bank odstávku systémů…
Dali jsme si tedy svačinu a krátké
koupání na nedaleké zapadlé pláží a přesunuli se po velmi klikaté silnici do
Golden Bay. Celou neděli řídila Danča, já na to byl příliš nevyspalý. Musela to
pěkně řezat, říkal jsem si, když jí ve třech zatáčkách pískaly gumy (ne že bych
to cíleně počítal, takovéhle neužitečné věci mi hlava prostě shromažďuje…).
Zakempili jsme (pravděpodobně ilegálně) u pláže v Golden Bay jako několik
dalších aut a po celém dni v pohybu se zastavili.
Tam jsem se večer s Dančou rozešel. Byl
v tom z menší části náš nesoulad poslední doby, z větší pak čerstvě odhalené
skutečnosti. Nechci to prezentovat tak, že jsem dokonalý a za všechno může Danča.
K dokonalosti mám daleko. Dneska už si uvědomuju, že jsem nepodržel Danču, když
byla nešťastná a přitom možná stačilo s ní vyrazit někam ven, aby přišla na jiné
myšlenky a získala novou radost ze života. Vím, že jsem v minulosti trávil
většinu volného času u počítače a být vnímavý a pozorný také nejsou moje silné
stránky – možná pro Danču bylo frustrující, když si na mě každou chvíli
vzpomněla (Je svátek Mikuláše? Tady máš čokoládovou figurku.) a já tímto
způsobem projevuju náklonnost jen výjimečně. Na druhou stranu mám jasno, jaké
hranice nikdy nepřekročím, abych nezničil čistotu a upřímnost ve vztahu a Danča
porušila hned obojí. A ne málo, ale prakticky bez lítosti (mrzelo ji jen, že mi
ublížila) s chladnou hlavou, kde jedna lež měla zakrýt další. Během téhle cesty
do pekel zpětně vidím několik příležitostí, kde ještě stále existovala cesta
zpátky, ale místo toho se spirála lží roztáčela stále dál. Jak jsem se zpětně dozvěděl,
nezačalo to všechno až na Zélandu a už dlouho před odjezdem Danča přemýšlela o
rozchodu. Prosincový přechod na otevřený vztah byla zřejmě jen opožděná potřeba
ulevit svědomí:( A já si v té době naivně myslel, jak fér ke mně Danča je…
Cítím, jako bysem si rozchodem ze sebe
vytrhl kus sebe sama, jinou cestu ale neznám. Nikdy jsem si nemyslel, že by
rozchod mohl být tak těžký, protože se budu rozcházet ve chvíli, kdy ji stále
ještě milují. Asi jen málo lidí tuší, jaký balvan jsem si z rozchodu odnesl a
jen postupně se ho zbavuju. Danča se stala mým největším životním zklamáním.
Myslel jsem, že je to holka, se kterou prožiju celý nádherný život. Mrzí mě, že
jsem tak dlouho žil v iluzi, že jsem vlezl do slepé uličky a jsem opět na
začátku, když mně se líbí právě všechny ty maličkosti, které člověk ví, jen
když toho druhého opravdu dobře zná. To se mi na dlouhém vztahu moc líbilo.
Zjistil jsem, že s ohromným množstvím
míst a věcí mám asociace spojené s Dančou, že se nemůžu hnout téměř nikam, aniž
bych si nevybavil další a další vzpomínky. Vybavují se mi tak samé hezké
chvíle, které jsme spolu prožili na tolika různých místech. Nevzpomněl jsem si
tímto způsobem nikdy na nic nepříjemného, možná i proto, že s výjimkou
finálního prozření jsem během těch 9 let s Dančou toho nepříjemného zažil
opravdu velmi málo – téměř nic.
Vím, že lidé obvykle řeší, na jakém
místě požádat o ruku. Pokud ale budete hledat místo pro rozchod, můžete se jako
my, byť neplánovaně ale přesto stylové, rozejít u Farewell Split…
Odkaz na fotky ze Zélandu
Odkaz na fotky ze Zélandu
