2015/09 Indonésie - Jáva

8.9.

Bus, na který jsem marně už několik hodin čekal se stále neobjevil. Napsal jsem tedy na papír SINGARAJA a bez přehánění během vteřin mi zastavila místní "dodávkovitá" hromadná doprava. Bylo třeba standardně usmlouvat nabízenou cenu dopravy (tentokrát o nezanedbatelných 75%) a večer jsem se už procházel bývalým hlavním městem Bali. Působí velmi pohodově a přátelsky, opět je tady spousta jídla na ulicích místo restaurací. Jen je to jídlo úplně jiné, takže jsem opět na začátku. S angličtinou tady většinou nepochodím, takže Google Translate je skvělým pomocníkem, občas dokonce tuším, co mi přinesou, už ve chvíli, kdy jídlo objednávám. Nepotkal jsem jediného turistu. To má ale i svou stinnou stránku - podle informací na webu tady není ani jeden hostel a místní se tváří, že tady není ubytování žádné. Vydal jsem se tedy už za tmy k nejlevnějšímu na internetu dohledatelnému hotelu. Ve zkratce - sám bych to bez pomoci hned několika místních nikdy nenašel, i pro ně to byl oříšek. Pojmenování ulic i číslování domů je poměrně chaotické. 

Další den jsem strávil projížděním se po městě (na kole tady mají oproti nám prohozené ovládání brzd - přední je na pravé ruce, stejně jako na všudypřítomných motorkách / skútrech), zařizováním drobností (oprava bot apod.) a odpoledne na pláži. Majitelem hotelu byl sympaťák v mém věku s velmi slušnou angličtinou, který teprve nedávno začal rozjíždět svůj byznys. Ubytování mělo pouze jeden háček - byl jsem jediným hostem. Vyrazil jsem se tedy družit s místními do baru.

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych šel do hospody a vrátil se místo toho s taškou banánů (ne, to opravdu nemá nic společného s opicí). Prostě tady v širokém okolí bary nejsou. Jiná země potřebuje jiné řešení. Další den jsem si při opouštění Bali založil účet na couchsurfing.com a během pár hodin měl tolik pozvání, že jsem informaci o své cestě do Yogyakarty raději stáhl. Že jsem při příjezdu na Jávu změnil i časovou zónu jsem zjistil až po pár dnech. Noční přejezd vlakem do Yogyakarty byl vážně pohodlný a nečekaně přesný, vlaková doprava je tady oproti autobusům navíc obvykle rychlejší. Můj vlak vypadal výrazně lépe než to, co jezdí u nás mezi Budejcema a Prahou a na rozdíl od autobusů nebo trajektů, kde minuty a občas ani hodiny nehrají žádnou roli, byly vlaky vždy na minutu přesné. 

V Yogyakartě jsem bydlel u Laury - netradiční to couchsurfingový zážitek. Laura pracovala pro jednu ze společností produkující palmový olej. Když jí přestalo bavit se živit uplácením politiků pro následné základní plantáží v národních parcích, dala výpověď a začala budovat svůj hostel. Hostel ve výstavbě aktuálně slouží k ubytování "surfařů", kterých se u Laury najednou sejde 5-15. S dalšími členy surfařské komunity jsem vyrazil na prohlídku města nebo na východ slunce nad Borobudur, největší buddhistický chrám v jihovýchodní Asii. Opravdu impozantní podívaná. Negativem bylo jen vytvoření mého dosavadního rekordu ve vstávání - ve 3:00. U Borobudur jsem hned na několika místech potkal Thomase, dalšího dobrodružně laděného cestovatele z Německa, dali se do řeči, až z toho byl společně strávený další den. Prohlédli jsme si palác sultána (současný sultán v části paláce bydlí), který mě zaujal hlavně tím, jak neokázale byl zařízený. Víc než naše zámky připomínal vybavení domácnosti staré babičky. Když už jsme byli u zdroje, neodolal jsem a zkusil cibetkovou kávu z Bali i z Jávy. Chutnala výborně, naštěstí to ale nebyl takový zázrak, aby mi jiná káva už nechutnala - pro mě byla chuť spíš jiná, než lepší. Zajímavé bylo, jak veliký rozdíl měla chuť kávy z Bali a z Jávy nebo samotná historie cibetkové kávy, kterou začali pít místní v dobách koloniální nadvlády, kdy měli zakázáno pít jimi vypěstovanou kávu, o kočičí exkrementy ale Evropané zájem neměli. Alespoň ne tenkrát.

Půjčili jsme skútry a vyrazili na západ slunce k dalším monumentálním chrámům - k Prambanan a Sewu. Silnějším zážitkem než samotné chrámy byla už jen cesta k nim. Jedním slovem šílenství. Také že jsme těch 15 kilometrů jeli hodinu a půl.

Jeden večer jsem dostal chuť na pivo, které jsem už přes týden ani neviděl. A protože alkohol se nově v malých obchodech v Indonésii prodávat nesmí, vzal jsem za vděk nealkem. Nechtěl jsem si koupit nějaký patok, tak jsem zůstal u prověřené značky. Guinness. Netušil jsem ovšem, že nealko Guinness je sladká limonáda připomínající ledovou kávu a s pivem toho nemá moc společného. Rozhodně ne chuť. Následující večer jsem nenechal nic náhodě, zjistil od místních, kde je možné koupit skutečné pivo a vyrazil do velkého obchodu. Tam jsem se v 21:01 dozvěděl, že mají otevřeno do devíti. Začínám se děsit, že mě pivo už nemá rádo. 

V neděli jsem si prohlédl vodní zahrady, vrátil skútr (nechtěli peníze ani pas jako zálohu a při vracení se na skútr ani nepodívali - neobvyklá důvěra), po téměř 4 dnech se rozloučil s ostatními a vyrazil nočním busem do Jepary.

Plánovaný spánek se prakticky nekonal. Řidič namísto plynulé jízdy střídal zastávky se zběsilou jízdou, při které jsme na výmolech, o které tady není nouze, skutečně nadskakovali ze sedaček. Pořád jsem na tom byl dobře, na chudáka vedle mě celou cestu padaly s indonéskou pečlivostí "naskládané" batohy. Ranní trajekt na Karimun Jawa se houpal více než je obvyklé a tomu odpovídaly zvuky slabších povah linoucí se z toalet a vnější paluby. Nepřestává mě udivovat, jak se místní chovají ke svému životnímu prostředí. Na lodi, kde je několik odpadkových košů, hážou odpadky rovnou přes palubu. Kde si myslí, že to skončí? 

Souostroví Karimun Jawa ještě stále uniká masové pozornosti cizinců a až na několik výjimek tak na ostrovech trávili dovolenou samí Indonésané. Největší z ostrovů, kde jsem bydlel, je stále ještě tak malý, že se za den dá přejít tam a zpátky. Přístavní městečko dobrý přístup do hlubší vody ani pláže nemá, ty je třeba hledat jinde na ostrově. Rozhodl jsem se ho tedy projet na kole. Vyrazil jsem najít půjčovnu. Všude mi ale tvrdili, ať se zeptám jinde, že oni kola nepůjčují (i když např. vedle stála vtipná cedule hlásající "bycicle rental" nebo 10 zaprášených kol), do mé snahy o získání kola se zapojil i místní policista na motorce (samozřejmě bez helmy, tu jsem na ostrově nepotkal) a vozil mě po půjčovnách. Nakonec jsem ostrov projel na skútru bez SPZ. Tady se prostě žije jinak, nikdo nic neřeší. Provoz prakticky žádný, vtipné kruhové objezdy (postavte doprostřed klasické křižovatky sud a máte indonéský kruháč) a všudypřítomná ostrovní pohoda.

Na ostrově jsem potkal Vlaďku ze Slovenska a poprvé po měsíci a půl tak mluvil česky. V češtině píšu, na to zvyklý jsem, ale slyšet sám sebe mluvit česky byl první minuty ohromně zvláštní pocit. Jako bych to ani nemluvil já, ale někdo cizí.

S Francouzem Urielem jsem další den vyrazil na šnorchlovací výlet lodí. Zábava na celý den za pár korun. Byl jsem jediný "bílý" na lodi - Uriel díky mexickým kořenům a snad i trochu šikmým očím dokáže občas získat služby za ceny pro místní :-) Jen nesmí mluvit.

U prvního ostrova pár lidí lákalo rybičky na krmení. Moje rozpouštějící se strupy na nohou, jako vzpomínka na Agung, začalo pár ryb taky lákat a jaly se mě ožírat. Každý na vábení ryb máme jinou taktiku :-) Výlet lodí na Karimun Jawa je optimální způsob, jak si ostrovy užít, den na prohlídku ostrova po souši stačil. Na spoustu nádherných míst se logicky bez lodi nepodíváte a ty pláže i mělké vody plné korálů a ryb je třeba vidět. Zajímavé bylo, v čem místní holky chodily do vody - počínaje hábitem zakrývajícím celé tělo včetně vlasů a dvoudílnými plavkami konče. Mediánem v oblékání pak jsou kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Výlet jsme završili koupáním se žraloky v mořském bazénu. I když největší měli jen lehce přes metr a půl, moc lidí si k nim stejně nevlezlo.

V Indonésii mimo turistické oblasti obecně a na Karimun Jawa obzvlášť se se mnou stále chce někdo fotit. Vtipný je pravděpodobný důvod - považují mě za herce případně jiného umělce. Napřed jsem tomuhle zdůvodnění nechtěl věřit, ale pak jsem byl svědkem tolika situací, kdy se někdo chlubil čerstvou fotkou rodině nebo kamarádům a první reakce byla "On je herec? Nebo zpěvák?". Pro někoho, kdo zná bělochy povětšinou jen z televize, je těžko představitelné, že běloch nemusí být slavný umělec...

Každý večer se zdejší travnaté hřiště a náměstí v jednom změnilo v malý trh skládající se z několika stánků rozmístěných po jeho okraji. Stačilo si vybrat něco z bohaté nabídky toho, co okolní moře poskytuje, a najíst se na trávníku u malých stolečků. Měl jsem tady snad nejlepší grilovanou mořskou rybu, jakou jsem kdy ochutnal, navíc s výbornou čili omáčkou. 

V den odjezdu bylo třeba v přístavu nejprve koupit lístek. Není to tak nudná informace, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nevynalezli tady totiž ještě fronty. Kdo chce lístek, musí se k přepážce probojovat davem. Klíčové je odhadnout, kudy se budou lidé s lístkem od přepážky prodírat zpět a postupovat z jiného směru (jinak vám budou obsloužení zákazníci tlačící se proti znemožňovat postup). Ve chvíli, kdy je jeden z lidí před vámi obsloužen, je třeba se nadechnout a tlačit se ze všech sil, další šanci k postupu zase dlouho mít nebudete. Těsně před cílem je pak nutné změnit taktiku, nejde totiž o to, být co nejblíže přepážky, ale jako první dovnitř strčit ruku s penězi a případnými doklady a zabránit ostatním udělat totéž. 

Po návratu na Jávu jsem přespal u pláže (z bezpečnostních důvodů standardně s batohem v hamace) a po rozednění vyrazil busmo směrem k náhorní plošině Dieng. Večer jsem dorazil do Wonosobo, posledního městečka před Dieng a jal jsem se shánět motorku na další den. To překvapivě nebylo tak snadné jako všude jinde v Indonésii (resp. v té části, kterou jsem navštívil). V jedné autoopravně jsem narazil na kluka, který nevěříc, že nemůžu motorku sehnat, mě začal vozit po půjčovnách a kamarádech. U jednoho z kamarádů jsem byl i doma na čaji, ale motorka stále žádná. Zato jsem zjistil, jak v Indonésii muslimové kupují vodku (je třeba znát obchodníka a ten i ve svém pojízdném krámku na motorce má skrytou přihrádku...), nebo jak vypadá místní "privátní" karaoke a co všechno se tam dá koupit. Nakonec jsem skončil v celé partě kamarádů doma u jednoho z nich, všichni popíjejíc vodku a jakési místní sladké "víno" (přirovnal bych spíš k punči). Až v průběhu večera jsem zjistil, že všichni z party nejsou muslimové, například hostitel byl křesťan. Všem islámofobům doporučuji si rozšířit obzory návštěvou nejlidnatějšího islámského státu. Označovat islám jako celek za zlý, nepřátelský a nebezpečný má stejný smysl, jako burcovat národ proti vodě, protože babičce před rokem vytopila sklep a v novinách psali o utonulé holčičce.

Uvědomil jsem si, že na cestování je pro mě nejatraktivnější potkávání tolika naprosto odlišných lidí a překonávání osobních výzev. Krásná místa jsou často "pouze" pozadím, byť často samo o sobě nezapomenutelným. 

Jako jeden z důsledků večera jsem se stal čestným členem motorkářského gangu Kings Wonosobo. Nemám přitom vlastní motorku a dokonce ani půjčenou. Nemůžu se zbavit dojmu, že to beru za opačný konec...

Dalšího dne ráno jsem tedy vyrazil do Dieng prvním ranním busem a motorku bez problémů sehnal tam. Den na projetí náhorní plošiny stačí. Jezírka bublajícího bahna, gejzíry i oblaka sirné páry mi silně připomněly Zeland. Projel jsem nejvýše položenou vesnici na Jávě (Sembungan), navštívil jezero, které vypadalo jako velká bahnitá louže, ze které zbývající vodu sosají desítky a možná stovky čerpadel. Nezapomenutelné pak bylo koupání s místními staříky u termálního pramene v bazénku stále horké vody.

Už od Filipín mám podezření, které se postupně mění v jistotu. Spousta místních neumí počítat. Nemám na mysli žádné složité operace, obyčejné sčítání dvojciferných čísel je bez kalkulačky neřešitelný úkol. Nemalá komplikace pro lidi živícími se obchodováním. 

Čekal jsem, že největší zimu v Indonésii zažiji v noci v horách. To se ukázalo být pravdivé jen z poloviny. Z Dieng jsem to vzal nočním busem (stojí přibližně stejně, jako noc v hostelu) rovnou do Jakarty a zažil tak nejledovějši noc, kdy jsem poprvé využil veškeré teplé oblečení po ruce a stále mi byla zima. V místních vedrech se prostě někteří řídí pravidlem "čím chladněji, tím lépe".

V Jakartě jsem strávil poslední 2 dny v Indonésii. Dokážu si představit žít na většině míst, která jsem navštívil, ale v Jakartě opravdu ne. Smog, špína, smrad, věčné zácpy a řeky / kanály odpovídající Pratchettovu popisu řeky Ankh. Ne všechno je tady ale zlé. Mešita (mimochodem největší v JV Asii, pojme řádově stovky tisíc lidí) stojí téměř naproti katedrále a z Národního monumentu si po vystání několikahodinové fronty můžete prohlédnout Jakartu kam až oko dohlédne (tedy kam až smog dovolí). V suterénu monumentu se pak nachází výstava stručně shrnující celé indonéské dějiny. Na fotekchtivé Indonésany jsem už zvyklý, ale v Jakartě to dostává jiný rozměr - občas mi nezbylo nic jiného, než se dát do pohybu, jinak by proud žadatelů o společnou fotku nikdy neskončil. Na druhou stranu, pokud bych se v Jakartě ocitnul bez peněz a focení zpoplatnil, byl by ze mě brzy milionář (to vzhledem ke kurzu indonéské rupie znamená, že bych se uživil).

Obyčejné přecházení silnice může být také malým dobrodružstvím. Světla pro chodce na většině míst nejsou, je třeba se řídit semaforem pro vozidla. Pokud ale semafor nezobrazuje, kdy padne zelená, může k tomu dojít právě v okamžiku, kdy jste ve třetím pruhu pětiproudé silnice...

Po měsíci v Indonésii jsem měl už dost smaženého jídla. Smaží tady totiž téměř všechno. Proto když jsem spatřil stánek prodávající kebab, s nadšením jsem si jeden objednal. Konečně změna! Fakt, že kebab neobsahoval ani kousek zeleniny ale množství čili a majonézu je možné svést na jiné chuťové preference Indonésanů. Ale po zabalení celý kebab ze všech stran osmažit? Vážně??

O překvapení prostě není na cestě nouze. Druhý večer jsem byl s lidmi z hostelu, ale ten první bylo na hostelu mrtvo, tak jsem šel do baru. Po týdnech převážné abstinence jsem se dostal do města, kde nehledě na islám bary jsou. Našel jsem na google maps ten nejbližší a vyrazil. Dal jsem si pivo a pak koukám, že všechny holky v baru mají čísla... To mi samozřejmě samo o sobě nevadí, já čísla rád. Dokonce si je i pamatuji. Ale prostě to nebyl bar. Začaly se obsazovat tyče a tak... Jediný, kdo tam uměl anglicky byla bordelmamá. Tak jsme si aspoň "popovídali" přes Google Translator s jednou členkou personálu. Psina :-)

 Odkaz na fotky z Indonésie